Vyšla nová publikace

31.05.2016 09:52

Krvavé dozvuky války

 

 

Překvapení. Kapitolu od kapitoly stoupalo. V tom dobrém slova smyslu. Četla jsem dál a dál a přestávala se divit, že autor  Krvavých dozvuků války Václav Vlk st.,  byl svého času coby signatář Charty 77 „přemístěn“ do „provozů tepelných zařízení“, tedy kotelen. Za vlastní názor sdělený bez obalu člověk občas pyká. Byť je to po čertech  nespravedlivé.

Jak asi na zmíněnou publikaci budou reagovat různí „sluníčkáři“ a „pravdoláskaři“ s mnohdy nadpozemskými ideály (nebo snad nechutí vzít na vědomí historické skutečnosti?) poněkud zatemněnou myslí? Kniha pojednávající o konci druhé světové války na českém území je totiž od prvních řádků nezvykle upřímná a otevřená. Její autor si rozhodně nebere servítky. Jeho práce se vymyká svým pojetím, neboť důraz klade především  na zjištěná fakta, místy pohříchu drsná. Vysvětluje příčiny a následky desítky let starých událostí.  Nebojí se ani horkých témat, k nimž patří například takzvaný masakr v Ústí nad Labem z 31. července 1945 či pochodům smrti a málo známým koncentračním táborům na českém území.

 

Jako syn JUDr. Václava Vlka, člena odbojových organizací V boj a Předvoj se začal zajímat o česko-německé vztahy a ilegální činnost. Na toto téma napsal několik sérií článků (Hrdinové, kteří se nehodili, Ďábel v líbezné krajině a další). Z části seriálu Krvavé jaro 1945, uveřejňovaném v internetovém deníku Neviditelný pes, jehož je významným komentátorem, vznikla i kniha Krvavé dozvuky války.

Skutečné dějiny našeho státu ve dvacátém století se podle autora, s výjimkou roku 1918, v podstatě neučí. A nebo jen nedostatečně, jak ukazují zkušenosti mnoha členů Českého svazu bojovníků za svobodu. Není se co divit, neboť velice často kritizovali a kritizují, že s politickými zvraty, se změnami vládních garnitur se mění (upravují) dějiny. Málem jako na politickou objednávku. Tak se stalo, že z hrdinů se stali zrádci a zločinci a naopak.

„Na začátku dvacátého století se učily děti ve školách pod obrázkem císaře pána: Zachovej nám, Hospodine...

Aby pak oslavovaly „tatíčka Masaryka“ a zpívaly Kde domov můj a k tomu hned Nad Tatrou sa blýska. A oslavovaly legionáře. Jejich mladší sourozenci se ve škole učili nazpaměť: „Adolf Hitler war geboren...“ a potom téměř plynule přešly přes Beneše na vůdce světového proletariátu a generalissima Stalina, aby se za pár let vytrhávaly jeho obrázky z učebnic… atd., atd.“

Pokračovalo to dál. Novými přemety, novými výklady dějin. Jak Václav Vlk konstatuje, po převratu zvaném „sametový“, se pak nějakou dobu téměř jakékoliv poznámky, fotografie anebo dokumenty o zločinech nacistů, ale i o Rudé armádě z většiny médií, ale i z učebnic na mnoho let vypařily. „Bylo totiž nutno vstoupit do Evropské unie a NATO.

… Popřevratoví nadšenci náhle hromadně zapomínali na vítání Rudé armády v Praze, začali ukazovat „nadšené vítání US Army v Plzni. Ale to, že americká vojska tvrdě bojovala o Cheb a okolí s Němci a v Sokolově, tehdy zvaném Falkenau, kde osvobodila tato vojska jeden z odporných koncentračních táborů plný mrtvol, o tom mluvit nebylo „salonfähig“ (společensky přijatelné, řečeno natvrdo:  nehodilo se do krámu – pozn. jv). Abychom někoho neurazili.“

Podotýká, že dnes si lze v češtině koupit desítky knih oslavujících Hitlera a jeho generály či vojska SS nebo jen lehce zakrytě oslavná dílka o „německých vojácích a statečném wehrmachtu“, zatímco v sousedním Německu se pořádají výstavy o zločinech nacismu, wehrmachtu a děti se zde učí, co to byl holocaust, nacismus.

