Zůstat sedět na zadku

27.04.2011 13:28

    K diskusi o zabíjení sudetských Němců Čechy po válce
    V jedné z povídek Bohumila Hrabala je scéna, kdy v únoru 1945 dojede na pražské nádraží vlak a v kabině lokomotivy má
strojvůdce německou rodinu, včetně dětí, v pyžamu, naboso, úplně bez ničeho. Naskákali mu tam, když projížděl kolem
Drážďan, během náletu. Šokovaným a prokřehlým Němcům čeští železničáři poskytli pomoc, dali jim čaj, deky a základní
oblečení.
    Nicméně jeden ze železničářů si to neodpustil a zřetelně jim řekl: „Sie sollten auf dem Arsch sitzen bleiben.“
    A ten Němec, ti Němci, mlčeli. Protože dobře věděli, že to peklo nad Drážďany se v tu noc neotevřelo jen tak pro nic za
nic, že to nebylo bez souvislosti. A že asi bylo lepší, i pro Němce, kdyby Němci zůstali sedět doma na zadku. A že dějiny
nezačaly náletem na Drážďany, v devět hodin večer dne 14. února 1945. A že by i pro Němce bylo lepší, kdyby místo války
zůstali sedět doma na zadku.

    No toto si zpravidla vzpomenu, když čtu články významné části české intelektuálně-mediální fronty o událostech z těsně
poválečného období. Tito pánové a dámy se podepisují jako historici, režiséři dokumentárních filmů, také jako novináři.
    Píše se v nich o jednom jediném tématu – jak po válce Češi vraždili Němce.
    V těchto textech a dokumentech se používá jeden neobvyklý úzus: dějiny začínají o půlnoci z osmého na devátého května
a zkoumá se pouze místně a etnicky ohraničené téma: zajímavé jsou jen ty případy, kdy Čech zabil Němce, a to na území
našeho současného státu. To vše z hlediska právního pozitivismu, tedy čistě právního pohledu. Pak je nepochybné, že na
našem území došlo, během divokých odsunů, k přibližně třem až pěti tisícům vraždám Němců Čechy. Neboť zhruba tolik
Němců zahynulo v těsně poválečném období násilnou smrtí a na našem území. A ne víc.

    Tři nebo pět tisíc vražd. Strašné. Strašné? Jsem poněkud zmaten, že si málokdo, opravdu málokdo z účastníků oné
mediální diskuse dá věci do souvislostí. Že vybrané časové období následuje hned po nejstrašnější válce v lidských
dějinách, která se bezprostředně odehrávala a týkala naší země jak ve smyslu území, tak obyvatel, a týkala se tak stejně
zemí v našem přímém okolí.
    Nikdy v dějinách se nestalo, a troufám si tvrdit, že se nikdy nestane, aby tak velký konflikt jako světová válka skončil jen
tak o půlnoci a že od té půlnoci dál povládne jen právo a pořádek. Tedy že se jen tak přestane se zabíjením, vražděním,
pleněním a ničením.
    Nepřestane.
    Nejde to.
 
    Dějiny sledujeme mimo jiné kvůli tomu, abychom se z nich poučili. Kdo nezná historii, opakuje chyby. Je dobré vědět, který
jev byl pro danou epochu typický a většinový a který naopak menšinový a netypický, který jev byl přímým důsledkem jiného;
a takové jevy sledovat a dát si je, pokud možno, do správných souvislostí. Při mylně nastaveném pozorování ale nutně
musíme dospět ke špatným závěrům.
    Klasickou ukázkou špatného sledování historie a nepochopení souvislostí jsou výpovědi levicových intelektuálů, kteří ve
třicátých letech minulého století během bolševiky organizovaných propagandistických cest navštívili Ukrajinu postiženou
hladomorem. Hladomorem, který zahubil miliony lidí a byl vyvolán a udržován uměle Stalinem. Přesto se ale stalo, že třeba
takový G. B. Shaw po návratu z cesty prohlásil: „Hladomor na Ukrajině?  Nikdy jsem se nenajedl tak dobře jako během mé
cesty po Ukrajině.“ Takové svědectví, byť formálně pravdivé, je ale svědectvím o pomýlenosti a zlé hlouposti pozorovatele,
nikoliv o tehdejší Ukrajině, jejíž města a vesnice byly zaplněny mrtvými oběťmi hladomoru.

