Zajatí sovětští generálové

28.03.2006 09:27


I když od druhé světové války uběhlo už šest desetiletí, a o tématu byly napsány tisíce knih, čas od času se objevují bílá místa, dosud málo nebo chybně zpracovaná. Jedním z velmi přínosných témat je práce A. A. Maslova Zajatí sovětští generálové, která přibližuje osudy sovětských generálů, zajatých Němci v letech 1941–1945.

Kniha je uvedena poznámkou, že podle oficiálních ruských údajů Němci a jejich spojenci zajali 4 059 000 příslušníků sovětských ozbrojených sil. Z tohoto počtu bylo 1 836 000 zajatců po válce repatriováno do Sovětského svazu; z 392 085 zajatých důstojníků se jich vrátilo pouze 126 000.
Politická a ideologická omezení byla hlavní příčinou nezájmu sovětských a ruských historiků a osud jejich krajanů, kteří padli do nepřátelského otroctví. Samotná ruská veřejnost ví jen velmi málo o generálech Rudé armády, zajatých Němci, výjimkou je například generál D. M. Karbyšev. Bezvýhradná podezřívavost ze strany oficiálních míst jejich osud zahalila takřka neprodyšně. I když v mnoha případech, zejména v posledních letech, bylo vyvinuto velké úsilí napravit dřívější chyby, bylo a stále je nesmírně těžké objasnit mnohé otázky.
Maslovova publikace má čtyři rozsáhlé a podrobné části. 1. Sovětští generálové, kteří zemřeli ve fašistickém zajetí; 2. Stalin jim odpustil. Rehabilitovaní generálové; 3. Souzeni za velezradu po roce 1945; 4. Záhadné osudy generálů M. B. Salichova, B. S. Richtěra a M. M. Šapovalova; 5. Útrapy zajetí. Kniha je doplněna o dokumentární materiály a rejstříky.
Na třech stránkách autor vypisuje přehled 77 zajatých generálů: z nich bylo 61 velitelů smíšených sil, 6 dělostřelectva, 3 tankových vojsk, 2 letectva atd.
V době zajetí byl 1 zástupcem velitele frontu, 9 velitelů armády, 17 velitelů sboru, 32 velitelů divizí, 1 velitel brigády atd.
Zajímavé jsou i údaje o době, kdy generálové byli zajati. Ze 77 jich do zajetí 52 padlo v létě a na podzim 1941, v době hlavního nástupu německých sil. V létě a na podzim 1942 bylo zajato 12 generálů. Statistika přibližuje ztráty během jednotlivých operací: kyjevská defenzivní operace – 13 zajatých generálů, moskevská defenzivní operace – 9, běloruská v roce 1941 – 8, ale stalingradská operace – jen 2, v Leningradském frontu – 1.
Stojí za zmínku, že 6 generálů bylo zajato, když omylem zabloudili do nepřátelských postavení. Třetina generálů byla zajata po zranění v bojích, 4 ze zajetí uprchli, ale jejich vlastní vláda je přesto obvinila ze zločinů proti státu.
Na 26 sovětských generálů podlehlo zranění brzy po zajetí.
Jen 28 generálů se po zajetí vrátilo do vlasti a pokračovali ve vojenské službě. Prakticky všichni zatčení přišli po roce 1945 následkem obvinění o život. Mnozí však byli po Stalinově smrti posmrtně rehabilitováni, jejich obvinění byla prohlášena za falešná. I když se to zdá nepochopitelné, ale rehabilitace některých probíhají v Rusku dodnes(!).

Německé ztráty
Při sledování těchto čísel Maslov uvádí i ztráty německé armády. Rudá armáda zajala celkem 480 německých generálů, z toho 25 bylo souzeno za válečné zločiny shledáno vinnými a zastřeleno, 137 zemřelo na různé nemoci, 46 zmizelo za nejasných okolností a 272 se jich vrátilo do Německa. Bližší informace neznáme.
Dopátrat se s konečnou platností, jaké byly osudy zajatých sovětských generálů za druhé světové války, bylo ovšem krajně nesnadné. Německé prameny byly kusé a často nespolehlivé. Navíc osudy nejvyšších důstojníků jak německá, tak i sovětská oficiální místa tajila a nebo tají dodnes. Dochované a nalezené dokumenty jsou často jen velice kusé, v jiných případech až nečekaně podrobné.

