Vyšlo Přísně tajné! Na konci války se sčítají oběti

18.03.2013 19:38

„Dvacet let a šel zabít člověka ‚z politických důvodů‘. Bože, co může o ‚politických důvodech‘ věděti dvacetiletý hoch, co zná z hospodářských souvislostí, jež přesahují důmysl nejvzdělanějších a nejmyslivějších mužů, co může rozhodnouti v dobrém či zlém pro společnost, jež ho jen nese na povrchu, mladičkou bublinku … Co jste to učinili ze světa, z lidí, z lidskosti, z dvacetiletých srdcí, vy politikové…“ zoufal si Karel Čapek v kurzívě na první straně Lidových novin v reakci na vražedných útok na ministra financí Aloise Rašína.

Dne 5. ledna 1923 jej napadl dvacetiletý Josef Šoupal z Německého (Havlíčkova) Brodu. Prosazování vysokého kurzu československé koruny za cenu maximálních úspor ministrovi na oblíbenosti rozhodně nepřidávalo.

Čtení z pera Miloslava Martínka je tak aktuální, až místy mrazí. 

Jako by se tehdejší události v nové, zmodernizované formě promítly do současnosti. Anebo jsme se z minulosti nijak nepoučili a musíme ji po svém prožívat znovu?!

Den před atentátem, 4. ledna, se legionářská obec rozhodla podat na Rašína žalobu pro pomluvu poctivých bojovníků za národní osvobození. V takovém ovzduší „se mohlo stát, že poslanec československých socialistů po celé periodě, kdy jeho strana ve vládě dávala souhlas ke každému Rašínovu činu, mluvil na schůzi: „Bylo by zločinem na republice, kdyby Rašínovi byla ponechána moc kapitalistického diktátora. Bude nutno jít po milimetrech, ale tento člověk musí být odstraněn,“ popisoval události F. Peroutka.

Sokolovský epilog Karla Richtra připomíná 70. výročí bojů u ukrajinské obce Sokolovo, v němž si vyznamenaly také ženy. Například odstřelovačka Marie Ljalková. Na konci války se sčítají oběti, ale, kupodivu, se rovněž vzpomíná na to hezké, co ve vzácných chvilkách, když zbraně mlčely, přišlo. Život si vynutil, co mu patří. „Jakýpak div, že se v budoucnu, po odchodu Čechoslováků, mezi nově narozenými dětmi objevila celá řada zcela neobvyklých jmen: Jaroslav, Jan, František, Miroslav, Zdeněk… Život zvítězil,“ poznamenává autor.

Krvavé boje se sváděly i v 18. století. Jaroslav Krátký popisuje řež, která zuřila Léta Páně 1757 u České Kamenice. Připomíná ji kamenný obelisk, postavený na počest těch, kteří padli „hrdinskou smrtí za císaře, krále a vlast“.

I z uražené ješitnosti může časem, pokud jde o člověka moudrého, vzejít něco pozitivního a příkladného. Dokládá to příběh nazvaný Svědky žádám, ověřené důkazy, nikoli proklamace. Epizoda ze života Josefa Dobrovského, kterou popisuje Přemysl Veverka, je vskutku poučná.

Nabouraná samolibost strahovského premonstráta Karla Rafaela Ungara, uznávané osobnosti zejména v oboru knihovnictví, jemuž mladý Dobrovský vyčetl řadu historických chyb v edici Balbínova spisu Učené Čechy, nezbavila Ungara schopnosti přemýšlet a sledovat Dobrovského vývoj. Ostatně posuďte sami. Čas plynul a jednoho dne, k údivu přítomných, K. R. Ungar veřejně prohlásil: „Vaše vědecká hvězda se rozzářila příliš oslnivě. Úplně mě to zaslepilo. Nedokázal jsem to přijmout. Prosím, promiňte mi útoky, které jsem proti vám vedl.“  A dodal, že by si považoval za čest, kdyby s Dobrovským v budoucnu spolupracoval. Uznejte, byl to formát chlap. Myslím Ungar.

Když se bývalý velitel terezínské Malé pevnosti, esesman Heinrich Jöckel, jemuž terezínští vězni přezdívali Pinďa, sám ocitl tváří tvář smrti, o poznání zkrotl. O tom, kdo byl a co dělal člověk, který chybějící vzdělání nahrazoval tvrdým a bezohledným jednáním, se dočtete v příběhu Soud s vrahem „Pinďou“ od Milana Hese. A koho přitahuje tajemno, určitě se začte do Záhady vlaku číslo 11599.

Přísně tajné! Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P.O.BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/I, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)

 

                                                                              Jana Časnochová-Vrzalová