Vyšlo Přísně tajné! Německo leželo v troskách

13.08.2013 18:30

„… ale důstojníci oddělení Cizí armády Východ již mysleli jen a jen na budoucnost“. Mezi nimi také štíhlý muž s chladnýma očima v úzké tváři, který o mnoho let později, v roce 1971, odejde z vysoce ceněné funkce šéfa Spolkové zpravodajské služby.

Kdo byl náčelník výzvědného a analytického oddělení Fremde Heere Ost, jehož ústředna bez úhony vyšla z konkurenčních bojů tajných služeb třetí říše, člověk, který si koncem války připravil odchod k novým chlebodárcům, píše Roman Cílek v části nazvané Reinhard Gehlen – muž mnoha tváří.

Vzpomínkou na filmové Sokolovo se Karel Richter vrací o mnoho let zpět, do doby, kdy režisér Otakar Vávra natáčel film o bojovém křtu 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR. Popisuje, jak obtížné bylo obhajovat hledisko historické pravdivosti proti „krátkodechým agitačně propagandistickým požadavkům hlavního ideologického dohlížitele a schvalovatele z ÚV KSČ Pavla Auersperga“. Když tehdy K. Richter  vypracoval obsáhlý kritický rozbor scénáře, poukazující na nejpodstatnější historické zkomoleniny, Auersperg si jej pozval na ústřední výbor na kobereček. Co tehdy stranickému funkcionáři odpověděl, se dočtete v příspěvku, v jehož závěru na adresu filmových tvůrců, kteří nám zanechali strhující obraz statečnosti, obětavosti a vlasteneckého odhodlání českých a slovenských vojáků v boji za svobodu a nezávislost naší vlasti, se zdůrazňuje: „Vávrův film ukazuje jeho impozantní, živou podobu, usnadňující … uchování této bojové tradice v paměti národa.“

Překrucování minulosti, zamlčování faktů či dokonce přepisování dějin není žádnou novinkou. Bitvu u Chlumce a Přestanova (29. a 30. srpna 1813) především němečtí autoři úmyslně posuzují jako málo významnou srážku.

Většinou pouze ruští a čeští dějepisci vyzdvihovali rozhodující význam prvního dne bitvy, který nazývali ruskými Thermopylami. Němečtí a rakouští historici, jak uvádí Dagmar Finková, odvahu a hrdinství ruských vojsk, projevené 29. srpna zamlčovali, neboť nechtěli přiznat, že právě Rusové připravili podmínky k dosažení vítězství o den později. „Rusové v boji prokázali odvahu, statečnost a značnou vytrvalost. Dokázali nejen zadržet nepřátelský sbor u Chlumce, ale umožnili i Hlavní (české) armádě ustoupit bez větších ztrát přes Krušné hory…“

William Shakespeare z něj udělal zloducha non plus ultra, podotýká v příspěvku Richard III. a vražda princů z Toweru Jiří Kovařík. Muž, o němž Philips Langleyová z Richard III Society prohlásila, že jeho tvář nevypadá jako tvář tyrana (NO č. 16/2013), je díky dramatické síle divadla stále vnímán jako padouch všech padouchů. Nechal poslední panovník z rodu Plantagenetů své dva synovce – Edvarda V. a jeho bratra Richarda z Yorku - podle zavraždit? Zatímco Shakespeare  v tom má jasno, seriozní historici s ním zajedno nejsou. Pečlivě, jako Jiří Kovařík,  zvažují známá fakta. Na rozdíl od světoznámého dramatika Kovařík svou studii uzavírá obezřetně: „Nemám důkaz, pro který bych dal za Richarda ve věci princů z Toweru ruku do ohně, nemám ale ani důkaz o jeho vině…

Záhada zůstává…“

Také Alois Jirásek ve svém díle F. L. Věk vytvořil legendu – o Václavu Thámovi. Ten se údajně oženil s krásnou, leč němou dívkou z divadelní rodiny, která během porodu zázračně promluvila, aby s ním a s kočovnými hereckými společnostmi začala jezdit po cizích krajích. Máme snad věřit, že nešťastný a vysílený Thám… Táže se dál Přemysl Veverka, rozepisující se o vzestupech a pádech V. Tháma, talentovaného muže pronásledovaného ďáblem zvaným alkohol.

Když se jednoho odpoledne roku 1782 Josef Dobrovský sešel s malou společností, v níž byl i Václav Thám, dospěl po jeho otázce  - „a proč ne národní české divadlo?“ - k závěru, že právě divadlo sehraje při formování společnosti výraznou roli. Jakou společnost měl tehdy mladý nostický vychovatel na mysli? „… nikoli příslušnost k zemi, nýbrž sounáležitost s etnikem, jehož výrazným znakem je společný jazyk, bude charakterizovat novou společnost, českou národní společnost, která se teprve začne rodit.“

Tenkrát šlo o (ne)bytí českého národa. Svou existenci si uhájil. Jak ale dopadne nejmenší slovanský národ – Lužičtí Srbové – ve 21. století? Nepodlehne silnému globalizačnímu tlaku? Nad tím se zamýšlí Zdeněk Víšek.

(Přísně tajné! Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P.O.BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250).

 

                                                Jana Časnochová-Vrzalová

 

„Podplukovník Svoboda již od září 1939 stál v čele Východní skupiny československé armády na sovětském území a usiloval o vybudování naší odbojové základy jako součásti naší zahraniční armády. Klement Gottwald se o jednotce dozvídal, když už se dávno v Buzuluku pod Svobodovým velím formovala.“