Vyšlo nové Přísně tajné

18.08.2016 08:23

Vyšlo Přísně tajné!

O Králi Sluníčkovi, tureckém nebezpečí i antisemitismu

                                                                                 „Dessine-moi un mouton.“

                                                                                    Alors jʼai dessiné.

                                                                                    „Nakresli mi beránka.“

                                                                                    Tak jsem ho nakreslil.

 

Pokaždé, když slyším o Králi Sluníčkovi - Antoinu de Saint-Exupérym, vybaví se mi něžný dětský hlásek malého prince, jemuž v podání Gérarda Philippa laskavě odpovídá jeho nový kamarád-pilot, který ztroskotal na saharské poušti.

V dětství tak Antoinovi začali říkat pro jeho světlé kudrnaté vlásky. Někdy až příliš živý chlapec stále hýřil nejrůznějšími nápady. Když ve dvanácti letech na svět poprvé pohlédl z ptačí perspektivy, měl jasno. „Budu pilotem,“ oznámil slavnostně doma. Vášeň pro létání naštěstí neumlčela ani jeho zájem o literaturu a potřebu psát.

Na svůj poslední let, z něhož se nevrátil, se vydal 31. července 1944. Kromě smutku jeho blízkých a přátel po sobě zanechal dílo plné lidství, lásky k člověku a touhy po  plnohodnotném životě bez válek. Takový je i malý princ. Jeho příběh věnoval  Léonu Werthovi, jenž „bydlí ve Francii, má hlad a je mu zima“. Tomuto židovskému příteli, žijícímu v okupované Francii, kde se musel skrývat na venkově, také adresoval literární dopis, jenž vyšel v roce 1943 v New Yorku pod názvem Dopis rukojmímu. Proti silným rasovým předsudkům Exupéry postavil úctu k člověku. Tím vyjádřil svou víru v duchovní hodnoty lidstva.

Jaký protiklad tomu, co se dělo v podmínkách obtížně se rodícího československého odboje na přelomu let 1939-1940. Naše národnostně, politicky a nábožensky smíšená zahraniční armáda se ve svých řadách musela potýkat s mnoha problémy včetně antisemitismu. Jeho hlubší kořeny však lze nalézt již v prostředí předmnichovské československé armády a v menší části jejího důstojnického sboru.

Situace se vyhrotila natolik, že 26. července 1940 Edvard Beneše navštívil Cholmondeley, aby se pokusil vášně, které zde vypukly, uklidnit. Promluvil k nastoupeným vojákům a zabýval se rovněž antisemitskými výstřelky. Mimo jiné tehdy řekl: „Náš člověk není a nebude antisemitou. Je přirozené při takové citlivosti vás všech, že na rasový problém se narazí, vzniknou z toho spory a hádky, a pak se mluví často nekriticky o antisemitismu v armádě.“ V závěru požadoval pořádek, vojenské kamarádství, disciplínu a řádné zacházení … „a zároveň také respekt každého lidského já“.

Silný antisemitismus se promítal i do státní propagandy Druhé republiky (1938-1939). Po přijetí mnichovského diktátu naplno rozjela kampaň za „odbenešení republiky“ a kromě jiných cílila rovněž na Židy. Například lidovecké Lidové listy vládu Lidové fronty ve Španělsku vnímaly jako spiknutí bezbožníků, zednářů, komunistů a Židů. Dokonce i národně demokratičtí novináři, fascinovaní hloubkou vojenského a nacionálního ducha frankismu a falangismu, volali po sblížení s Německem a fašistickou Itálií.

Pomnichovská kampaň velké části sdělovacích prostředků svým rozsahem, technikou manipulace, hloubkou etického regresu a hrubostí neměla v české žurnalistice od vzniku ČSR obdoby.

K obětním beránkům, sloužícím  k odvedení pozornosti od demontáže demokratických institucí, nastolování nesvobody a k usměrňování frustrace a agrese, se stali Češi židovského původu a Židé, kteří byli označováni za viníky národního rozkladu a státní porážky.

Příčinou nenávistných útoků proti Židům se několik let předtím stal film Golem, natočený francouzským režisérem Julienem Duvivierem. Sotva koho z jeho tvůrců  napadlo, jakou nenávistnou reakci vyvolává u části společnosti.

