Zborcené harfy tón, ztrhané struny zvuk

14.05.2012 15:41

Vzpomínka na přítele Josefa Dneboského, který tragicky zahynul v květnu 1945 a chtěl toho tolik vykonat.

Titulek jsem si vypůjčil od profesora Miloslava Hýska (1885-1957), jehož jsem poznal v dobách nelehkých, okupačních a válečných. Zvláště tehdy to neměl snadné: byl profesorem dějin české literatury, literárním kritikem a historikem. Byl mužem činu, u něhož bylo samozřejmostí maximálně vyčerpat o tématu všechny dosažitelné prameny a zdroje. Přilnul k našemu srdci svými výbory básníků, které právě v oněch těžkých dnech jsme snad nejvíce milovali, ať to byl Otokar Březina, Antonín Sova, či mne vůbec nejbližší mělnický rodák ze Pšovky Viktor Dyk, legionáři Rudolf Medek či Josef Kopta. Mnohem později jsem zjistil, že tomuto člověku byla po roce 1948 znemožněna jeho veřejná činnost.

Pod titulkem hledejme osud mladého nadějného člověka, kterému byl ještě před osvobozením naší země v květnu 1945 jeho život přerván a zarmoucená rodina mi poslala přesmutné oznámení. O kruté ráně, jež postihla Josefa Dneboského z Bosně v mladém věku dvaceti let.

Nemohl jsem se zúčastnit smutečního obřadu z vážných důvodů, které se týkaly našeho ilegálního seskupení, jež neslo název Mladá kulturní generace, avšak všichni jsme byli seznámeni konspirativně, že jde o Masarykovu kulturní generaci (zkratka MKG byla stejná). Patřil mezi nás i Josef Dneboský. Z míst Českého ráje a Máchova kraje to byli ještě budoucí filolog Univerzity Karlovy a její děkan Milan Romportl z Turnova, profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy JUDr. Stanislav Zdobinský, básník a pozdější kolega z redakce Mladé fronty Jiří Mojmír Palát a jeho dobrá známá Jarka Kicková – všichni tři z Mladé Boleslavi, a Boženka Kudrnová z Bakova nad Jizerou.

Generace 45

Neúplný seznam všech příznivců naší myšlenky jsem uveřejnil poprvé až v knize Generace 45, která je cele věnována poválečným osudům prvního a v té době jediného evropského deníku mládeže Mladá fronta.

V knize popisuji, jak jsme v dobách válečných hledali jako mladí lidé tehdejšího protektorátu cestu k sobě. Odmítali jsme pod různými záminkami vstupovat do kolaborantského Kuratoria pro výchovu mládeže, do níž mladé lidi verboval fašistický ministr školství a osvěty Emanuel Moravec a jeho soukmenovec Erich Tuner, jež v této organizaci velel. Předtím pracoval jako lékař! Nebylo to vždy jednoduché. Vzpomínám, jak jsem byl vyzván, abych se dostavil na setkání mládeže do Mladé Boleslavi, myslím, že mi nebylo ještě 16 let, jsem rozený v září 1926, kde jsem s hrůzou zjistil, do jaké jámy lvové bych zapadl.

Vedli s námi pohovory a zkoušeli naše znalosti z dějin, pokoušeli se nás přimět mluvit německy – a tady jsem vystihl svoji šanci: udělat ze sebe „blbečka“, který neumí jedno slovo německy, a když, tak zkomoleně, o Říši a válku se nezajímám, protože otec je těžký doživotní invalida (což byla pravda), obě sestry jsou ve službě mimo domov (ani tady jsem si nic nemusel vymýšlet), takže musím s nemocnou maminkou vést naše hospodářství, abychom se vůbec uživili. To byla pravda pravdoucí a dvojnásobná. Nemám žádný volný čas, jsem zapřažen každý den a celý týden, neznám nedělní volno. Lhal jsem, vymýšlel, ale jak pravil jeden nejmenovaný klasik „lhát ďáblu není hřích“, takže mne nakonec z té místnosti Hospodářské záložny v Mladé Boleslavi vyhodili.

Zaražený, nesmělý

Dodnes na to živě vzpomínám, jak si nás postupně volali, a na té lavici na chodbě jsem se dal do hovoru s chlapcem, který byl o rok starší, ale stejně jako já studoval Obchodní akademii a pocházel z Bosně u Mnichova Hradiště. Byl zaražený, nesmělý. Stačil jsem mu říci o našem literárním seskupení, že si zatím navzájem píšeme, posíláme a vyměňujeme svoje výtvory, a chystali jsem se v této činnosti po válce pokračovat veřejně, a to v celé šíří naší kultury a umění.  

