Vyšla nová publikace

04.03.2016 10:40

Běda tomu, kdo vyčnívá z řady

 

Zůstat poslušně v zákrytu, zbytečně na sebe neupozorňovat, skrývat, co si ve skutečnosti myslím. Pokud tak neučiním, může po čase vzestupu přijít pád, neboť „pouze moudrý a vznešený vítěz se dokáže v okamžicích, kdy získá moc, obejít bez pomsty“. Právě o tom pojednává knížka Romana Cílka Běda tomu, kdo vyčnívá z řady, s podtitulkem 1948-1953: Pohled do zákulisí politických zločinů. Není nijak hezký.

 

                                                    *      *     *

 

Psal se 21. prosinec roku 1929. Komunistický poslanec Klement Gottwald se na 7. schůzi poslanecké sněmovny pustil do tvrdé kritiky vlády a parlamentu. „Říkáte, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. … A my se chodíme do Moskvy učit ... jak vám zakroutiti krk. … A vy víte, že ruští bolševici jsou zrovna v tom mistry! … Přejde vás smích,“ reagoval na výkřiky a veselost v sále.

„My tento svůj boj povedeme bez ohledu na oběti, houževnatě, cílevědomě a do té doby, až vaše panství bude smeteno.“

Jak jen se tehdy mýlil poslanec Alois Tučný, který se poté ujal slova: „Chápu, že řeč, kterou jsme právě slyšeli, není možno bráti vážně, že není možno nic jiného, než se jen a jen smáti...“

Ironií osudu smích přešel také mnohé z těch, kteří tehdy v devětadvacátém Gottwaldovým slovům nadšeně tleskali, například Rudolfa Slánského.

 

                                                      *     *     *

Biologický táta padl v bojích u Sokolova a ten druhý – František Skokan, který se ujal její maminky a jí, byl za minulého režimu popraven. Marně psala prosebné dopisy Gottwaldovi, vzpomínala po letech Liana Kirkwoodová-Skokanová v exilu, kam se i se svou dcerou uchýlila, neboť si nepřála, aby také zažila to, čemu říkala evropský osud: ponižování, ubližování, týrání…

Šestého října 1950 prezident republiky vydal rozkaz, jímž se uvedené datum na počest bojů na Dukle stalo Dnem československé armády. V těch chvílích důstojnicí 1. čs. armádního sboru v SSSR Kirou Skokanovou zmítal neklid. Zhruba na jednu hodinu po půlnoci měla úředně povoleno se rozloučit s manželem, podplukovníkem Františkem Skokanem, bojovníkem mj. od Dukly (!), jemuž prezident Klement Gottwald odmítl udělit milost. To bylo vyjádření „vděčnosti“ muži, který krátce po okupaci Československa odešel z republiky, s cílem zúčastnit se bojů proti Hitlerovu Německu, který se v britské Palestině podílel na formování čs. pěšího praporu, prodělal válečná tažení v Libanonu a v Sýrii, zúčastnil se legendární obrany Tobruku. Muži, jenž se dobrovolně nabídl k přechodu na východní frontu a stal se příslušníkem naší jednotky v SSSR.

Leden 1969. „František Skokan se zprošťuje viny, protože nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byl obžalovaný v roce 1950 stíhán,“ psalo se mj. v rehabilitačním rozsudku Vyššího vojenského soudu.

Zmařený život muže, který bojoval za svobodu vlasti, však vrátit nemohl.

 

                                               *      *     *

 

Na sklonku čtyřicátých a počátku padesátých let minulého století byl generálem justice a nesmlouvavým žalobcem „v mnoha případech, kdy v rozsudku zaznělo třeba i několikrát za sebou slovo „smrt“ … Později se také on stal poníženým a ublíženým...“

Jedno jediné písmeno „R“ - Reicin  i po letech v JUDr. Janu Vaňkovi vyvolávalo děs. Společně s Gottwaldem, Slánským, Reicinem a dalšími udělal všechno proto, aby zlikvidoval lidi, kteří žádali dodržení apolitičnosti a nadstranickosti armády coby „celonárodního, sjednocujícího garanta demokratického vývoje“. Jak Cílek zdůrazňuje: „Věděli, že budou muset těmto tendencím čelit … Tvrdě. … bez sebemenších ohledů na jakékoliv – byť i dosud vysoce ceněné – bojové zásluhy.“

 

                                                             *     *     *

Září 1949. Před soudem na pražské Pankráci stálo sedm důstojníků. Mezi nimi i hlavní obžalovaný, plukovník Alexandr Korda, který se již od podzimu 1939 podílel na důstojnickém a občanském odboji proti nacistům a jejich pomocníkům na Slovensku.

Dostal doživotí!

Z pardubického kriminálu na podzim 1958 jeho manželce přišel zpět dopis s poznámkou: Adresát zemřel. Datum. A už nic víc!

Na podzim roku 1990 byl plukovník Alexandr Korda in memoriam povýšen do generálské hodnosti.

