Vyšla nová publikace

08.01.2016 09:36

Jako chlapce by mě zastřelili…

 

 

konstatuje suše Jaroslava Skleničková, nejmladší lidická žena, která o sobě může říct, že měla dvojnásobné štěstí. V červnu 1942 jí už bylo šestnáct let. Pokud by se narodila jako chlapec, nacisté by ji společně s muži zavraždili u Horákova statku. Kdyby na svět přišla o pouhé tři měsíce později a pro okupanty byla tudíž dítětem, měla by jen chabou naději, že přežije.

Desátý červen roku 1942 a zkušenosti z koncentračního tábora Ravensbrück její život poznamenaly trvale.

Zahrnována láskou rodičů spolu s o tři roky starší sestrou Mílou, prožívala krásné dětství. Vzpomínky na makové buchty lidické babičky, na její bílou kávu, ale zejména na krásně do voňava vypečený chléb pekaře pana Němečka z Hřebče, který jí babička mazala domácím sádlem a  posolila - jaká lahoda! - jí ani lágr nevzal.

Přiznává, že vlastně byla rozmazlovaným dítětem, což do značné míry zapříčinily vážné zdravotní potíže s nohama, jemuž tatínek splnil každičké přání.

A pak přišel 27. květen 1942. Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Byl vyhlášen výjimečný stav. Loudala se ze školy a pozorovala dění na ulici. Vídala hloučky lidí, zastavujících se u seznamů se jmény popravených českých vlastenců.

„Za jednoho chlapa takových obětí,“ říkala si, aniž by tušila, že její bezstarostné dětství mizí v nenávratnu, že nebude trvat dlouho a ona se z Jaroslavy Suchánkové stane vězeňkyní číslo 11788.

Kolikrát jen si v Ravensbrücku i po válce vzpomněla na tatínkova slova, pronesená u vrátek jejich domu onoho osudného 10. června: „Dá Bůh, že se ještě uvidíme, jen, Jaří, nezapomínej nikdy na Boha.“ Tehdy tatínkově větě příliš nerozuměla. Pochopila je až mnohem, mnohem později.

Bezradnost a zoufalství lidických žen první dny v lágru neměly hranic. „Jediná zlá noc nás připravila o domov, otce, muže, syny, dalších pár dní i o děti. Náhle jsme byly bez jakéhokoliv vysvětlení nebo znalosti důvodu odvezeny do cizí země, kde jsme byly nuceny žít v přímo nelidských podmínkách,“ píše ve své knize vzpomínek Jaroslava Skleničková.

Ztratily soukromí. Celá vesnice se najednou ocitla v jedné velké místnosti. Zvyky z domova, hluboko zakořeněné, v nich však zůstávaly. A tak se nadále oslovovaly nejen příjmeními, ale také slovy jako panímámo, slečno z fary, paní řídící.

Chléb, nechávala si ho na jazyku rozplynout jako hostii. Byl vzácný, velice vzácný. Spoluvězeňkyně Anna Kvapilová na něj složila báseň, dokazující jeho obrovskou cenu: „Krajíčku chleba, / dnes ke Tvojí chvále chci zpívat já, / jedna z těch, jimž Tebe nejvíc je třeba…

… hlasy ke Tvojí chvále zvedáme, / krajíčku chleba!“

Všemožnými lákadly, dnes a denně zaplavujícími trh, notně hýčkaný současník možná ani nepochopí a nedokáže zhodnotit cenu dárků, které si vězeňkyně v rámci přátelství navázaného v lágru dávaly. Vlastní básničky, vlastnoručně namalovaný obrázek na kousku papíru, taštičku ušitou ze zbytků látek, zvířátko vyřezané z kartáčku…

Osvobození.

Návrat domů.

Krutá pravda, o níž lidické ženy zatím neměly ani potuchy.

Pro Jaří tvrdá rána a šok, z něhož se léta nemohla vzpamatovat. Tatínek, na kterého se tolik těšila, nežije. Byl zavražděn s ostatními lidickými muži.

Desátý červen 1945 – první tryzna v Lidicích.

„Šly jsme pěšky od Buštěhradu a poprvé viděly místo Lidic jen holou pláň,“ vrací se do minulosti plné smutných vzpomínek.

Ústředním tématem knihy je lidická tragédie, třebaže v ní autorka popisuje také život v koncentračním táboře, ty nejstrašnější obrazy každodenního lágrového života v něm vykresleny nejsou a nebo jsou jen načrtnuty zmínkou o pokusech na lidech či o plynových komorách. Detailní popisy nacisty páchaných zločinů Jaroslava Skleničková odmítá. Jsou totiž obtížně vstřebatelné pro ty, kdo je zažil na vlastní kůži. Lidský mozek je prostě odmítá přijmout. Dokázal by je strávit ten, který je TAM nebyl? Sotva. Jde o zkušenosti, které vlastně ani předat nelze. Řečeno autorčinými slovy: „Vyprávějte to dítěti, když to ani dospělý nemůže pochopit.“

Kniha Jako chlapce by mne zastřelili… je cenná autentickým pohledem ženy, která proti své vůli musela projít kalvárií, o níž píše. V tom je její velká výpovědní hodnota. A také v poselství, které s sebou nese. O lidské solidaritě, o přátelství, pomoci, o neobyčejné lásce k bližnímu v podmínkách, kde lidé měli zapomenout, že jsou lidmi.

První vydání publikace vydalo nakladatelství Prostor (Nad Spádem 649/10, 147 00 Praha 4; tel.: (+420) 224 826 688; e-mail: prostor@eprostor.com; www.eprostor.com), druhé zajistil  Ivan Ulrych, Nakladatelství VEGA-L, V Zahrádkách 1617, 288 02; Nymburk, e-mail: info@vega-l.cz; www.vega-l,cz). V tomtéž nakladatelství vyšla pro anglicky mluvící veřejnost - „If I had been a boy, I would have been shot…“, a rovněž byla přeložena do němčiny a vydána v nakladatelství PROSTOR pod názvem „Als Junge wäre ich erschossen worden...“.

                                                                                   

 

                                                                                          Jana Vrzalová

 

 

Do rámečku:

 

„Děda při mém narození řekl větu, na kterou maminka později často vzpomínala: „Nic si z toho nedělejte, že je to zase dcera. Mě taky dost mrzelo, že mám právě děvčata.“

Jak se jeho slova potvrdila v roce 1942! Kdybych byla chlapec, byla bych v Lidicích zastřelena.“