Vyšlo Přísně tajné! Muž, který otevíral budoucnost

18.11.2013 15:46

Na Olšanský hřbitov v Praze tuto významnou postavu našich dějin, která zemřela 22. března 1808 doprovodil vděčný zástup Pražanů i venkovanů. Kdo byl muž, jehož mysl naplňovalo přesvědčení, že „rozlomit pouta feudálních a konzervativních poměrů lze pouze za spoluúčasti lidových vrstev, jak městských, tak zejména venkovských – vždyť jako rodák z malého města dobře věděl, že právě prostí lidé si v sobě nesou národní povědomí, zděděné po předcích“, píše Přemysl Veverka v části nazvané Nedlouhý život, dlouhá cesta, s podtitulkem Z osudů Václava Matěje Krameria.

Není to tak dávno, co novodobí přepisovači historie přišli s „vědeckou“ teorií, že Edvard Beneš by za poválečný odsun Němců patřil před Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Pomineme-li její nesmyslnost, nezbývá, než je poučit, že nejsou novátory. Stejný nápad měl už K. H. Frank. Po atentátu na Reinharda Heydricha byl na jeho podnět v červnu 1942 zřízen protektorátní Národní soud – věc do té doby nevídaná. Šlo o nástroj „represe na dálku“ proti exilovým politikům, takto „nepřátelům českého národa“. Obžalovaným číslo jedna měl být tehdejší čs. prezident E. Beneš. Šlo o ryze politickou a ideologickou instituci, kterou nacističtí pohlaváři pokládali za dobrou a využitelnou.

Co udělal bezcharakterní Frank, původce studentských vražd, který „za opomenuté hlášení nebo za kus chleba, podaný vyhladovělému uprchlíkovi, zabíjel s celou rodinou - jak uvedl veřejný žalobce dr. Jaroslav Drábek - , když se po 2. světové válce sám ocitl v rukách čs. spravedlnosti, rozebírá E. Hruška  v části nazvané Jak K. H. Frank soudil prezidenta Beneše.

„Čestný, upřímný a poctivý. Velká vada je, že se někdy opije a v tomto stavu je pak hrubý vůči druhým. … Velký vlastenec, má na mysli vždy věc národní a československou,“ píše se v hlášení, které vykresluje činnost Břetislava Chrastiny v zahraniční armádě ve Francii. Velitel jeho pluku plk. Josef Kratochvíl jej doplnil poznámkou: „Souhlasím, na frontě byl obětavý a statečný. Když se napije, je nesnášenlivý zejména vůči židovské národnosti.“

Smutný konec parašutisty Chrastiny, vlastenecky vychovaného absolventa Vojenské akademie, pilota a spoludržitele leteckého světového rekordu, podnikatele, právníka i parašutisty se speciálním bojovým výcvikem, jehož v návrhu na povýšení vysoce ocenil velitel čs. vojenské zpravodajské služby ve Velké Británii plk. František Moravec, popisuje Jindřich Marek ve Zběsilých proměnách parašutisty Chrastiny.

 „Noci jsou pro ni prostorem návratů.

Časem pokorného díkuvzdání za přežití. I tichého smutku za ty, jimž to nebylo dopřáno,“ čteme v příspěvku Za branami osvětimského pekla, který je záznamem rozhovoru, jenž Roman Cílek vedl s Emou Šternovou, rozenou Eislerovou.

„Osvětim. Zlověstné slovo: synonymum pekla.“ Ema Šternová vykresluje hrůzy, na něž sotva kdy zapomene.

Přísně tajné! Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P.O.BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)

                                                     Jana Časnochová-Vrzalová

 

 

 

… a musím se ptát: proč ale Bůh mlčel, když umírali ostatní – třeba ty děti  v osvětimské ohňové jámě, u jejíhož okraje jsem jako jedenadvacetiletá nevědomá holka stála, plakala a ptala a skoro pološíleně křičela: Proč, proč, proč…?! Nikdo mi neodpověděl. Ani On. Nyní už se tedy neptám: když mi neodpověděl tehdy v Osvětimi, neodpoví mi ani dnes.

 

 

                                                         Ema Šternová