V mladistvém zápalu jsme příliš nedbali na nebezpečí, nástrahy a možná pronásledování. Byli jsme plni neutuchající touhy pomáhat na svět novému, krásnému, v čem nás vychovala ještě první republika, její prezident T. G. Masaryk, ovlivněni tvorbou českých básníků a spisovatelů, vírou, kterou jsme čerpali z knih Karla Čapka a mnoho dalších za války utajovaných a pronásledovaných autorů.

Nevím, kolik v tom bylo naivity a nedostatečných zkušeností, z čehož jsme byli nuceni vystřízlivět, jakmile jsme se hlásili hned po osvobození na vznikajícím sekretariátu Svazu české mládeže, o jehož existenci jsme se dozvěděli z prvních výtisků Mladé fronty. Přesto jsme těm tehdejším mladým funkcionářům – o málo let starším než jsme byli sami – vysvětlili při předložení našich poválečných záměrů, své vlastní představy. „Na to zapomeňte, tady bude jednotná organizace SČM, nepleťte do toho Masaryka, žádné tříštění mládeže nebude povoleno a bylo by to proti duchu všeho, s čím naše vláda přijela z exilu.“

„Pojďte s námi dělat mladé noviny!“

Co zbývalo? Okamžitě my, kteří jsme se nejvíce znali z dob nacistické okupace, jsme dali dohromady seznam všech nám známých členů a sympatizantů, aktivních na mnoha místech při osvobozování republiky, svolali jsme je všechny ještě v květnu do restaurace U Bubeníčků v Myslíkově ulici v Praze. Tady jsme oznámili, že naše MKG končí a její místo je od této chvíle v jednotném SČM. Nechť se každý podle svého uvážení zapojí do této organizace mladých lidí, My, kteří jsme měli literární nebo novinářské sklony, jsme se 16. května dostavili do redakce Mladé fronty a nabídli svoji pomoc, k níž ve svých prvních číslech stále vyzývali: „Pojďte s námi dělat mladé noviny!“

Tuto nabídku uvítal za redakci šéfredaktor a zakladatel Jaromír Hořec a ještě v roce 1945 s naší spoluprací začala Mladá fronta zakládat první filiální redakce a postupně tisknout tzv. mutační stránky o životě a práci mládež v jednotlivých krajích, až mne nakonec povolali do Prahy, abych vedl některé důležité akce (hledali jsme v celostátním vydání volné byty zejména pro zahraniční vojáky kteří se vraceli z odboje a neměli kde hlavu složit, také bydlení pro sociálně vykořeněné rodiny).

Iniciátorem a zkušeným znalcem „mutování“ denních novin byl Bohuslav Vávra, rovněž náš člen. Stal se jím poté, když ho muselo nakladatelství Melantrich uprostřed války za Moravcova běsnění propustit (odmítl pokračovat v práci redakce zastaveného Listu mladých, z něhož se stal převodem časopis s názvem Zteč české mládeže). Nastoupil raději do obráběcí dílny firmy Volman v Čelákovicích, kam jsem za ním jezdil.

Zbyly mi po něm dopisy

Vracím se tímto k jednomu z nás, Josefu Dneboskému. Zbyly mi po něm dopisy, nesmírně vzácné, psané krásným kaligrafickým rukopisem, že stojí za to, abych alespoň některé pasáže ocitoval:

Mládí v životě lidí jsou nejkrásnější léta, nejpříhodnější chvíle k probuzení v člověka, tvora, který je předurčen tvořivé práci, jemuž se otvírá náruč světa, úlisná, hebká i žulovitě tvrdá. Jen nebát se, nelkat se počátečních nezdarů, napřímit hlavu k nejtvrdšímu vzdoru proti nepřízni daných okamžiků.

Neklesne ten, kdo překoná tyto trpké začátky, kdo překročí hradby počátečních nevědomostí. Kout vůli v ocelovou přilbu, neztrácet ni malých okamžiků, jichž možno využít pro dobro věci, ale hlavně pro budoucnost nám drahé vlasti. Jedině oceloví velikáni, kteří se spojí v nerozlučném přátelství, jsou zárukou pro budoucí práci.

Skutečnost je mnohdy zcela jiná, drsnější. Dospívám k závěru, že je třeba se učit, mnoho učit, uvědomit si svoji jsoucnost, nestydět se za to, co konáme, nebát se pohledu zlých očí, experimentovat a nebát se nezdarů a zklamání. V odvaze je síla.

Častokrát jsem uč četl i slyšel, že svět se řítí do propasti, do záhuby. Lidé prý zapomínají na pojmy přátelství, láska, práce, oběť – a znají jen jediný cíl: materiální bohatství, nikoliv bohatství duše. Nechtějí či opravdu neznají nezištnosti, ale jenom sobectví a mamon ovládá jejich srdce…

Člověk se stává obchodníkem, který by prodal i svoji duši, aby si zajistil blaho na zemi. Teď se má najít pár nadšenců, který učarovalo čisté umění, jež chtějí semknutě pracovat pro lepší zítřek. Věřím, že se těžko hledá v ruchu všední ulice, ale jsem – podobně jako Ty – přesvědčen, že život k sobě zavolá ty, kteří chtějí pracovat, aby mohli společně proniknout, vybojovat vztyčení vlajky Mladé (Masarykovy) kulturní generace svá vítězství.

