Vyšlo Přísně tajné! 1914: Svět kráčí do války

27.08.2014 10:58

Kdybychom z titulku nového vydání Přísně tajné! rok 1914 vymazali, vyzněl by jako aktuální varování pro současnou Evropu (i svět), v níž  ozbrojený konflikt hoří dokonce v naší blízkosti. Vždyť Ukrajina není od nás zase tak vzdálená. Za důkladné prostudování toto číslo rozhodně stojí, protože onen nechvalně proslulý rok 1914 mementem zůstává i po sto letech.

Smrt arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a jeho ženy Žofie Hohenbergové, rozené Chotkové bývá zpravidla přijímána coby rozbuška první světové války. Navzdory obrovskému množství odborných monografií i století od jejího vypuknutí zůstává nemálo otázek, na něž chybí jednoznačná odpověď.  Některými se v příspěvku Proč a jak nám zabili Ferdinanda, zabývá Jiří Bílek.

Doposud se nepodařilo zjistit, kdo a proč navrhl, aby po manévrech rakousko-uherské armády, které nejen v Srbsku považovali za provokaci, následník trůnu Sarajevo navštíví 28. června, tedy na svátek svatého Víta – Vidov dan. Šlo o plivnutí do tváře. Vždyť ve stejný den roku 1389 spojená vojska Srbů, Bulharů, Albánců, Chorvatů a Bosňanů utrpěla zdrcující porážku od Turků v bitvě na Kosově poli. Především Srbové na ono datum, kdy na dlouhá staletí přišli o samostatnost a upadli do osmanského područí, vzpomínali hořce.

Většina historiků míní, že k Velké válce by došlo i bez atentátu, neboť rozpory mocností byly natolik hluboké, že se snad ani jinak než prostřednictvím zbraní řešit nedaly. Patrně by vypukla stejně, jen o něco později. „Atentát v Sarajevu,“ uzavírá autor, se stal jen jakýmsi katalyzátorem, který urychlil probíhající reakci.“

Neutrálním pozorovatelům se mezi rýsujícími se zákopovými liniemi nastávající války mohlo zdát, že jde o rodinný svár tří bratranců: německého císaře Viléma II., ruského cara Mikuláše II. a britského krále Jiřího V., který sledoval, jak i v jeho zemi sílí válečná strana.

„Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou Mi ještě dopřána, mohl zasvětiti dílu míru a uchránil Svoje národy před těžkými oběťmi a břemeny války. V radě Prozřetelnosti bylo však rozhodnuto jinak.“

„Knížetem míru“, jak jej nezřídka profesionální apologeti nazývali, se František Josef nestal. Vypukla válka, po jejímž skončení kartografové museli překreslovat mapu Evropy a mimo jiné do ní zanést i samostatnou Republiku Československou. Miloslav Martínek k tomu v příspěvku Rakousko-Uhersko kráčí do Velké války, podotýká, že na ni nebyla připravena ani česká politická reprezentace. Její předáci, jak dokazují citace jejich výroků, odmítali uvažovat o možnosti vytvořit vlastní samostatný český stát.

O cestě na frontu barvitě, jak je ostatně pro něj příznačné, vypráví Egon Ervín Kisch. Zážitky z prvních měsíců války si podrobně zapisoval do deníku, který vyšel v roce 1930 pod německým názvem Schreibt das auf, Kisch! (Napiš to, Kischi!), česky také pod názvem Vojákem pražského sboru, 1930).

Zbraně Velké války utichly. Život se vracel do mírových kolejí. Sotva koho by tenkrát napadlo, že uplynou dvě desítky let a lidstvo bude stát na prahu další, ještě horší.

Se zcela novými informacemi přichází Karel Richter při popisu Stalinových pokusů o separátní mír. Fakta nasvědčují tomu, že antihitlerovská koalice byla velice křehká a že Moskva se v rozmezí let 1941-1943 zcela vážně zabývala myšlenkou uzavření separátního míru s Německem a obnovení přátelských vztahů z roku 1939. Katastrofální dopad by to mělo také na čs. vojenský odboj v SSSR.

„Prodám vám milion Židů…“ chvástal se Adolf Eichmannn, mocný šéf referátu IV B 4, pod nějž v rámci Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) spadala vražedná protižidovská politika. Z fotografie z roku 1944, která je součástí příspěvku Romana Cílka, hledí zpupný muž se zvednutými koutky úst, plně se uvědomující, že může rozhodovat o osudech milionů lidí. Snímek pořízený v roce 1961 – tentýž muž, jen výraz tváře je zcela odlišný. Koutky úst pokleslé. Připomíná úředníčka před penzí, za něhož se před izraelským soudem vydává: „Plnil jsem rozkazy svých nadřízených. Dokonce i antisemitou jsem se stal jen proto, že mi to nařídili,“ tvrdí bez uzardění.

Tak se nechal slyšet „člověk“, který se později jen nerad hlásil ke svým někdejším slovům: „… uvědomme si, že sto mrtvých je katastrofa, milion mrtvých je pouhá statistka.“

Jako když se smaží řízky - ty mu připomínaly mrtvoly Židů zplynovaných v Osvětimi, které zvláštní komando vězňů polévalo hořlavinou a pálilo.

Jinými tragédiemi, jen mnohem staršího data, se zabývá Jan Kvirenc.  Osudy raně středověkého státu byly vždy nedílně svázány s osudy vládnoucí dynastie. Přemyslovská rodinná dramata nebyla tudíž jen soukromou záležitostí, nýbrž otřásala celou zemí. Pestrý a drsný osud přemyslovských knížat, na nějž by možná jejich protagonisté či následovníci nejraději zapomněli, se odehrával na komplikovaném pozadí středoevropské politiky a nepostrádal „temný osobní rozměr“.

Přísně tajné! Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P.O.BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)

                                                                              Jana Vrzalová

 

 

„Ráno v sedm zastavil náš vlak v Táboře. Ozvaly se vzpomínky jiného kalibru. Minulý rok jsme zde mírumilovně bojovali. Všichni jsme byli stejně jako já přesvědčeni, že ty císařské manévry jsou poslední příležitostí se tahat s bajonetem a tornou. Nejvyšším velitelem byl arcivévoda František Ferdinand.“

                                     Z deníku Egona Ervína Kische, pondělí 3. srpna 1914