Vyšla nová publikace

04.01.2017 13:44

Když přichází bestie

 

Léta 1938-1939. Lavina dramatických událostí, které tvrdě dopadly i na tehdejší Československo, se dala do pohybu.

 

Začínala středa 15. března 1939. Patnáct minut po jedné hodině byli prezident Hácha a ministr Chvalkovský uvedeni do sálu ozářeného oslepujícím světlem. Uprostřed místnosti, jíž dominoval prostranný stůl, je čekali prominenti třetí říše: Adolf Hitler, Hermann Göring, Wilhelm Keitel a Joachim von Ribbentrop. Toho dne mělo Československo z mapy světa zmizet nadobro.

Liberecká kotlina, Podkrkonoší. Úzké údolí řeky u Ústí nad Labem a Litoměřic. Pahorkatina u Stříbra. Průsmyky v Jeseníkách. Karlovy Vary a Cheb. Opava. Český Krumlov. Znojmo...  Od října osmatřicátého roku minulého století jsou tato města, vesnice, hory, řeky a údolí z rozhodnutí čtyř mužů, které učinili v Mnichově o nás bez nás, součástí Německé říše.

Jaký byl čas mezi koncem onoho roku a jarem roku následujícího? Jaký byl čas mezi vánoční smrtí a přednovoročním pohřbem spisovatele Karla Čapka a příchodem prvního říšského protektora Konstantina von Neuratha do protektorátu Čechy a Morava 7. dubna 1939?

Jaký byl čas po mnichovské zradě, který měl všem, kteří byli ochotni a schopni vidět fakta signalizující, že politika ústupků Hitlerovi je doslova a do písmene cestou do pekel, že agresor se nespokojí s likvidací snad nejdemokratičtější země uprostřed Evropy?

Jaký byl čas, v němž bylo stále zjevnější, že psovi jedna kost nestačí, že bude chtít víc a víc? Jaký byl čas, v němž výdobytkům civilizace zvonila hrana a bylo nabíledni, že válce lze jen stěží zabránit?

Prostřednictvím historických výpovědí, dokumentárních záznamů i unikátních svědectví pamětníků, se jej pokusili přiblížit Roman Cílek a Miloslav Moulis (†) knihou Když přichází bestie (Pohled do zákulisí osudných let 1938-1939).

 

                                                    *     *     *

 

Pomnichovské trauma, symbolizované odchodem našich vojáků z pohraničních pevnůstek, vězelo v duši jako hnisající tříska. Zdálo se, že slova básníka Františka Halase, která napsal v době nadšené zářijové mobilizace, jsou jen obtížně uvěřitelnou minulostí.

 

„Klenotem erbovním mé země zůstane ta noc.

Slunce vycházelo z vojáků.“

 

Kam jen se ono slunce, ona tehdejší euforie poděly?

Trýzeň způsoboval zejména fakt, že jsme kapitulovali bez boje. I dnes, po desítkách let, trpce znějí slova poslance pražského parlamentu dr. Ladislava Rašína, příslušníka odboje a následně vězně  nacistického režimu, který v březnu 1945 podlehl útrapám v německém kriminále.

„Ano, poprvé v dějinách vydala vláda českého národa své území bez boje. Vydala severočeský Chlumec, kde Soběslav I. porazil německá vojska Lothara III., vydala Žatec, jedno z prvních měst, která se přihlásila k vyznavačům kalicha a u jehož bran porazila husitská vojska přesilu křižáckou, vydala Ústí nad Labem, kde v roce 1426 rozprášilo pětadvacet tisíc českých bojovníků mnohonásobnou přesilu křižáků, vydala Tachov, Stříbro a Chomutov, místa, která byla svědky německých porážek, vydala hrad Kalich, jediný majetek Jana Žižky kromě domu na Novém Městě pražském, na jehož místě stojí dnes – jaká to ironie! - německé kasino. Vydala...“

 

Proč k tomu muselo dojít?

Snad nejvýstižněji to 2. října 1938 na stránkách svého listu zformuloval majitel Lidových novin Jaroslav Stránský:

„Míra našeho neštěstí je nevýslovná. Je větší než míra našich chyb. Osud nás netrestá jen pro naše nectnosti, trestá nás i za naši věrnost, za smluvní poctivost, za bezelstnost, za obětavost a spravedlivost… Chtěli jsme být kladivem, které ukuje mír, stali jsme se kovadlinou, do které buší tvrdými údery zlověstná budoucnost Evropy.“

 

Nejistota a obavy.  Co bude dál?!