V době, kdy mi je posílal z Bosně do mého rodného Obříství, mu bylo 18-19 let. Byl čtvrtým z pěti dětí, otec malorolník. Vystudoval Vyšší obchodní školu v Mladé Boleslavi. Po maturitě byl jen několik týdnů zaměstnán u firmy Svoboda v Kosmonosech, ale krátce nato povolán jako mladý člověk do tehdejší organizace Technische Nothilfe, kterou okupanti potřebovali především k manuálním pracím, na něž jim síly nestačily. Josef Dneboský se tak ocitl po první náletu v Pardubicích, potom v pohraničí.

Zprvu mi zvlhly oči nad černě zarámovaným oznámení. Abych zmírnil částečně bolest zarmoucené rodiny, sedl jsem ke své válečné, kovové milence, ale dobré „underwoodce“ a napsal kondolenční dopis. K němu jsem přiložil svoji básničku s názvem Kolikrát (otiskl ji 16. srpna 1945 týdeník Hraničářský zítřek v Duchcově, kde jsme měli společné přátele.

Kolikrát zaplesalo tvoje srdce štěstím

a ty ses o ně dělil s chudými?

Kolikrát zase osud podobal se kleštím

a život Tvůj se houpal nad nimi?

 

Kolikrát zřel jsem Tě a zdravil z dlky

s Tvou prací, básníku – lty mlád?

Kolikrát padl jsi v blátě války

na cestě k vítězství – kolikrát?

 

Kolikrát ještě přejdou nad Tvým rovem

oblaka naší mladé generace?

Kolikrát nám už v žití novém

připomene Tvé jméno Tvoje práce?

 

O dokreslení příběhu jsem požádal dalšího přítele, básníka Josefa Brože, v padesátých letech vykořeněného z práce středoškolského profesora, který oslavil 90 let:

„Od dubna 1945 působila v naší krajině čtyřčlenná zpravodajská skupina majora Chranovského – Volka. Když omylem seskočili 20 kilometrů od nás (přímo na hranici protektorátu a zabraného pohraničí), přišli již s pomocí vlastenců až k nám, usídlili se v osadě 500 metrů od hradu Valečova. Čeští spolupracovníci jim přinášeli informace o pobytu německé armády, které vysílačkou předávali do štábu maršála Koněva. Pátého května 1945 se postavili do čela našeho domácího odboje. Hned druhý den brzy ráno přivezli z Dolního Bousova nákladním autem množství pancéřových pěstí a nezodpovědně je rozdávali všem, kdo o ně požádali.

Tak se jedna pancéřová pěst dostala do rukou 14letého chlapce, který se jí později v hloučku kamarádů chlubil. Náhodně nebo úmyslně stiskl spoušť. Josef Dneboský, který stál v hloučku přímo za tímto „střelcem“, byl zasažen výšlehem plamene přímo do břicha. Doslova mu propálil střeva a zasáhl i plíce. Za hrozných bolestí a hlasitého nářku, jak si vzpomínají pamětníci, byl ubohý Pepík převážen do mladoboleslavské nemocnice, ale už cestou zemřel.

Dnes už to lze říci, původce této tragédie se později stal předsedou místního národního výboru. Neměla ho ráda celá ves. Po sametové revoluci v listopadu 1989 se údajně po několik dnů, z obavy před odplatou, skrýval v rákosí blízkého rybníka. Byl znám potom jako „rákosový partyzán“. Už nežije.“

Jakou poslední tečku nad závěrem o Josefu Dneboském? Tu napsal již před dvěma tisíci lety svatý Pavel, jen se pokusím jinými slovy sdělit totéž:

Odpouštět, obětovat, konat dobro pro druhé

Člověk je smrtelný, ale ta jeho druhá půlka, ty hodnoty, které nám zanechal, ty jsou živé! Pane, buď nám milostiv a dopřej nám, abychom na něj vzpomínali v dobrém, veď nás stále cestou Ježíše Krista, uč nás tak, jak to po něm činil ten, s nímž se loučíme na věky – odpouštět, obětovat se, konat dobro pro druhé.

Toto mravní poučení je ve mne od dětství, slyšel jsem je nejprve neumělou řečí od své maminky a později od svého katechety ve škole. A tuto útěchu se snažím poskytovat těm, kteří se museli se svým drahým a nejbližším již rozloučit. Mnohdy nepotřebují nic jiného, než v pravou chvíli uslyšet podobnou soustrast, ale nikdy žádná slova o tragédii. V našich vzpomínkách by mělo zůstat jen to dobré…

Miroslav Sígl

Vyšlo v čísle 10 (10. května 2012)