    Pokusím se dát události související s předmětnou diskusí trochu do souvislostí. Zkusím zůstat jen u sudetských Němců a
nejbližšího okolí.
    V období války a kolem války, tedy mezi lety 1938 -1947, zahynulo přibližně 240 až 250 tisíc československých
(sudetských, karpatských a dalších) Němců. (Ne víc! Objeví-li se někde vyšší číslo, tak je to známý trik se započítáním Židů
jako „svých“, neboť německy mluvících obětí.) Z toho přibližně 210 tisíc jako vojáci na (zpravidla východní) frontě. Dále
mnoho sudetských Němců z pohraničí zahynulo při náletech, ve Slezsku při postupu fronty, mnoho jich bylo zastřeleno Rusy
nebo (méně) Američany na konci války nebo už po válce. Zasáhly epidemie tyfu a podobných nemocí, byly stovky, možná
tisíce sebevražd. Tolik k sudetským Němcům.
    Teď ti další: Čechů a Slováků za války zahynulo přibližně 360 tisíc. Poláků přibližně dva miliony (2.000.000), spíš více.
Evropských Židů šest a půl milionu (6.500.000), spíš více. Rusů (respektive občanů Sovětského svazu) přibližně dvacet
sedm milionů (27.000.000) To pro srovnání s třemi až pěti tisíci obětí mezi sudetskými Němci, již zahynuli násilnou smrtí po
skončení války, a to nikoliv nutně českou rukou.
    Ale to jsou jen nějaká čísla. Konkrétní příběhy jsou mnohem horší. A absurdnější, zejména ve světle oné probíhající
zmíněné diskuse. Smutný je ten, kdo tu diskusi sleduje a je poznamenán tím, že trochu o té době něco ví. Je smutný a chtěl
by k tomu tolik doplnit a připomenout. A já chci.

    Co bych já chtěl doplnit a připomenout v této diskusi?
    Třeba toto: Případ Postoloprty?
    Ano, znám. Tam hnali Židy z Chomutova už na podzim v roce 1938, tedy skoro rok před začátkem války, když sudeťáci
dělali Chomutov „Judenfrei“ a zavřeli je tam do lágru, byl to totální akt bezpráví. 
    Aha, to není ono… Takže jde řeč o těch zhruba 10-12 tisíci mrtvých z okolí Postoloprt z posledních měsíců války – mrtví z
pochodů smrti, mrtví z lágrů v okolí, mrtví vyčerpáním ze stavby nedalekého obrovského letiště Žatec, samí civilisté, voják
ani jeden.
    Aha, to také není ono, počítají se mrtví jen od 9. května ráno.
    Někde tam v kraji také musí být dosud neobjevený masový hrob jedenácti set mladých holek, co otrocky pracovaly za
války v Karlových Varech a pár týdnů před koncem války někde mezi Žatcem a Postoloprty zmizely.
    Jasně, to také není ono, 9. květen je ta hranice, se přece řeklo. Aha, tak to pak ano, pak zůstávají jen ti Němci, ať už jich
bylo několik desítek nebo několik stovek.
    Nový Bor? Ano, znám, mám to tam projeté v okolí na kole, je tam hezká krajina. Jsou tam v lesích pozůstatky po
koncentrácích a podzemních továrnách s nelidskými podmínkami, a třeba i pomníček uprchlých vězňů, zastřelených 7.
května 1945.     Jo, aha, to je před tou půlnocí, kdy začínají dějiny. O fous a byla by to vražda, takhle je to nic. Rozumím,
budeme se tedy zabývat nacistou (od slova Nazi, tedy člena NSDAP), bez soudu zastřeleným o několik dní později,
rozumím. Ti vězni sice nebyli ani jeden nacista, ale co je nám po tom, pravidla jsou jasná, od půlnoci z osmého na devátého
května dál.
    A kříže a pomníky smíření holt tedy budeme stavět jen nacistům, pravidlo je pravidlo.

    Dobronín?
    Masový hrob se sedmi mrtvými místními Němci, že? Je to pár kilometrů od Polné, odtud a z blízkého okolí během války
zmizely přibližně čtyři tisíce místních Židů. Ti hrob nemají, kdo vyletí komínem, nemá hrob. Aha, ti se nepočítají, to bylo také
před onou půlnocí, kdy nám začíná čas.

    Babij Jar, znáte?
    Tam je masový hrob, pro 35 tisíc lidí z Kyjeva. Z toho 21 tisíc tam dokázali zabít za jediný den, chrabří němečtí vojáci na
východní frontě.

    Rumbula? Znáte to slovo?
    To je masový hrob kousek za Rigou. 25 tisíc mrtvých, z Rigy a okolí, tam na to přece jenom potřebovali ne jeden, ale
několik dní.
 
    Znáte slova jako Mokotów, Wola, Srodmiejscie, Zoliborz?
    Neznáte?
    Městské čtvrti Varšavy to jsou, tam je několik stovek hrobů po stovkách mrtvých, někteří byli zřejmě pohřbeni zaživa,
zaživa se tam dávaly zejména děti, bylo zbytečné s nimi ztrácet čas, stejně rychle umřely.

