Vzpomínka na ženy

26.03.2009 12:41

Úděsné svědectví bývalého mauthausenského vězně

Možná si nepřipouštíme, že ženy v odboji za druhé světové války byly přinejmenším tak statečné a obětavé jak muži. Každopádně se daleko více píše o hrdinství mužů, než o skutcích a utrpení žen. Ty o svých prožitcích píší a mluví málo. Jelikož jsem měl jako jeden z mála možnost vidět zblízka osud žen,  které na sklonku války byly z Ravensbrücku a jiných koncentračních táborů narychlo dopraveny do KT Mauthausen, cítím potřebu k tomu něco říct.

Nepředpokládám, že v jiných lágrech – Ravensbrücku, Osvětimi či jinde – byly životní podmínky žen jiné než v Mauthausenu, nicméně psát mohu pouze o tom, co jsem viděl a prožil.

Počátkem roku 1945 začaly do Mauthausenu přijíždět větší i menší transporty žen z jiných táborů. Ženy byly v zuboženém stavu, unavené, špinavé, hladové, v potrhaných hadrech. Cestou jich mnoho zemřelo.

Vězeňkyně z transportů stály za prádelnou a po skupinkách vždy asi padesáti byly ženy hnány po schodech dolů do „koupelny“. V místnosti před ní se musely svléknout a jít do vedlejšího sprchového sálu.

Tam se  po jedné musely postavit před „holiče“, jichž bylo kolem deseti, kteří je ponižujícím způsobem příšerně tupou břitvou či žiletkou oholili v podpaží, kolem přirození a některým dokonce oholili i hlavu.

Oholená místa pak zednickou štětkou namočenou v karbolově dezinfekci potřeli. Je pravda, že táborové vedení bylo již delší dobu v rukou politických vězňů převážně české národnosti, nicméně nedalo se  zabránit tomu, aby některá klíčová místa nezůstala v rukou „zelených“, tedy kriminálních živlů z řad vězňů. Toto byl jeden z důsledků.

 

Ženy následně vyfasovaly po jedné košili a kalhotách a po seřazení před písárnou byly odehnány do bloků. Baráky sloužily maximálně pro tři sta vězňů. Každý byl rozdělen na štubu A a štubu B, přičemž každá z nich měla obytnou část, v níž žil šéf bloku se svými „sloužícími“, převážně z řad mladých chlapců.

Uprostřed byla umývárna – kulaté umyvadlo s několika kohoutky, několik kameninových vaniček na mytí nohou či zablácených bot. Dále zde byla malá místnůstka na košťata, hadry, kartáče apod. a rovněž WC s devíti záchodovými mísami a tuším pisoárovým korytem.

Většina žen byla ubytována v blocích číslo 16 až 20, které byly hned po jejich příchodu od mužské táborové části odděleny zdí. Bylo v nich namačkáno více než 1200, zdůrazňuji slovy jeden tisíc dvě stě, žen v každém z pěti bloků.

Tříposchoďové postele široké 60–70 cm a na každé dvě vězeňkyně. Je pochopitelné, že devět  záchodových mís nemohlo stačit pro potřeby 1200 vězeňkyň. My muži jsme proto o vlastní vůli vyjmuli betonové desky mezi bloky, které zakrývaly žumpu, a umožnili jsme její přímé používání.

Část vězeňkyň byla pro nedostatek místa ubytována v barácích pro dobytek a staré tovární budově, hned vedle kamenolomu.

Chyběla zde okna, sociální zařízení, jídlo se tam nosilo po nechvalně proslulých schodech ve várnicích a na dřevěných nosítkách.

Jestliže říkám jídlo, myslím tím řídký odvar z několika kousků žluté řepy a jeden chleba (1200 gramů!) pro čtyři až šest žen. Nezřídka rozdrobený a plesnivý. Dole vedle kamenolomu byla také „nemocnice“ pro ženy. Denně sem přicházeli brněnský chirurg profesor doktor Josef Podlaha, polský lékař Šaplinski, Zdeněk Štych a další. Svou obětavostí zachránili nejeden lidský život. Nemohli však zachránit nemluvňata, která SS zabíjeli tím, že jim rozbíjeli hlavičky o zeď naproti vchodu do prádelny.

 

Několikrát se vybíraly vězeňkyně pro popravy v plynové komoře. Přesný počet není znám a také se neví, podle jakého klíče se vybíraly. Vím, že v dubnu mělo být popraveno několik Češek. Nedošlo k ní, neboť chyběl cyklon B, tedy plynové granule.

To je jen několik skutečností, které nemohu a ani nechci komentovat. Jen chabě naznačují, jak ženy v koncentračním táboře žily. Tohle všechno přežít bylo podmíněno silným pudem sebezáchovy, může někdo říct.
Budiž.

Zajisté to hrálo velkou roli. Ovšem fakt, že se ženy dokázaly postavit esesákům, to nebyl pud  sebezáchovy, v té době šlo o nevídané hrdinství.

Starší tábora, kriminální vězeň, který se zúčastňoval některých poprav, nám říkal, že v roce 1942 byly na popravu zastřelením vedeny české sokolky. Věděly, kam je vedou a navzdory tomu zpívaly –  československou hymnu.

V tu dobu jsem v Mauthausenu nebyl, ale uvedená skutečnost byla v táboře známa. Je doloženo, že větší počet žen byl v březnu až dubnu 1945 odkomandován do města Amstetten, kde odklízely trosky po bombardování.

Zmíněné město je železničním uzlem. Během odklízení následků bombardování zde mimo jiných při opětovném bombardování zahynuly také české vězeňkyně.

Po několika vyčerpávajících dnech se vrátily do hlavního tábora „na zotavenou“. Bylo jim řečeno, že dva až tři dny odjedou zpět do Amstettenu a budou pokračovat v odklízení trosek. Stala se „nehoráznost“. Ženy to odmítly s tím, že se raději esesáky nechají zastřelit.

Esesák velící ženskému táboru byl natolik vyveden z míry, že bez jakýchkoliv sankcí okamžitě hlásil u schutzhaftlagerführera Bachmayera, jenž, možná proto, že měl již před očima konec tisícileté říše, stanovisko vězněných žen akceptoval. Nechal je v táboře, kde přežily.

Tohle jsou pouze dva příklady. Jistě jich je mnohem více. Mohly by o nich vyprávět ženy, které přežily a ještě žijí. Sestry Štychová, Raja Tobišková, Lenka Rainerová, některé lidické ženy a snad i další. Mnoho žen – hrdinek – položilo život v různých koncentračních táborech a věznicích. U každého jména se musíme zastavit a pomyslet, že to byla žena, matka, žena, která milovala, vychovávala, měla rodinu, byla milována, či dívka, která ještě nepoznala život.

Vzpomeňme, že nebýt také těchto žen, které po boku mužů bojovaly a zahynuly, nebylo by ani obnoveného Československa, ani současné České republiky. Mnohé z nich by sotva souhlasily s výprodejem naší tak draze vykoupené vlasti, nesouhlasily by s oficiálně pronášenými omluvami těm, kteří způsobili zlo a dnes dosahují toho, o co nacisté za války usilovali drsnějšími metodami.

Myslím, že nejsem sám, kdo si myslí, že bychom se neměli tak prodávat.

 

Josef Klat, bývalý mauthausenský vězeň číslo 13 110,

člen Mauthausenského výboru