Vyšla nová publikace

19.05.2016 13:56

Aristokrat s duší závodníka

 

Nejen životní osudy Jiřího Kristiána Lobkowicze, automobilového závodníka  přibližuje kniha, jejímž autorem je Miloš Hořejš a kolektiv. Obsahuje pozoruhodné kapitoly z dějin české aristokracie a automobilismu.

 

Na několika věhlasných tratích Evropy se ve dvacátých a třicátých letech minulého století jezdily mezinárodní závody kategorie Grand Prix. Mezi nimi figurovala rovněž závodní dráha AVUS v Berlíně. Trať, která ve své době představovala synonymum závodního motoristického, především automobilového sportu. Dne 22. května 1932 se stala osudnou zmíněnému příslušníkovi prastarého českého šlechtického rodu. Jeho smrtí tehdy skončila slibně se vyvíjející závodnická kariéra.

Obsáhlá publikace, doplněná o řadu dobových snímků zapůjčených také ze soukromých archivů, je druhým edičním počinem Národního technického muzea k problematice životního stylu tzv. vyšší společnosti u nás ve spojitosti s automobilismem.

Nabízí široký a dlužno dodat zvláště pro nezasvěcené čtenáře v mnohém objevný exkurz do doby první republiky i historie uvedeného rodu. Ukazuje, jak se šlechta po rozpadu Rakousko-uherské monarchie vypořádala se ztrátou svého výsadního postavení u dvora, kdy přišla o možnost používat své odvěké tituly a navíc ji ekonomicky výrazně postihla první pozemková reforma, jak přijala vznik Republiky Československé. Kupodivu se v nových poměrech dokázala docela dobře zorientovat a přicházela dokonce s inovativními způsoby podnikání a obecně nakládáním s majetkem.

Jak konstatuje Miloš Hořejš, navzdory své větší otevřenosti vůči společnosti však v době první republiky zůstala zvláštním sociokulturním fenoménem rovněž díky vazbě na tradice a rodová sídla. „Tradice stála i za jasnými stanovisky šlechty v době, kdy bylo Československé republice nejhůře. Tolik kritizovaná konzervativnost a stavovské závazky, které měšťanská společnost považovala za pouhé středověké harampádí, ukotvenost a pevnost jejího smýšlení se naplno ukázaly během událostí spojených s okupací českých zemí i s koncem druhé světové války a s nástupem komunismu po roce 1948.“

Ať už na tehdejší šlechtu nahlížíme jakkoliv, její významný podíl na propagaci automobilismu to nijak nesnižuje. Stejně tak je neoddiskutovatelný fakt, že za znaky šlechtictví se považovalo užívání českého jazyka, že nemálo aristokratů podporovalo vlastenecké podniky, umění, projevovalo zájem o chudinskou péči.

 

Čtenáři se dostává do rukou kniha, která je hmatatelným důkazem interdisciplinárního přístupu, jehož bylo při tvorbě použito. Prolnuly se v ní příspěvky historiků dějin techniky, dějin hospodářských, uplatnily se metody dějin všednodennosti a další postupy a pohledy. V tom je výjimečná a netradiční. V podstatě si při jejím čtení na své přijde každý: milovník automobilismu, techniky, módy i člověk, jehož koníčkem je studium druhého odboje...

 

Z nejrůznějších příčin má asi většina z nás  představu o šlechtě poněkud zkreslenou. Předkládaná fakta možná mnohé přimějí k zamyšlení, k pozměnění názorů. Publikace  dává nahlédnout do jejího běžného života tak, jak ho příliš neznáme.  Autoři se však dali pozor, aby šlechtu neglorifikovali, neidealizovali. Striktně se drželi faktů, na jejichž základě si každý může učinit vlastní úsudek.

 

Například ukazují Josefinu Lobkowiczovou se synem Jiřím Kristiánem v roce 1916 mezi vojáky v lazaretu v Praze na Smíchově, kde působila jako dobrovolná zdravotnice. Její manžel Bedřich měl velký smysl pro umění. Nakupoval díla českých výtvarníků a byl členem kuratoria České galerie, již finančně podporoval. Rovněž působil v České lesnické jednotě a Národní besedě. Politicky navázal na svého otce coby ochránce českého historického práva a horoval pro legitimního českého krále.

Po vzniku Československa se stýkal s elitou nového státu a snažil se proniknout do politiky. Jak uvádí Jan Němec, ani přátelství s Janem Masarykem, styky s prezidentem a dalšími špičkami republiky, jej počátkem září 1919 neuchránily před zatčením za spoluúčast na přípravě  údajného monarchistického spiknutí. Později se ukázalo, že šlo a blamáž, jež nový stát politicky i hospodářsky dost poškodila.

