Vyšlo Přísně tajné! Spiknutí proti kardinálovi

25.02.2014 09:54

Místo, aby stát řídili každoročně volení magistráti kontrolovaní Senátem, který schvaloval zákony na základě svobodných diskusí, Caesar přijímal důležitá rozhodnutí – byť zhusta správná – sám za zavřenými dveřmi své pracovny, bez jeho vědomí. Nanejvýš s nejbližšími rádci. Je logické, že dříve nebo později se mu jeho snaha koncentrovat moc výlučně do svých rukou, musela vymstít.

Kdoví, co se mu honilo hlavou, když do něj ještě opožděně bodali ti, „kteří to dosud nestihli učinit a nechtěli riskovat obvinění z opatrnického zajišťování neviny nebo naopak upření podílu odměn za zásluhy“. Smrt o Idách Martových z pera Karla Richtera dokazuje, že licoměrnost, patolízalství a podlost neznají hranic.

„Uběhl rok a žádný žalobce se neobjevil, jak se ostatně stalo i v případě pana Minkvice.“ To není věta ze současného tisku, jak by se snad mohlo zdát, protože - řečeno současnou právní terminologií – případ byl odložen a obvinění se tak své trestní odpovědnosti vyhnuli. Michal Vitanovský v příspěvku Bratři z Daliborky ukazuje, že v tomto směru se toho u nás příliš mnoho nezměnilo.

Dbal o naplnění zákonů, které sám připravoval a podle nichž soudil své odpůrce.  Jaký byl trojjediný kardinál Richelieu, králův první ministr? Jaký byl muž, který udělal první krok k nastolení královského absolutismu, vykresluje Jan Halada ve Spiknutí proti kardinálovi.

Za ironii osudu lze označit fakt, že zapřísáhlý odpůrce soubojů svůj život skončil „v tak zvláštním duelu, že bychom jej snad mohli označit téměř za donkichotský“. Ani po smrti neměl mít revolucionář, německý socialistický teoretik a idealista klid. Hned v roce 1933 nacisté jeho hrob ve slezské Vratislavi zničili. Byl obnoven až v prosinci 1947 polskými sociálními demokraty. Kdo byl onen muž, jemuž ve Švýcarsku na místě osudného souboje postavili pomník, píše Vladimír Šindelář.

Člověk by si řekl, že minulost nás nějakým způsobem poučí, dá nám lekci z toho co se (ne)smí, co je (ne)morální… Jenomže, zdá se, jsme v mnohém nenapravitelní. „Kolem lihu, denaturovaného i rafinovaného, se už celé roky šeptalo, že v něm není něco v pořádku.“ Považte, noviny podle toho, ke které poltické straně měly blízko, „odhalovaly“ stále nové zákruty korupční politiky, která zneužívala státní hospodářství s lihovarnickými produkty.

Karel Hašler „nainfikoval“ návštěvníky kabaretů refrénem písničky: „Špiritus, špiritus, to jest naše velké plus,/ je to naše pýcha, jen ať se s ním míchá,/ špiritus, špiritus, to jest naše velké plus.“ Společně s humoristickými časopisy, které karikovaly výroky vládních činitelů, si vzal na paškál pány politiky, za nimiž ti současní nijak nezaostávají.

Miloslav Martínek líčí, jaké to je, když se kozel stane zahradníkem. V našem případě, rozuměj, politik. O páně Vantochově Griotce se šuškalo ledacos. „Mnozí se podivovali nad prudkým růstem její výroby v době, kdy alkohol patřil mezi centrálně obhospodařované komodity,“ píše autor a upozorňuje na zajímavost. Kromě příslušníků Vantochovy rodiny byli mezi akcionáři firmy také funkcionáři agrární strany Josef Kubíček – ten byl dokonce předsedou správní rady -  a Karel Prášek, od roku 1918 ministr zemědělství „a v blízké budoucnosti hlavní postava lihové aféry“. Je s podivem, jak se nám ty dějinné obrazy v různých variantách opakují!

Mocní neznají vděku. Zatímco krátce po válce „Velkého Josefa“ (Šanderu) a „Malého Josefa“ (Žižku), jak byli tito odbojáři známí ve východočeském odboji s úctou oslavovali“, po únoru 1948 bylo vše jinak. O skupině Barium se nepsalo vůbec nebo „v lepším případe“ s despektem či s ironií. Aspoň částečně tuto křivdu napravuje Jindřich Marek v Evangeliu strašně hodného a seriózního kluka. Závěrem s lítostí konstatuje: „Bohužel, morální hodnoty a obětavost vlastenců jako byli Josef Šandera, Josef Žižka či Václav Vachek, Karel Rohlena a manželé Frošovi se naší společnosti stále citelně nedostávají!

 

(Vydala Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P.O.BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)

 

                           Jana Časnochová-Vrzalová