Vyšlo Přísně tajné! Skandál kolem Ludvíka Svobody

02.04.2013 11:22

„Mezi členy naší strany rostou okolo Tvé knihy rozpaky, nejasnosti i kritika, jak je Ti jistě známo, západní propaganda soustavně zneužívá rozdílných názorů z Tvé knihy proti stanoviskům ÚV KSČ v propagandě proti našemu státu…“ napsal v osobním dopise, jenž na stůl Ludvíku Svobodovi přišel 5. dubna 1972, tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. Na obálce bylo připsáno: „Jen do rukou soudruha prezidenta.“

Čehopak se šestasedmdesátiletý prezident, který v roce 1968 získal mimořádnou oblibu mezi československými občany dopustil, že mu „nejvyšší straník“ adresoval tak příkrá slova? „Maličkosti“. Ve svých pamětech si dovolil samostatně myslet a veřejně vyslovit své postoje. Normalizátoři Vasil Biľak, Alois Indra a další v čele s G. Husákem mu udělili „pokořující lekci ze stranické uvědomělosti a politické principiálnosti“, vzpomíná Karel Richter. Společně s Miloslavem Moulisem a Oldřichem Janečkem jej legendární válečný veterán požádal, zda by mu s prací na pamětech nepomáhali. Přáním starého pána, jak se o něm autor laskavě vyjadřuje, bylo „vyslovit své stanovisko ke všemu, co je v naší historii závažné bez ohledu na to, zda jde o záležitosti příjemné či nepříjemné, o okamžiky slávy nebo pokoření…“

Ludvík Svoboda se dovolil „hodně“. Jen považte, co například napsal o prvním odboji. „Z hlediska československých dějin byl Zborov výrazem vůle národa, který se hlásil se zbraní v ruce o právo stanout jako svobodný a rovnoprávný člen mezi evropskými národy. Bez této jeho vlastní iniciativy by byla Československá republika nikdy nevznikla. … Bez subjektivního činitele, bez odboje, jehož podstatnou složkou byl i odboj zahraniční a v něm československé legie, byl by za Čechoslováky nikdo jejich samostatný stát nevyhlásil.“

Současníkům neznalým minulosti se může zdát podivné, co je na citaci tak odvážného. Je třeba si uvědomit, že L. Svoboda své vzpomínky psal v době, kdy se první odboj zamlčoval nebo znevažoval a kdy platila teze, jak připomíná K. Richter, že „bez Velké říjnové revoluce by nebylo Československé republiky“.

Druhé číslo Přísně tajné!. přináší řadu dalších zajímavých informací. Je plné napětí, intrik, mazanosti, ale také ukázkou vynalézavosti, byť zhusta ve špatných rukách. Například Jiří Bílek neváhal sáhnout hluboko do historie, aby ukázal, že pekelná muka nezná jen peklo. Tortury se prováděly v katovnách a kati a jejich pomocníci „dosahovali v působení bolesti skutečného mistrovství – a přitom tak, aby mučený co nejdéle trpěl“.

Víte, kdo byl patrně rekordmanem ve vymýšlení nejrůznějších způsobů mučení a usmrcování? Jen napovím, hodně pobožný car. Tortur a smrtí, z nichž každá byla jiná, vymyslel 120!

Úzkostlivější duše možná budou více lákat střety a intriky v časech osvícenství z pera Přemysla Veverky. Anebo se společně s Vladimírem Šindelářem pobaví nad poslanci, kteří neváhali své šarvátky přenést na soukromé bitevní pole. Jeden z nich, jmenoval se Wolf, souboje považoval za nedílnou součást své politické kariéry. Mimochodem, rodiče K. H. Franka jej prý v mládí obdivovali natolik, že po něm svého syna pojmenovali. Ostatně, není se co divit, on pan poslanec Wolf ve sněmovně hrubě urážel český lid. Občas „chrabrý“ zákonodárce narazil. Například, když „ve vzrušené atmosféře kolem jazykového zákona roku 1897 vyzval budoucí československý premiér, poslanec František Udržal, Wolfa na souboj pro jeho urážlivý výrok, že ‚čeština je idiomem méněcenného českého národa‘. Ze souboje však sešlo“.

Wolf se omluvil a svůj výrok odvolal. Dostal strach, jehož příčina rozhodně není nezajímavá.

Se dvěma příběhy je spojen novinář Egon Ervín Kisch, přezdívaný „zuřivý reportér“. Jeho charakteristika slezského piastovského knížete z období vlády císaře Rudolfa II., Jindřicha XI., (ze známého díla Pražský pitaval) je vskutku brilantní stejně jako jeho odpověď na otázku, zda po pražském soudním procesu z 28. září 1580 zavládne konečně pořádek a shoda, když se Piastovec mohl vrátit do Lehnice, kdežto jeho bratr Fridrich měl sídlit v Hajnově. „Nikoliv,“ odpověděl si Kisch. „Na zámku Jindřicha XI. se opět chlastá a hýří na dluh, vévoda kašle na dodržování práva, handrkuje se s vrchnostmi, které na něj opět podávají těžké obžaloby.“

Roman Cílek, který se rozepsal o aféře Alfreda Redla, závěrem cituje E. E. Kische. Nelze než s Cílkem souhlasit, že následující slova jsou v mnoha

významech nadčasová: „Jakkoliv se Redlův kriminální případ zdá jako jedinečný, bude se vždycky v nějaké podobě opakovat. Neboť státy samy jsou zaměstnavateli tohoto zločinu, který pak samy trestají smrtí provazem nebo vypovězením na Ďábelské ostrovy – nebo prostě rozkazem k sebevraždě.“

Jako tomu bylo u Redla, dodejme.

Přísně tajné! Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P.O.BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)

 

                               Jana Časnochová-Vrzalová