 

V souvislosti se smrtí Jiřího Kristiána Zdeněk Hazdra připomíná slova historika Josefa Pekaře, která si zapsal do svého deníku: „22. 5. (1932) zabil se na závodišti automobilů v Berlíně kníže Jiří Kristián Lobkovic, 25 let. Jel, aby dobyl vítězství české a vlajce státní, aby Kde domov můj zněl z amplionů nad tisíci Němců.“

Ve třicátých letech minulého století se ukazovalo, že vliv šlechty zdaleka nevymizel. „Na jedné straně její početný tábor inklinující k němectví vystupoval s čím dál větší otevřeností nepřátelsky proti Československu. Jeho stoupenci přitom neváhali využít  …  kontaktů na své britské protějšky razící politiku usmiřování hitlerovského Německa, jehož vůdce navíc někteří z nich obdivovali. Na druhé straně se v českém prostředí zformoval tábor loajální, pro česky orientované šlechty, která vstoupila do veřejného života prohlášením věrnosti českým zemím a českému národu v osudných letech 1938 a 1939, s čím souviselo i odhodlání signatářů bránit svoji vlast, resp. sdílet s českým národem jeho osud.“

 

K české národnosti se vždy hlásila i Josefina z Lobkowicz. Věrná ji zůstala také za protektorátu. Nacisté jí a ostatním česky smýšlejícím Lobkowiczům a dalším stejně orientovaným rodům zabavili majetek. V Hoříně u Mělníka, kde žila, tajně přechovávala partyzány a v revolučních dnech května 1945 neváhala na štíty domu vyvěsit československé státní vlajky, třebaže Němci dům ještě neopustili. Za činnost v době okupaci ji ocenil i místní národní výbor.

 

 V jiném části knihy Miloš Hořejš zmiňuje Oldřicha Ferdinanda Kinského (1893-1938), rovněž automobilového závodníka. Jeho veřejnost zná spíše jako člověka, jenž se podílel na rozbití republiky, k níž měl odmítavý postoj. Na rozdíl od svých příbuzných z Chlumce nad Cidlinou či Kostelce nad Orlicí vystupoval v posledních měsících první republiky proti československému státu. „Nemalou měrou tak přispěl k připojení Sudet k německé říši.“

Naproti tomu Dalibor Státník podle dobových vzpomínek Jiřího Kristiána Lobkowicze  vykresluje jako demokrata a především Čecha, československého reprezentanta. Sport byl jednou z možných manifestací vlastenectví a podle tehdejšího ideálu fair play byl doplňkem ideální osobnosti. České slovo uvádí: „Jiří Kristián Lobkowicz stal se v posledních dvou letech nejpopulárnějším čs. automobilovým závodníkem...“

Vladimír Lím, jeho spolužák z pražského Akademického gymnázia o něm soudil, že „jeho poměr k ostatním spolužákům a žákům ústavu byl dán upřímným kamarádstvím a srdečnou kolegialitou.

… Své národní cítění hrdě hájil i v kruzích západní aristokracie.

…. zvláště na Mělnicku byl milován veškerým obyvatelstvem pro svoji velikou dobrotu a obětavou lásku ke svým známým. … byl to opravdu kavalír srdcem duchem … obětavý přítel studenstva, skautů a sportovců a vzorný vlastenec.“

Mělnické rozhledy z června roku 1932 o něm napsaly, že „díky svojí povaze, která mu dovolovala hledat si společnost v prostředí, jež jeho kruhům zdálo se nedůstojným bývalého šlechtice“,  mladý Lobkowicz srostl s Mělníkem a pomáhal všem, kdož pomoc potřebovali a kde šlo o dobrou věc. „Žijeme, bohužel, v takové době, že ti, kteří znají jen sebe, jsou odhodláni každou štědrost prohlašovati za výstřednost, ale tato „výstřednost“ získala zesnulému v našem městě takových sympatií, jakých si zasloužil.“

Jiří Kristián Lobkowicz se bezprostředně po své tragické smrti stal legendou (ať už zaslouženě či nikoliv), kterou spoluvytvořili jeho motorističtí kolegové, hluboce zasažení tragédií na berlínském okruhu AVUS. V tištěném soutěžním programu Memoriálu se po celou dobu jeho existence věnovala část J. K. Lobkowiczovi jako vzoru československého sportovce, hrdého Čecha a vlastence, chloubu našeho motorového sportu. To věru není málo.

(Publikaci vydala Mladá fronta a. s. ve spolupráci s Národním technickým muzeem.  Mladá fronta a. s. - divize Knihy; Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4 – Modřany; e-mail: prodej@mf.cz; tel.: 225 276 195; www.mf.cz; www.kniha.cz)

 

 

 

                                                                                     Jana Vrzalová

 

 

Do rámečku

 

„Bedřich Lobkowicz byl vzácným jevem v předválečné šlechtě historické svým češstvím, jež nebylo jen politickou maskou jako u mnoha jiných aristokratů, nýbrž vnitřním přesvědčením, diktovaným dějinnou tradicí jeho rodu.“

 

                                               Z nekrologu k úmrtí JUDr. Bedřicha Lobkowicze

                                               Národní politika č. 106, 19. 4. 1923

 

„… dlužno nejvíce litovati jeho předčasné smrti, protože český národ jest ochuzen  o typ gentlemana, který mohl pro naši věc národní i sportovní v cizině velmi mnoho vykonati.“

 

                                                    Vladimír Lím o Jiřím Kristiánovi Lobkowiczov