Jak  autoři zdůrazňují, spíše zde byla „skoro až jistota, že ještě není všem zlým dnům konec a že Mnichovem a vším, co s ním souviselo, pouze končilo jedno dějství dramatu a přítomnost je jen málo důstojným čekáním na dějství druhé“.

Československo bylo mocnostmi i sousedy zrazeným a bez boje poraženým státem, jemuž vítěz přímo i nepřímo začal diktovat své ponižující podmínky.

Fakt, že místo nadšené obrany svobody, k níž byla tehdy valná část občanů odhodlána, jsme vkročili na cestu potupné kapitulace, v jejímž důsledku byly desetitisíce Čechů, Židů a Němců, kteří se nepřidali na stranu Hitlera vyhnání z odstoupených území, přivedla společnost do hluboké krize. V politice, ekonomice, kultuře i v mezilidských vztazích. Malověrní si dokonce vytyčili heslo: „Malá, ale naše.“ A také krédo: „Odbenešit!“

Postupně se vytrácela  značná část etických hodnot, na nichž první Republika československá po dvacet let svého budování a zdokonalování – byt jistě ne bez chyb a omylů – stavěla.

Pátého  října 1938 v Kolovratském paláci složila slib nová vláda zbytku skomírající republiky v čele s generálem Janem Syrovým. Téhož dne zvláštní posel z Pražského hradu na její zasedání donesl dopis prezidenta Edvarda Beneše, jímž mimo jiné oznamoval složení svého úřadu do rukou ústavních činitelů. Večer promluvil na vlnách pražského Radiojournalu.

„Nečekejte ode mne jediného slova rekriminace na žádnou stranu. Všechno to bude jednou soudit historie a rozhodne spravedlivě. Řeknu jen  to, co cítíme bolestně všichni: oběti, jež od nás byly tak důrazně žádány, jsou neúměrné a nejsou spravedlivé.“

 

                                              *     *     *

 

Měli jsme se v osmatřicátém důrazně bránit či nikoliv? Trauma, které si jako národ neseme dodnes. Stigma, jehož se nedokážeme zbavit a které si předáváme z generace na generaci. My, kteří jsme tu dobu neprožili (naštěstí), nemáme právo nikoho za jeho tehdejší skutky soudit. Nejen proto, že nevíme, jak bychom se sami v mezních situacích zachovali. Můžeme však a měli bychom zvážit fakta, která nám autoři předkládají  a v zájmu přítomnosti i budoucnosti si z nich pro sebe vyvodit poučení, aby se tragédie minulosti v nějaké jiné podobě neopakovala.

V dějinách se nehraje na „co by kdyby“. Nemá tedy smysl řešit hypotetické otázky typu co by se stalo, kdyby…? Jakým směrem by se svět ubíral, kdyby…? Dalo by se ještě válce zabránit, kdyby… ?

Za bernou minci lze pokládat jen to, co se skutečně událo. Tedy rovněž, že obsazení zbytku naší vlasti Hitlerovým Německem a vznik protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 vzal svět prostě na vědomí. Neozval se sice žádný potlesk velebící agresorův čin, nicméně se neuskutečnily žádné činy, jež by mu mohly alespoň do jisté míry zabránit v tom, co zamýšlel do budoucna.

(Publikaci v roce 2016 vydalo nakladatelství AOS Publishing v Ústí nad Labem, Milbohov 15;  e-mail: aospublishing@iol.cz; www.aospublishing.cz; tel.:+420 475 215 118, 420 475 215 008, +420 602 484 543)

 

                                                                 Jana Vrzalová

 

do rámečku

 

„Cílem německé politiky je zabezpečit si a udržet masy lidí a jejich množství zvětšit. Jde tedy o problém prostoru.“

 

                       Adolf Hitler 5. listopadu 1937 nastínil nejbližší milníky expanze

 

 

„Mám v úmyslu rozšířit Německou říši v jejích přirozených hranicích – a nic více. Jestliže jsem obsadil Čechy, nebylo to proto, že bych to dělal z radosti dobývat, ale proto, abych uvnitř německého prostoru neměl cizí  a nepřátelský klín.“

 

Odpověď A. Hitlera, kterou od něj 19. dubna 1939 dostal rumunský ministr zahraničí Grigore Gafencu na otázku, proč vlastně rozbil Československo

 

 

 

„Nečekejte ode mne jediného slova rekriminace na žádnou stranu. Všechno to bude jednou soudit historie a rozhodne spravedlivě. Řeknu jen  to, co cítíme bolestně všichni: oběti, jež od nás byly tak důrazně žádány, jsou neúměrné a nejsou spravedlivé.“

    

      Abdikující prezident Edvard Beneše  v pražském Radijournalu 5. října 1938