Vyšla nová publikace

04.08.2015 08:13

 

 

 

 

„Minulosti se dívám zpříma do očí…“

 

„Celý vojenský život jsem se snažil pracovat čestně a poctivě a po dobu služby být apolitický. Nikdy jsem se nesnížil k tomu, abych ke svému růstu na funkcích využíval nějakou známost nebo podporu jakékoliv politické strany. A už vůbec ne, abych před někým ohýbal svoji páteř, ačkoliv zásadový postoj přinášel hodně problémů.“

Tak na otázku, zda si něco důležitého z doby pobytu u Hradní stráže přinesl do dalšího života, odpovídá plukovník v. v. Ing. Jaroslav Pekař. Je tedy zcela logické, že neměl a nemá důvod v tomto směru cokoliv měnit ani v civilním životě.

Jako dceru vojáka z povolání mne zajímalo, jak na svůj život, na službu rodné zemi nahlíží muž o generaci mladší, než byl můj táta, a do jaké míry se v porovnání s minulostí změnily podmínky služby. Zejména po listopadu 1989. Odpovědi jsem hledala v knížce nazvané Byl jsem velitelem Hradní stráže, která je poutavým rozhovorem, vedeným s Jaroslavem Pekařem. Na současnost nebývale otevřeným a upřímným. Je to interview, v němž příkaz „nehodící se škrtni“ nebyl dodržen. Mimochodem, za 96 let existence Hradní stráže jde i historicky vůbec první zpověď jejího velitele.

V armádě se na přání jednotlivce nehledí. Stejně tak na tužby rodin a především dětí vojáků z povolání. Ty službu otců mnohdy odnášely nejvíce. Neustálé stěhování, ztráty kamarádů, měnění škol a soustavné zvykání si na nový kolektiv, nové pedagogy a tudíž stále jiné a jiné metody výuky… Zkrátka a dobře, kočovný život.

Štědrý večer strávený s vojáky základní služby, kteří nemohli odjet na svátky domů a museli je trávit v kasárnách. Nešlo o nařízení shora. Prostě velitel cítil, že tak to má být. Ve vzácných volných chvilkách po práci čas věnovaný rodině. „Nevím, jestli manželka věděla, jaký život s vojákem ji čeká, ale po mém boku stála vždy statečně, pevně, věrně a oddaně,“ dává nejvyšší ocenění své ženě plk. Pekař. Jako bych slyšela vlastního tátu.

Přátelství mezi vojáky. Může přetrvávat celý život? Vytvářelo se ve složitých podmínkách, které s sebou vojenská služba přinášela. Nejednu se stalo, že na cvičení životy a zdraví mnoha dalších lidí závisely na jediném člověku. „Proto s jistotou tvrdím, že přátelství, a dokonce i to opravdové, může mezi vojáky přetrvat po celý život,“ zamýšlí se autor.

Nevyhýbá se ani kritickému pohledu na určité jevy, na něž při své službě narazil. Hradní stráž přebíral v době, kdy se útvar potýkal s notně pošramocenou pověstí. Když z funkce jejího velitele po pěti letech odcházel, předával ji reorganizovanou a plně profesionalizovanou. Jeho zásluhou dokázala plnit stanovené úkoly na požadované úrovni. „Dosažené výsledky mu slouží ke cti,“ konstatoval generál Ivo Zbořil, tehdejší náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky při slavnostním nástupu na nádvoří Pražského hradu.

Jedním z problémů, které nedlouho po nástupu do funkce musel Jaroslav Pekař řešit, byla konzumace alkoholu. Prodej v kantýně nikomu z velení ani štábu do té doby nevadil. Nikdo nechtěl vidět jeho přímý vliv na kázeň a morální stav jednotky, za což byla Hradní stráž oprávněně pod palbou sdělovacích prostředků.

Vojáci nebyli zvyklí, aby k nim přicházel velitel útvar, natož, aby chtěl znát jejich názory, potíže i obyčejné lidské starosti, a snažil se je řešit a napravit. Nemilé překvapení plukovníka Pekaře čekalo v podobě zjištění, že v roce 2002 Hradní stráž neměla vlastní finanční plán ani rozpočet. Považoval to za hrubou chybu. Šokem bylo odhalení, týkající se stavu zabezpečení zbraní. Ani na jednom zbrojním skladu nebyl elektronický signalizační systém, na některých oknech nebyly předepsané mříže a sítě. Skladiště byla mnohdy uzamčena pouze obyčejným zámkem! Daný stav u Hradní stráže trval od roku 1990 a za celých jedenáct let jej nikdo neodstranil.

Jak je možné, že pod jeho velením Hradní stráž doznala významných změn k lepšímu? Možná to do značné míry ovlivnilo pochopení, že nejlepší metodou dosažení úspěchu je zapojení podřízených do řešení problémů a plnění úkolů. Přijímat správná rozhodnutí o zásadních věcech bez porady s nimi pokládal za zcela vyloučené. Svou roli zajisté sehrálo i důrazné prosazování kázně. Podle generála Ladislava Tomečka, rovněž svého času náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky, plukovník Pekař „zavedl natolik přísný a k lidem spravedlivý režim, že aféry u Hradní stráže jsou minulostí“.

Mezi vojáky bývá obrovský zájem o jazykové kurzy v cizině.  Jaroslav Pekař je odmítal. Nechtěl se totiž zařadit mezi velitele, kteří přeberou funkci, vzápětí odjedou studovat, aby po ukončení studia bez zkušeností přešli na vyšší pozici, avšak v osobním spise mají uvedeno, že funkci, kterou de facto prostudovali, reálně zastávali. Odpovědnost a sounáležitost s útvarem nechtěl, pokud to nebylo nezbytné, opouštět a své povinnosti přenášet na někoho jiného.

Ve stejnokroji včetně studia strávil 39 let. Vlasti odsloužil nejlepší léta aktivního života. Mnohdy na úkor osobního volna a pohodlí a zejména na úkor rodiny. Byla to léta, v nichž povinnosti vojáka vítězily nad rolí manžela a otce. V postavení dědečka se už coby civilista snaží dohnat velký dluh, který má vůči manželce a dětem.

Publikaci, doplněnou o řadu zajímavých a především pro civilisty neobvyklých snímků, v roce 2015 vydala a vytiskla Nová tiskárna Pelhřimov, spol. s r. o.; Krasíkovická 1787, 393 014 Pelhřimov.

 

                                                                         Jana Vrzalová

 

Do rámečku

 

„Někdy jsem si myslel, že v životě nejdůležitější hodnotou je práce. Teď ale vím, že dobrá manželka a rodina je mnohem více.“

 

                                                             Plk. v. v. Ing. Jaroslav Pekař