Plně s autorem souhlasím, že již dvě desítky let jsme zahrnování články a „dokumenty“ o zločinech Čechů na nevinném německém obyvatelstvu, a tak se stane, že mladí nadšeně, údajně s cílem porozumět minulosti, putují po trase „pochodu smrti“ (odsun Němců z Brna 30. května 1945), aniž mají páru o tom, co se v tomto městě za protektorátu dělo. (doporučuji na podporu Vlkových slov pročíst práci prof. PhDr. Vojtěcha Žampacha, CSc. - http://www.zasvobodu.cz/vlastenecke-forum/)

Poukazuje na režiséra Vondráčka, který v televizní dokumentu Řekni, kde ty hroby jsou a ve svém nejslavnějším díle Vraždění po česku neustále omílá mantru o zločinných Češích, páchajících zločiny na „nevinném německém obyvatelstvu“. Přesně v duchu goebbelsovské propagandy o stokrát opakované lži, která se stane pravdou.

Představy většiny současníků, kteří válku (naštěstí) nezažili, o jejím konci jsou poněkud zkreslené. Sotva plně dokážeme pochopit, co to znamenalo žít plných šest let pod cizí knutou, kdy každý Němec byl víc než vy, kdy navždy mizeli jednotlivci  i celé rodiny, po nichž zbylo jen strohé oznámení vylepené na zdi: popraven za schvalování atentátu…

Německá propaganda za protektorátu usilovně předstírala, že Čechy a Morava jsou oázami klidu a míru, až na pár nezodpovědných zločinců a „hlavně obrzločince Beneše“. „Jakékoliv informace o českém či československém odboji se omezovaly na oznámení v tisku  o tom, jak zdrtíme – tedy Němci – toho zrádce národa Beneše a jeho přisluhovače“.

Autor netají, že se pořádala hromadná shromáždění, na nichž Češi „povinně“ odsuzovali Beneše a bývalou ČSR, což mělo předstírat české nadšení pro nacismus. Dodává, že za protektorátu byl skutečný stav všem jasný, ale dnes jsou mladí Češi ochotní věřit, že na ona shromáždění Češi skutečně chodili dobrovolně a nechápou, že nejít mohlo znamenat vystavení jízdenky do koncentráku či na popraviště.

„Ve skutečnosti Češi nikdy nepřestali nacistům vzdorovat. Odboj doma byl zahájen ihned po okupaci  a jako již za první světové války jsme vytvořili i své zahraniční jednotky.“

 

Vlk st. se podrobně zabývá protektorátem. Mimo jiné uvádí, že českou situaci komplikovalo, že rozhodně nebyl „rasově čistý“, tedy pouze český. Uvádí počty Němců žijících v něm a podotýká, že v průběhu války toto číslo neustále stoupalo. „Politicky „spolehliví“ nacisté se rádi stahovali do protektorátu, protože tady zpočátku spojenecké bombardéry nemohly operovat – bombardovat. Navíc zde byly, hlavně v Praze a také v Brně, k dispozici tisíce plně zařízených bytů … po židovských obyvatelích odvlečených do koncentráků. Ty byly přidělovány zásadně jen Němcům...“

 

Obsáhlou pasáž autor věnuje pochodům a transportům smrti. Aby si čtenář, ovlivněný články a knihami o „brněnském pochodu smrti“, mohl učinit vlastní názor, předkládá dobové dokumenty i výpovědi konkrétních pamětníků doplněné archivními snímky. Na jejich základě rovněž  rozebírá výbuch muničního skladu v Krásném Březně a tzv. ústecký masakr z 31. července 1945. Dokládá skutečnosti, které se podle jeho mínění ve verzi o „českých zločinech“ pro zvýšení dojmu a matení čtenářů záměrně zamlčují.