    Pořád neznáte?
    Škoda, zrovna tam a tímto se po skončení varšavského povstání vyznamenalo esesácké komando složené z jihlavských
Němců, mimo jiné i z Kamenné.
    Ano, z té Kamenné, jak je ten masový (masový?) hrob sedmi Němců, mezi Kamennou a Dobronínem.
 

    Že jen tak čaruji s čísly a nejde to tak brát, že každá vražda je vraždou, každý zbytečně mrtvý člověk je stejně cenný?
    Tak to mi potom nějak uniklo, kdo kdy řešil a litoval ty dva mrtvé ruské vojáky, které někdo zastřelil z okna domu plného
internovaných Němců v Praze na Bořislavce, těsně po skončení války.
    Jak je pak ruští vojáci vytahali, ty Němce, a na místě postříleli, což bylo krásně vidět a poznat na záběrech vysílaných v
televizi letos 8. května, jako hlavní zpráva ve výročí konce války.
    Že ti Rusové půjčovali ke střílení zbraně i Čechům? Možná ano, možná ne, nejspíš ano. Kdyby stříleli jen Rusové, tak to
by ten případ z Bořislavky přece nepatřil do vysílacího primetimu v den výročí konce nejstrašnější války v dějinách, to je
přece jasné. A kdo by pátral a babral se po nějakých dvou zastřelených ruských vojáčcích, to je přece normální, že je Němci
stříleli.
    Říkám to správně?

    Ale tato nemoc relativizace historie není jen specialitou české intelektuálně-mediální fronty: Ta rodina v té Hrabalově
povídce mlčela, neodpovídala. To dnes by už vše bylo jinak. Dnes by už dobře věděli, že byli obětí neslýchaného masakru na
nevinných civilistech, spáchaného brutálními angloamerickými generály. Protože přece už byl blízko konec války, a útok na
velký dopravní uzel Drážďany byl tedy úplně zbytečný. A vždy, když se slouží mše za mrtvé civilisty z tohoto zbytečného
náletu, kterých bylo kolem dvaceti pěti tisíc, spíš méně, vzpomenu si na těch sedm set až devět set tisíc civilistů, spíš
mnohem více, kteří z německých rukou zahynuli mezi náletem na Drážďany, tedy dobou, kdy už byl přece jasný konec války,
a koncem války. A z nich ani jeden neměl na rameni pásku s hákovým křížem či jiný dobový symbol násilí a nenávisti k jiným
lidem. Což se nedá říct o mnoha a mnoha obětech toho náletu – ten večer byl totiž fašank a lidé v Drážďanech se
slavnostně oblékli, tedy často s haknkrajcem.

    A cynicky se těším, až se za pár let – dějiny se zrychlují, teď už bude stačit pár let – dočtu, že sice komunisté vraždili,
zabíjeli, násilnili a ničili po čtyřicet let kulturu a společnost, ale za Havla to bylo taky, jen obráceně, to se zase pronásledovali
komunisti, a zavírali, a na výročí 17. listopadu poběží v televizi film o politickém vězni svědomí Miroslavu Štěpánovi, kde se
bude připomínat, jak Havlova klika potlačovala komunistickou a socialistickou kulturu a ničila symboly komunismu a jak to
bylo v rozporu s právními normami civilizované země. A součástí dokumentu budou záběry, jak na Národní třídě dostává
policista žďuchance od studentů v davu, což byl nepochybně protiprávní akt a krom toho se lidé nechtěli rozejít, přestože k
tomu byli jasně vyzváni.
    Že nebylo kam se rozejít, v tom dokumentu nebude, to nebude patřit do předmětu zájmu dokumentaristů, taková budou
pravidla. Co se dělo po čtyřicet let anebo dvě minuty před tím žďuchancem do policisty na Národní třídě, tam také nebude, to
přece nebude relevantní, prostě demonstranti zřetelně porušovali zákon a útočili na veřejného činitele; a co bylo předtím,
není z hlediska právního pozitivismu a sledování této konkrétní situace, jasně historicky zdokumentované, důležité.

    Připadá vám tento příklad přitažený za vlasy a nesmyslný?
    Mně ne, já už jsem na převracení historie a zejména kontextu historie zvyklý od – naštěstí jen některých - současných
dokumentaristů a historiků. A až se vám to nebude líbit, přivítám vás v našem klubu.
    Klubu smutných, co si nechtějí nechat vzít vědomí souvislosti.

    Autor textu je Čech, ale po otci otce také jihlavský Němec. A má rád německou kulturu a dnešní Němce.
(Původní, nezkrácená verze článku uveřejněného v Reflexu 48/2010)
Ondřej Ryčl