 

                                               *     *     *

 

Voják zraněný v legendární bitvě u Zborova, účastník legionářských bojů při zauralské magistrále, bezmála o tři desetiletí později, za květnového povstání, velitel vojenských jednotek, muž, jenž se 9. května 1945 u jednoho z pražských mostů setkal s generálem Rybalkem – Karel Kutlvašr.

Zatčen 18. prosince 1948.

Rozsudek zazněl 16. května 1949. Doživotí.

Květen 1969 – obnovené trestní zřízení ve věci generála Kutlvašra a některých dalších spoluodsouzených v plném rozsahu zrušilo obžalobu z května devětačtyřicátého.

 

                                                      *     *     *

 

„Ve světové historii válečných konfliktů nebylo ještě nikdy tolik lidí zavázáno tak malému počtu jednotlivců,“ řekl na adresu letců bojujících v bitvě o Británii Winston Churchill. Patřil k nim i letecký maršál RAF a na vojína později degradovaný československý divizní generál RNDr. Karel Janoušek, plzeňsko-opavsko-leopoldovsko-ruzyňský vězeň. Kdyby zůstal v Anglii, náleželo by mu jako nositeli velitelského kříže tzv. Řádu Lázně (Order of the Bad) oslovení „sir“.

Už v létě roku devětatřicátého přešel do ilegality, počátkem prosince byl v Paříži, následovala Anglie.

Naši letci si zde získali ohromný respekt. „O vlastních bojích je těžké se zmínit několika větami. Statečnost, velké a někdy až strašlivé a pocitově těžko snesitelné  ztráty, úspěchy při vzdušné bitvě o Londýn a mnohá další britská města, operace nad mořem i evropskou pevninou...“ svěřil se při setkání s autorem knihy muž, jemuž se doma za jeho statečnost dostalo tvrdého trestu. Jak sám řekl, v dubnu roku 1948 spadla klec. Vrchní vojenský soud ho později shledal vinným ze zločinu dezerce, pokusu o zločin vojenské zrady a pokusu o zločin úkladů o republiku. Jen proto, že se mu nic z toho nepodařilo dokončit, jak tehdy zaznělo, byl mu trest smrti změněn na osmnáct let zostřeného žaláře.

Léto 1968. Vyšší vojenský soud v Praze zprostil generála dr. K. Janouška … v plném rozsahu obžaloby, která jej vinila z některých trestných činů protistátní povahy a ze zločinu zběhnutí. … obžaloba se opírala o tzv. notorietu (to jest nezákonné tvrzení…)

 

                                                 *     *     *

 

Co je to zázrak? Davová sugesce, provokace proti režimu nebo naopak v jeho prospěch? Kdo na položené otázky spolehlivě odpoví? Asi nikdo. A stejně tak nikdo jednoznačně nevysvětlí, zda se číhošťský zázrak skutečně stal. S jistotou však lze konstatovat, že smrt faráře Toufara, v podstatě sprostá vražda, byla zákonitá, byť původně neplánovaná. Když se ho nepodařilo zlomit výhrůžkami, „přivezl mi můj šéf Josef Čech rozkaz velitele StB Osvalda Závodského, že doznání je třeba dosáhnout za každou cenu“, přiznal v šedesátých letech 20. století někdejší podporučík Ladislav Vácha, vedoucí speciální skupiny StB, která Toufarovu kauzu v nejvyšším utajení řešila. „Znamenalo to, že je nám výslovně uloženo použít jiných metod.“

Jak uhlazeně řečeno!

I takoví byli „hrdinové“ doby s pendreky v ruce či zahalení do talárů. Možná také proto „vychýlen zůstane kříž číhošťský“ jako trvalé varování, že zapomínat nesmíme. Pro duši národa by to bylo zhoubné. Neméně zničující však je, zachutná-li někomu svěřená moc natolik, že si ji chce udržet za jakoukoliv cenu. Pak ničí charakter, morální zábrany se pod její tíhou bortí. Dokazuje to i Cílkova kniha, cenná především svou autentičností a důrazem na lidské osudy. Až děsivě přesně, na základě výpovědí přímých aktérů oněch událostí vykresluje to, co Zora Dvořáková neméně poutavě popsala ve své práci Popravení, kam jste se poděli (http://www.zasvobodu.cz/news/popraveni-kam-jste-se-podeli/). Obě publikace se skvěle doplňují a jsou velkým přínos pro poznání naší minulosti, která se nám ne vždy zamlouvá. Na některé její „kapitoly“ rozhodně nemůžeme být pyšní. Mějme tedy odvahu alespoň si otevřeně přiznat, že jsou rovněž nedílnou součástí naší historie a poučme se z nich.

(Publikaci vydalo Nakladatelství Čas, Slepá 246, 252 03 Řitka; www.nakladatelstvicas.cz; e-mail: info@nakladatelstvicas.cz)

 

 

 

                                                                           Jana Vrzalová

 

 

do rámečku

 

„Před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím… Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné – že jde však o politickou vraždu … Není ve mně zloby … studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda…“

 

 

                                                                     Divizní generál Heliodor Píka

                                                                     účastník protifašistického odboje

                                                                     popraven 21. června 1949