Zabývá se také datem, kdy se slaví konec války. Připomíná, že její poslední výstřely v Evropě padly v Čechách u městečka Milína a osady Slivice během 11. a 12. května 1945. Ani to však ještě neznamenalo, že  všichni příslušníci wehrmachtu a zbraní SS odevzdali zbraně. „Ve skutečnosti Sověti od jara do léta 1945 nejprve odzbrojili a pak odvedli z českých zemí do zajetí 900 000, ano devět set tisíc německých vojáků.“ Cituje Romana Cílka (Jaro a léto 1945: Žhavý čas přelomu aneb Zápas o pohraničí, Měsíčník Policista č. 11/2005), který konstatuje: „Obecná představa, že čs. orgány ihned mohly převzít odpovědnost a že jsou tedy také odpovědné za všechny excesy, které se po 9. květnu staly, je chybná,“ a dokazuje to na konkrétních faktech. S poznámkou, že „tabuizace bílých míst historie na jedné straně přinesla zákonitě mytizaci historických událostí na straně druhé. Tento jev je obzvlášť patrný v interpretaci událostí v Ústí nad Labem 31. července 1945.“

Autor varuje před zapomínáním či zkreslováním historie, jelikož to pro budoucnost může mít dalekosáhlé negativní důsledky. Paměť potřebujeme, ať už je jakákoliv.

„… po každé bitvě najednou vyleze milion „chytrých generálů“, kteří vědí, jak se to mělo dělat. A tak nám zbyla jen pohádka o „slavné Rudé armádě“ a pomníky rudoarmějců. Nějak se postupně ztratily z paměti bojovníci odboje, pak povstalci, nakonec i mnoho nepohodlných partyzánů, o západních letcích a pěšácích nemluvě. A mnozí dodnes vyprávějí …  pohádky, jak jsme nebojovali a kolaborovali.

Můj otec dostal nejprve za věrnost a statečnost medaile a pak rozsudek 12 let vězení ve stalinistickém procesu.“

 

 

Pod značkou COSMOPOLIS vydala Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7, tel.: 00420 234 264 401, fax: 000420 234 264 400; e-mail: obchod@grada.cz; www.grada.cz)

 

 

 

                                                                                                Jana Vrzalová

 

do rámečku

 

„Vykládá-li například autorka politického románu Vyhnání Gerty Schnirch Kateřina Tučková o tom, jaká to byla kulturní rána, když ty krásné německé domy byly zbaveny svých obyvatel, vůbec zřejmě netuší, že značná část těch domů a bytů byla původně majetkem brněnských Židů, jimž byly ukradeny a z nichž se téměř nikdo živý nevrátil.“

 

„Rudá armáda nebyla houfem andělů, ale lidí, kteří prošli peklem. Němce nenáviděli a dávali jim to najevo, zvláště zpočátku. Krádeže a konflikty byly na denním pořádku, ale jak ukazují doklady, sovětské vedení přistižené často drasticky trestalo, zvláště za zločiny na ženách. Rovnou kulkou.“

 

„… pod vlivem cíleného „sluníčkovského“ posuzování minulosti a pod vlivem prosudetoněmecké, a hlavně pronacistické propagandy si začíná mnoho zvláště mladých lidí myslet, že tato doba byla něco podobného, v čem žijí dnes oni. Jenže pod německým velením – viz například začátek nacistické agitky natočené v ČR pod názvem Habermannův mlýn.“

 

 

 

                                                     Václav Vlk,   Krvavé dozvuky války

 

„… pochod smrti byl příkladem nepřípustné odplaty na nevinných.

… Pokud nedokážeme pohlížet na minulost bez zmizíkování nepohodlných míst, nemůžeme být schopni vyrovnat se ani s přítomností,“ řekl Hollan.

 

Letos byl náměstek již v některých projevech opatrnější.

Loni se totiž musel veřejně omlouvat za své výroky, ve kterých tvrdil, že Češi se podíleli na „zplynování Němců“…

 

         Pouť smíření stále vyvolává rozporné reakce, Právo 30. května 2016, str. 3

 

 

(Matěj Hollan, náměstek  brněnského primátora, který se  letos 28. května  spolu s primátorem Petrem Vokřálem zúčastnil pouti smíření směřující z Pohořelic do Brna, symbolicky opačným směrem, než v květnu 1945  odcházeli brněnští Němci v rámci odsunu.)