Premiéra byla naplánována na pátek 24. dubna 1936 do bratislavských kin Tatra a Metropol. Jeden z tehdejších pamětníků o desítky let později vypověděl, že to nakonec „byl docela slušný antisemitský skandál“. Obzvláště mladí ľuďáci dávali radikálně najevo, že snímek je židovskou provokací. Následovaly bouřlivé demonstrace. Například asi stohlavá skupina za skandování hesla „Pojďme na Židy!“, vtrhla do židovské čtvrti. Ta se stala svědkem nadávek, rozbíjení oken, kopání do dveří, fyzických útoků na kolemjdoucí…

Možná již není podstatné, zda protigolemovské bouře byly dílem náhody nebo výsledkem stranické politiky a propagandy ľuďáků. Jisté však je, že ochota části populace veřejně prezentovat své protižidovské postoje i za cenu porušování zákonů demokratického Československa, byla už tenkrát dost velká.

Proč se lidé vzájemně vraždí, proč bratr zabíjí bratra, „jakž nás sám Bůh jmenuje“, nad tím se zamýšlí stará kramářská píseň. Vždyť válčení lidstvu nic dobrého nepřináší. Jen smrt a zmar. Svědectví o tom podává i Svíbský les mezi Činěvsí a Máslojedy, v němž před 150 lety, 3. července 1866, padlo 4580 důstojníků a vojáků, z boje bylo vyřazeno 6940 raněných a 3573 zajatých bojovníků. Dodnes je nevelký lesík poset pomníky a pomníčky, označujícími hroby a šachty mrtvých vojáků, kteří zde položili životy za císaře pána či za pruská královská Veličenstva.

Bitva trvala pouhých šest hodin. Chrudimský zpěvák Jan Kratochvíl o ní o rok později notoval: „Na všech rolích i zahrádkách, po tom bojišti celém, co jeden ohromný hřbitov, že mráz probíhá tělem.“

Mráz zřejmě běhal tělem i divákům z řad šlechtických přátel v roce 1544 a znovu o osm let později během neobvyklého představení, které uspořádal Jan IV. Zajíc v rodové rezidenci Zajíců z Házmburka v Budyni nad Ohří. Mělo varovat  před aktuálně pociťovanou hrozbou ze strany pohanských Turků a vést k zamyšlení, co tureckou hrozbu způsobuje a čím jí úspěšně čelit.

Zajícovým životním odkazem se stal česky psaný rukopis, jemuž moderní doba dala název Sarmacia. Jde o mistrné literární dílo s důkladně promyšlenou kompozicí, jež je současně osobní zpovědí s maximální mírou upřímnosti, politickým traktátem a stylizovaným listem. Jeho politické těžiště leží v pasážích, barvitě popisujících turecké nebezpečí. Nejen v Zajícových očích zůstávalo navýsost živé! Osmanská hrozba neměl být podceňována snadným vítězstvím. Nebezpečí zůstávalo aktuálním mementem.

Jak je na tom současný svět, naši společnost nevyjímaje, ve vztahu k Židům? Jak nahlížíme na Turecko, lišíme se v tomto směru od našich předků? Názor si lze udělat i po přečtení nejnovějšího vydání Přísně tajné!

(Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)

                                                                                    Jana Vrzalová

Do rámečku

 

„Zde stojím mysli opřenou, rozvažuji tento svět,

jestli to jest jen ozvěnou, jestli jest to ten podnět,

aby vraždil bratr bratra, jakž nás sám Bůh jmenuje,

jeden po druhým se pátrá, usmrtit usiluje.“

 

                                                          Kramářská píseň z roku 1866

 

„Turek, hrozný a ukrutný nepřítel, s jedné strany, války, morové, drahoty, nemoci rozličné a jiné nesčíslné zlé věci, kderéž nám se ukazují na nebi i na zemi, aniž ty všecky věci mohou nás odvésti od našich nešlechetností a zlostí a zvyklých hříchů. Tatoť jest příčina turecké metly, na nás od milého pána Boha dopuštěná.“

                                                      Jana Zajíc, Sarmacia, spis dopsán v únoru 1553