Zasloužili tresty
Pobyt sovětských generálů v německém zajetí je jednou z nejtragičtějších kapitol druhé světové války. Nacisté se pokoušeli zdeptat jejich vůlí odporu. U mnoha se jim to, bohužel, podařilo. Na tomto místě je třeba se zmínit o generálu A. A. Vlasovi, hlavním vůdci tzv. Ruské osvobozenecké armády, která byla ve službách německých fašistů v letech 1942–1945. Otřesná je například fotografie Vlasova s K. H. Frankem v roce 1944 v Praze, gen. F. I. Trichin se rovněž velmi aktivně zúčastnil vlasovského hnutí. Byl zajat v roce 1945 u Příbrami českými partyzány. Stejně jako tito dva byl po roce 1945 odsouzen k smrti a popraven I. A. Blagověščenakij.
Na druhé straně je třeba vzpomenout generála S. J. Ogurceva, který ze zajetí uprchl k partyzánskému oddílu „Vaska Gruzín,“ jenž operoval v Polsku. Ogurcov padl v boji hrdinnou smrtí. Otřesný byl osud generála I. S. Nikitina, který zahynul v zajetí. V roce 1942 byl v Sovětském svazu v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti zastřelením, ale v roce 1954 byl rehabilitován. I. M. Gerasimov, velitel 146. střelecké divize, byl v sovětské vyšetřovací vazbě neuvěřitelně dlouhou dobu 1945–1953. Pak byl propuštěn pro neodůvodněné vyšetřování a přijat znovu do stavu armády. Jedenáct let byl sovětskými orgány vyšetřován P. G. Cirulnikov. V roce 1953 byl znovu zařazen do armády.

Někteří byli omilostněni
Stalin důstojnickému sboru nikdy zcela nevěřil. Navzdory Stalinovu nepřátelství k většině zajatců prokázal shovívavost k některým generálům, kteří se po roce 1945 vrátili z německého zajetí. Z nešťastné bitvy u Umaně, kdy byla velká část sovětských jednotek obklíčena, a Němci byli zajati generálové I. N. Muzyčenko, M. G. Sněgov a I. A. Kornilov; všichni se vrátili a byli omilostněni. Generál I. I. Alexejev se osvědčil již za občanské války. Za druhé světové války byl zajat u Kyjeva, ale podařilo se mu uprchnout a vrátit se k Jihozápadnímu frontu. Generálporučík M. F. Lukin patřil k nejschopnějším velitelům; byl zajat u Vjazmy po těžkém zranění. Po roce 1945 byl znovu zařazen do armády.
Navzdory přísnému režimu fungovala tajná organizace v nacistickém koncentračním táboře Flossenbürg. Podzemní hnutí sovětských zajatců tam vedl generál P. P. Pavlov. Flossenbürg pak osvobodila americká armáda. Ilegální práce v tomto koncentračním táboře se zúčastnili i čeští političtí vězňové.
Po návratu do vlasti byla řada sovětských generálů vyznamenána vysokými řády. Až do smrti všichni zůstali nesmiřitelnými nepřáteli nacismu. Jejich postup však často brzdila stará obvinění. I když byli dávno rehabilitováni.
Osudy některých byly složité, až neuvěřitelné: J. A. Budycho uprchl ze zajetí k sovětským partyzánům. Přesto byl vyšetřován, vězněn a v roce 1950 zastřelen. O pět let později se však uvažovalo o jeho rehabilitaci, ale nakonec omilostněn nebyl. Generál I. P. Krupennikov, náčelník štábu 3. gardové armády, byl od roku 1945 ve vazbě sovětských orgánů, v níž zemřel. Generálmajor P. V. Sysojev uprchl ze zajetí k ukrajinským partyzánům
a v jejich řadách bojoval. Potom byl vyšetřován, ale znovu zařazen do armády.
Kapitola Útrapy zajetí líčí osudy dalších sovětských generálů, kteří se dostali do německého zajetí. Většina z nich tam zahynula. Byly však i výjimky. Generálmajor A. V. Bundovskij prokázal odvahu již za občanské války
v roce 1919. Na začátku druhé světové války velel 85. střelecké divizi při obraně prostoru Grodna. Když se ukázalo, že německé přesile nelze odolat, Bundovskij s řadou vojáků se převlékli do civilních šatů a prchali na východ. Dvakrát padl unavený generálmajor do německého zajetí a vždy se mu podařilo uprchnout; nakonec došel až k sovětských jednotkám. Po dalším vyšetřování mu byla svěřena velitelská funkce a byl i několikrát vyznamenán.
Kniha A. A. Maslova je výrazným přínosem k neznámým událostem druhé světové války. Její překlad z angličtiny do češtiny je třeba uvítat. Vydalo nakladatelství BB Jiří Buchal, Praha 3, Bořivojova 75.


Miloslav Moulis