Vyšla nová publikace

19.01.2017 09:06

Když otec Radecký...“

 

 

V našich krajích je „dobrou“ tradicí po každé revoluci nebo převratu bourat a odstraňovat pomníky, přejmenovávat ulice, náměstí. Prostě létat od mantinelu k mantinelu. Nejinak tomu bylo s maršálem Radeckým, přesněji s jeho pomníkem, jenž stál od roku 1858 na Malostranském náměstí. Po 28. říjnu 1918 byl zakryt prostěradlem a v květnu následujícího roku z náměstí zmizel. V současnosti je dílo bratří Maxů uloženo v Lapidáriu Národního muzea.

 

Jaký byl tento potomek starého vladyckého rodu, z něhož vyšla řada dobrých vojáků? Toužil rovněž po vojenské službě, a tak se v roce 1778 přihlásil ke studiu do elitní Tereziánské válečné akademie. Byl však odmítnut pro slabou tělesnou konstrukci. Třebaže mu svého času vojenský lékař do papírů napsal, že „mladý pán by neměl nyní ani později být vystavován útrapám vojenského života“, nemínil se  svého snu vzdát.

Díky vrozenému talentu, píli a vytrvalosti začal stoupat po kariérním žebříčku. Svou inteligenci a předvídavost prokázal i v několika odborných pojednáních, v nichž se zabýval nejen armádou a vojenstvím, ale také politickou situací. Pozoruhodný je jeho odhad budoucího vývoje starého kontinentu. Předvídal vzestup Ruska a jeho snahy o ovládnutí východní a jihovýchodní Evropy, postupný rozpad britské koloniální říše a vzestup USA, které si podle něj jednou podmaní celý starý kontinent. Varoval před pruským nebezpečím a vyslovoval se pro vytvoření svazu evropského jako organizace států pro celou Evropu, který jí zajistí mír a prosperitu. Od vojáka možná až nečekané úvahy.

Lidské povahy jsou ovšem různé. Zatímco vojevůdce se zřejmě na bitevních polích, kde viděl zkázu a zmar jako důsledek válečné vřavy poučil a svým návrhem se ukázal v tom nejlepším světle, najdeme v dějinách i jiné postavy. Nová situace, v níž se nečekaně ocitly, rázem nechala na povrch vyplout jejich chrapounství a ubohost, které  zcela zastínily do té doby zjevně předstíranou důstojnost. Kuráž s nimi lomcovala až ve chvíli, kdy protivník sražen klesl na kolena a jeho možnosti obrany byly omezeny nebo zcela nulové. Zachovali se tak dokonce i původně ctihodní mistři univerzitní.

Když Jeroným Pražský 23. května 1415 podruhé vstoupil do Kostnice, tentokrát však potupně vláčen v okovech celým městem před přihlížejícím davem, neodvážil se ještě pomyslet, že odtud již neodejde. Protektor koncilu, falcký kurfiřt Ludvík III., si nenechal ujít příležitost upoutat pozornost na svou maličkost. Dal rozkaz spoutaného Jeronýma dovést až do sídla německého národa ve františkánském klášteře. Vězně zde jako nějaké zvíře dlouhým řetězem přikovali ke sloupu. Všemožní zástupci univerzit využili bezmocnosti muže, jehož osobně znali jako brilantního řečníka, který je porážel v učených disputacích a nenáviděného oponenta zahrnovali urážkami a nadávkami.

O Jeronýmově osudu bylo rozhodnuto ještě před procesem, jelikož šlo o ryze politický proces. V jednom  zaznamenaném rozhovoru se císař Zikmund  nechal slyšet, že nemá nic proti upálení Husa ani jeho žáka Jeronýma, s kterým je to možné skončit za jeden den. Zájmy koncilu a tedy i své, Zikmund povýšil nad osudy českých mistrů. Někdy prostě stačí ve správnou chvíli uhnout a riskovat rozepři, jako v císařově případě s mnohými českými a moravskými pány.

Zradit ve správnou chvíli! Načasovat takový životní kotrmelec asi není jen tak. Vyprávět by o tom mohl  někdejší Napoleonův ministr zahraničí, kníže Charles-Maurice de Talleyrand, jehož proradnost ovšem Francii přinesla nečekaný zisk. Svému císaři nohy podrazil včas a přešel do služeb Bourbonů. Následně se vetřel mezi diplomatickou elitu, která se od poloviny září 1814 sjížděla do Vídně na kongres. Díky své mazanosti a obratnosti se rychle svým vlivem uplatnil všude. A výsledek? V pravdě husarský. Francii vysvobodil z mezinárodní izolace a dokonce pro ni na kongresu vydobyl rovnocenné postavení páté velmoci.

Někdo se snaží svět ovládnout silou zbraní jiný kuje kejkle, jen aby své zemi a tím i sám sobě, možná dokonce především sobě, nějak prospěl. Další nabízí návod, jak světu naopak přinést klid a mír. Přesně to v pátek 25. listopadu 1892 v přednáškové aule Sorbonny učinil Pierre de Coubertin, generální tajemník Unie francouzských svazů atletických sportů (UFSA), při oslavách výročí jejího založení.

„Vyvážejme do zahraničí veslaře, šermíře a běžce, a hle, uvedeme tím do pohybu svobodný styk, jehož pomocí zavedeme do krevního oběhu stařičké Evropy myšlenky míru a spolupráce lidstva. To mně dává odvahu k tomu, abych s vaší pomocí navrhl obnovení olympijských her, přizpůsobených požadavkům dnešní doby...“

 

Muži odlišného postavení, s protichůdnými životními zkušenostmi, názory i s různými osudy. Maršál, císař, ministr… Ale také spisovatel Vladislav Vančura či samopalník Antonín Sochor, nebo francouzský prezident François Mitterand. Nejen o nich pojednává poslední loňské číslo Revue Přísně tajné!.

 

(Vydává Pražská vydavatelská společnost, s.r.o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediaservis.cz; tel: 271 199 250)


                                                                                     Jana Vrzalová

 

 

 

„Dobrý zápasník sice ustoupí, ale nepoddává se, povolí, ale nevzdává se. Život je krásný, protože zápas je krásný. Nikoliv zápas krvavý, plod tyranie a špatných vášní, jejž plodí nevědomost a rutina, ale zdravý zápas duší, hledajících pravdu, světlo, spravedlnost.“

 

                                                             Pierre de Coubertin