Zpráva nejen o Velké válce

05.01.2015 12:24

 

Zpráva nejen o Velké válce

 

Týden od týdne, měsíc od měsíce dotazů na minulost předků, které osud zavál na bojiště první či druhé světové války, do legií nebo do domácího odboje přibývá. Prostřednictvím našeho svazu se lidé pokoušejí dopátrat informací o nich. Snaha poznat, odkud pocházím, kam směřuji, co dělaly generace přede mnou zvláště v časech dnešních, kdy světu – i tomu u nás doma – vládne spíše mamon než léty osvědčené tradice, je potěšitelná.

Žijí mezi námi lidé, kteří měli to štěstí, že vzpomínky svých dědů či pradědů zdědili a neváhají se s ním podělit s ostatními.

„V přenosu ČT mne zaujal Váš výstižný projev k 96. výročí samostatnosti naší republiky. Zejména pak vzpomínka na boje za svobodu naší země v době první světové války 1914-1918, kde měli velkou účast naši legionáři,“ napsala mj. v dopise adresovaném předsedovi ČSBS Jaroslavu Vodičkovi ze sebe a za rodinu Vlčkovu Jindra Brettová z Nového Města nad Metují. A přiložila knihu Jindřicha Hušáka Cháborského, nazvanou Čtyři roky mého života a moje cesta kolem světa.

Jde o příběh dědečka a tatínka rodiny, ruského legionáře, který sepsal před více jak čtyřmi desítkami let. Poutavé vyprávění, formulované překrásnou a čtivou češtinou, rodina vydala rodina vlastním nákladem. Z poznámek a válečných zápisků vzešlo dílko, jehož originál je uložen ve Vlastivědném muzeu v Dobrušce, v kartonu č. 141 pod sign. XIV/237.

Autor se narodil do „jednoduchého a chudého života“. Sotva tedy překvapí, že když se rozhodl posílit tělo i ducha, místo do Sokola, kde se v „tělocvičně sokolové oslovovali ‚bratře‘, ale venku už zase ‚má úcta‘“, což se mu moc nelíbilo, vstoupil do DTJ (Dělnická tělocvičná jednota). Dal se k socanům. Toto slovo tehdy „znělo v uších lidí jako slovo loupežník. Byli to většinou bezvěrci a chtěli převracet celý svět a dělit se… Byl jsem v tom živlu. Neviděl jsem v tom nic zlého. Chudý člověk nic nebyl. Na něho se všude jen křičelo. I v lese hajný i na poli šafář, v továrně, u sedláka - všude… Nemohl jsem pochopit, že jedni lidé … blahobytně žijí a já musím každý den v továrně pracovat a pořád nemám žádné peníze.“

Navzdory tomu na „staré zlaté časy“ nevzpomíná jen ve zlém. Byla to totiž doba klidu a míru. „Nikdy jsme neslyšeli slovo ‚válka‘.“

A pak, když blesk udeřil a rozťal svět řevem zbraní, narukoval. Založením naprostý nevoják, civil každým coulem, se později v ruském zajetí mohl těšit, že jeho mladý život zůstal uchráněn. Nic mu nebránilo v poklidu čekat, až zbraně jednoho dne definitivně utichnou a on se bude moci vrátit domů. Jenomže noviny Čechoslovan, které se mu dostávaly do rukou z Kyjeva od Svazu československých spolků na Rusi, mu nedávaly pokoje.

„Vymaňte se z otroctví bídného Rakouska!“ hlásaly a vyzývaly ke vstupu do legií. Sváděl úporný boj sám se sebou. Jak překonat strach z nových bojů, z možné smrti či ze zmrzačení? Vlastenecké svědomí – přiznává - se však ukázalo silnějším než oprávněné obavy z toho, co by se mohlo stát, vezme-li zase do ruky zbraň a přihlášku podal. Ještě chlapce opět pohltila válka, „obludná příšera“, jak ji nazývá, která „ponořila celý svět do krve a zoufalství a po sobě zanechala ještě nesmazatelné krvavé šlépěje“.

Své vzpomínky plné boje, bolesti a umírání, ale také naděje v lepší budoucnost sepsal pro své potomky, aby měli památku po svém dědovi, aby věděli, co „všechno dělal v té veliké době let 1915-1919 … že i on pomáhal stavět naši republiku“. Právě to bylo jeho nejvyšším ideálem a největším štěstím.

 

                                                                         Jana Vrzalová