Vyšla nová publikace Mistr Jan a podřípští kacíři

10.05.2016 12:36

Mistr Jan a podřipští kacíři

 

 

Je milován i zatracován. Vychvalován i haněn. Zbožňován i proklínán. Využíván i zneužíván. Ať už na něj nahlížíme jakkoliv, představuje symbol, jenž do českých dějin zasáhl možná výrazněji, než kterýkoliv jiný z jeho současníků.

Jak zdůrazňuje autorka útlé brožurky Mistr Jan a podřipští kacíři, „díky mravní autoritě, příkladně čistému životu v pravdě, tj. podle svého svědomí, i faktu, že dostál svému krédu tvář v tvář kruté smrti, zůstane natrvalo jednou z nejvýznamnějších osobností českých dějin, ikonou našeho češství a patronem českého národa“.

Ve své nejnovější práci se Ivanka Plicková, která se  dějinám Podřipska věnuje léta, snažila najít důvod, proč vůbec vzplála kostnická hranice a proč nedlouho poté v Čechách i po celé Evropě teklo tolik krve. Hledá je mimo jiné v exkurzu do naší minulosti, do časů Karla IV., Václava IV., Zikmunda Lucemburského... Zmiňuje  i mistra Štěpána z Pálče. Kdysi Husova přítele a později člověka, který jej zradil. Na koncilu v Kostnici se nemilosrdně postavil proti někdejšímu příteli, zostouzel jej a snažil se jej přimět k odvolání jeho učení.

Jan Hus pro autorku představuje morální příklad natolik nadčasový a v lidské historii ojedinělý, že „jej učinil postavou dějinného významu, která promlouvá k lidem napříč časem, národy i systémy“. Ani toto konstatování jí však nebrání, aby Husa přiblížila i jako obyčejného člověka z masa a kostí, který si jako student uměl náležitě užívat života a radostí, které přinášel. Ostatně on sám se tím později nijak netajil. „Dokud jsem byl mladý v letech i v rozumu, také jsem byl z té rubriky bláznivé.“

Na práci je zvláště cenné, že autorka z Husa nedělá modlu prostou jakýchkoliv chyb. Tím jej čtenáři polidšťuje, přibližuje a činí srozumitelnějším.

Hus k nám promlouvá přes staletí a přitom, jako by viděl i naši přítomnost. Z kazatelny žádal nápravu zkorumpované církve. Otevřeně pojmenovával zlořády společnosti  a vyzýval nejen církev, ale i panstvo k návratu ke křesťanské prostotě, poukazoval na mravní úpadek kněžstva a žádal jeho nápravu. Rozhodně však nebyl „sociálním revolucionářem“, jak se mu ještě nedávno podsouvalo, tvrdí autorka. Nebyl však ani běžným tuctovým kazatelem. Především proto, že své posluchače „nutil o věcech přemýšlet vlastním rozumem, přistupoval k nim bez despektu a s učitelskou péčí i láskou“.

To vše by nebylo možné bez základních předpokladů. Především Hus objevil půvab a vyspělost českého jazyka, který dál rozvíjel. Češtinu, český pravopis významně reformoval. Díky němu, zdůrazňuje I. Plicková, se Češi během jediného století stali prvním gramotným národem v Evropě a česká řeč vysoce kultivovaným a bohatým jazykem. Pozdější papež Pius II. o tom svého času prohlásil: „Každá bába znala Písmo lépe než leckterý biskup italský.“

Co je důležité, jako člověk vzešlý z venkovského prostředí a dlouho bojující s hmotnou nouzí věděl, s čím řada jeho posluchačů musí dennodenně zápasit. Proto jeho kázání byla plná empatie.

Jan Hus věřil v sílu pravdy. Byl přesvědčen, že má osvobozující schopnosti a moc zlepšit a napravit každého jednotlivce, církev i mocné tohoto světa. Důraz kladl na život v pravdě, v ryzí upřímnosti před Bohem, lidmi i sám před sebou. Na život bez přetvářky a pokrytectví. „Hus – člověk říká to, čemu věří, a věří tomu, co říká.“

Zatímco v první části spisovatelka hledá odpovědi na otázku, v čem je Husův odkaz dodnes živý, ve druhé popisuje, jak se jeho učení projevilo na Podřipsku, kde žije a pracuje, a v čem spočívá jeho údajné „kacířství“. Po zvážení všech faktů dochází k závěru, že církev, jak se zdá, se příliš nezměnila a nechová se cele podle přání Ježíše. „Stále usiluje o majetek i moc, třebaže by měla sloužit a být chudá, jako byl Ježíš. A měla by v tomto pojetí být příkladem.“ Podotýká, že po dlouhá staletí se církev snažila si podrobit i světskou moc a přitom jako by zapomínala na prvotní poslání evangelií. Podle Bible je Bůh láska k bližnímu. Měla by však vycházet ze srdce, nikoliv z moci a z majetku. Jak je vidět, Husovo memento je stále naléhavé a v průběhu staletí jeho význam nijak nepoklesl.

Ivanka Plicková před napsáním knížky pročetla a prostudovala řadu podkladů. Se získanými fakty však pracovala zcela samostatně, zaujala k nim stanoviska, aniž by je čtenáři nutila. Naopak se pokusila jej přimět k zamyšlení a vyvození vlastních závěrů. Hodnotu její práce umocňuje rovněž skutečnost, že Husovo učení dává do souvislosti se současností, byť se vystavuje hrozbě možné nevole ze strany určitých kruhů.

Publikaci vydala vlastním nákladem.

 

 

                                                            Jana Vrzalová

 

 

 

Do rámečku

 

„Věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a nakonec od smrti věčné.“

 

                                                     X           X          X

 

 

„Zadarmo jste vzali, zadarmo dejte.“(o prodeji „svatých věcí“ za peníze, spis nazvaný O svatokupectví)

 

… Nešťastným bohatstvím, v němž církev tone, zjedovatělo a otráveno je téměř všecko křestanstvo na duši. Odkud svárové mezi papeži, mezi biskupy a mezi kněžími? Psi se o kost hryžou! Vezmi kost a přestanou!“ (O svatokupectví)

 

 

                                                                                                          Jan Hus