Vyšla nová publikace

27.01.2017 09:48

 

Vzpomínky jednoho Francouze...

 

Najednou stál bratr proti bratrovi. Nedobrovolně. Jeden působil v tajné odbojové organizaci francouzského hnutí odporu proti německým okupantům, druhý mašíroval v řadách německé armády. Nesloužil však Hitlerovi jako  věrný voják, nýbrž mu z celého srdce přál porážku. Vždyť válčil proti jeho vlasti a jejím spojencům.

 

Desítky let uplynuly od doby, kdy nacisté porušili příměří a země známé jako Alsasko a Lotrinsko připojili k říši. Téměř 140 tisíc mladých mužů z této části Francie bylo pod hrozbou nejhorších represálií posláno do východní Evropy, především na ruskou frontu. Němci se tak snažili předejít jejich dezerci nebo útěku do rodné Francie. Drama, které prožívali, si my, současníci, sotva dokážeme představit. Ti, kteří  v září 1939  ve francouzských uniformách stáli proti wehrmachtu, najednou byli přinuceni v nenáviděných nepřátelských stejnokrojích bojovat proti včerejším spojencům.

Podobnou situaci zažil François Schaller. Muž, jehož válečné cesty zavedly  do země Jaroslav Haškova  a který, podle jeho vlastních slov, nikdy nebyl schopen dostatečně vyjádřit svou vděčnost jejím obyvatelům za pohostinnost a upřímnou podporu.

Koncem září 1943 dostal rozkaz k mobilizaci. „Jaké trápení budu asi muset snášet, zatímco moje srdce zůstalo zcela věrné mé drahé Francii? Přesto bude třeba podrobit se německé disciplině a nejednou „polknout“ svůj hněv,“ píše ve svých vzpomínkách na chvíle, kdy násilím musel obléknout uniformu wehrmachtu.

„Mám pocit, že jsem tehdy častokrát přijal mentalitu Haškova Dobrého vojáka Švejka, jehož příběh jsem však v té době ještě  neznal.“

Alsasan, utopený v moři Němců, se ocitl v protektorátu Čechy a Morava, v malém městečku v Hranicích. Držitel univerzitního diplomu z chemie a biologických věd byl zařazen do laboratoře biologických rozborů v tamní veterinární nemocnici. Po vážné operaci, prodělané po zánětu pobřišnice, byl prohlášen za neschopného pro službu v poli. Měl štěstí. Rozbory krve a moči nemocných koní a výzkum střevních parazitů či těch, které způsobují svrab a jiné choroby, se mu staly spíše vítaným rozptýlením.

François si uvědomoval, že oproti svým krajanům sloužícím v jiných druzích vojsk, je na tom vcelku dobře. Němečtí vojáci, s nimiž sdílel pokoj a s nimiž pracoval, o jeho neněmeckém původu věděli. Dokonce brali s uznáním, že dopisy domů rodičům psal francouzsky, ačkoliv používání jeho rodné řeči bylo v Alsasku nacisty přísně zakázáno. Až po nezdařeném atentátu na Adolfa Hitlera 20. července 1944, si musel začít dávat větší pozor. Alespoň jeden dopis ze dvou psal německy.

Za rok a půl pobytu na Moravě si všímal vztahů mezi místními a Němci. „Civilní obyvatelstvo se má stále na pozoru a ve většině případů je ve vztahu k okupantům pasivní, zvláště, když jsou v uniformě. Přesto nikdo nemůže nevidět nevraživost, jež vládne proti Němcům mezi obyvatelstvem především od doby odporného masakru nevinných obyvatel vesnice Lidice v Čechách.“

Úřady dokonce vydaly bezpečností nařízení, aby nedocházelo k případným srážkám. Zejména pro vojáky to znamenalo v den československého státního svátku – 28. října – nevycházet z kasáren do města.

Alsasan, daleko od vlasti, cítil jisté rozpaky, že nerozumí řeči lidí země okupované nacisty. Cítil s nimi, jelikož na bedrech nesli stejný osud jako Alsasko a Lotrinsko. A tak se po večerech začal seznamovat s češtinou a ve volných chvílích poznávat moravské kraje. Obdivoval bohatou  Hanou, úrodná údolíčka a úbočí, lemovaná kvetoucími třešněmi... „Od této chvíle jsem se cítil skutečně připoután k této vzdálené zemi… ale blízké mému srdci.“

Natolik blízké, že pozdější univerzitní profesor Dr. François Schaller (1921-2005), jenž po osvobození našel velkou oporu a upřímné přátelství v rodině známého truhlářského mistra v Dřevohosticích Josefa Srovnala staršího, pouto s ní nezpřetrhal. Po válce Dřevohostice několikrát navštívil, naposledy v roce 1995, aby se potěšil setkáním se svými  přáteli. Nikdy nezapomněl, že to byli právě zdejší vlastenci, kteří mu za války zachránili život poté, co s kamarádem Marcelem Eberem z wehrmachtu dezertoval.

 

Útlá brožurka, plná unikátních a veřejnosti neznámých dobových snímků, není veselým čtením. Navzdory tomu z ní vyzařují optimismus a naděje. Je potvrzením toho, že včas podanou pomocnou rukou, v pravou chvíli projeveným  přátelstvím a solidaritou s někým, kdo se proti své vůli ocitl na nepřátelské straně, člověk i uprostřed řvoucích zbraní zůstává člověkem, že si dokáže zachovat  lidství v té nejryzejší podobě. Nepříteli navzdory. V tom spočívá poselství Alsasana  Françoise Schallera.

K 70. výročí osvobození naší vlasti knížečku vydala Vlastivědná společnost Žerotín Dřevohostice. K tisku ji připravil Zdeněk Smiřický.

 

                                                                                              Jana Vrzalová

 

„Připadám si, jako bych měl najednou křídla. A tak se rázným krokem vydávám pěšky po silnici, která mne jistě dovede k domovu.

… Už z dálky jsem spatřil tatínka a maminku… Rozběhl jsem se jim naproti… Měli jsme všichni slzy v očích z obrovského štěstí, že jsme se znovu po dlouhé době zdraví shledali. Špatný sen skončil. Stránka knihy života je otočená. Můj život začal znovu, nový život uprostřed mé znovu nalezené  vlasti...“

 

                                      

                                                                                                        François Schaller