Vyšla nová publikace Karla Richtra

09.05.2016 08:34

Za tankem číhala smrt

 

Život s námi někdy hraje prapodivnou hru. Ušlechtilá přání, za nimiž kráčíme, změní ve frašku a někdy dokonce v nečekanou tragédii. To se stalo československému Rusínovi Stěpanu Vajdovi.

Utíkal z vlasti, aby záchranu před Maďary hledal u rodných slovanských bratří, v zemi Sovětů. Místo očekávaného vřelého přijetí tam s ním však jednali jako se zločincem.  Cítil se zaskočen, zrazen, „vzpíral se uvěřit, že to, co teď vidí kolem sebe, a co se děje s ním a s jeho krajany, je Rusko“. Odmalička mu tatínek vštěpoval lásku k němu, k sovětské zemi... Šok nemohl být větší.         

On, občan Československé republiky, který nesouhlasil s maďarskou okupací své vlasti a nemohl snášet poměry, které okupanti ve školách, v úřadech, prostě všude zavedli, on, který odmítal sloužit v maďarské armádě nechápal, že zákon může být slepý, že nerozlišuje skutečné úmysly člověka.

Chápal, že Sovětský svaz je obklopen nepřáteli a musí tudíž zajistit vlastní bezpečnost. Nedokázal však přijmout fakt, že Sověti trestají lidi, kteří k nim vzhlížejí jako k naději na svobodu. 

To není opravdu čas zjišťovat kdo je kdo? To je skutečně nezbytné všem měřit stejným metrem, neúměrně provinění trestat, ponižovat lidskou důstojnost? Hlavou se mu honily otázky bez odpovědí.

Pod dohledem ozbrojených stráží začala Vajdova křížová cesta do gulagu, cesta, kterou před ním i po něm kráčelo mnoho dalších československých občanů.

„… zajímavé, jen málokdo začal hned kvůli tomu Sověty nenávidět. Všelijak je omlouvali. Ta nenávist přišla až později,“ píše ve své knize Za tankem číhala smrt zkušený autor literatury faktu Karel Richter.

Nikdo se tomu nemohl divit, protože nic dobrého od chvíle, kdy překročili hranice, nezažili, poznamenává k tomu.

Červen roku 1942. Německo přepadlo Sovětský svaz. To Německo, s nímž měla Stalinova země  podepsánu smlouvu o neútočení! Nemálo vězňů v gulagu v jeho vojskách spatřovalo nadějí na otevření bran lágrů. Na svobodu. Ne tak Vajda. Držet palce nepříteli, aby dobyl Rusko? Připadal by si jako zrádce.

Ještě neví o  rychlém postupu  tankových a motorizovaných jednotek wehrmachtu k Leningradu, k Moskvě, Sevastopolu. Neví, že 18. července, necelý měsíc po vypuknutí války, byla v Londýně podepsána československo-sovětská úmluva o společném postupu v boji proti nacistickému Německu. Nemá potuchy o jejím třetím ustanovení, v němž se praví, že vláda SSSR souhlasí s vytvořením čs. vojenské jednotky na svém území pod velením, které jmenuje čs. vláda v souladu s vládou sovětskou.

Vajda ještě neví, že právě ona je pro československé občany, kteří nezákonně přešli sovětské hranice, jen aby bojovali proti německým fašistům a trpí v sovětských koncentračních táborech, naději na vysvobození. Zatím netuší, kolik úsilí, aby se tak stalo, musí vyvinout plk. Heliodor Píka.

Navzdory Píkovým opakovaným žádostem Státní výbor obrany SSSR amnestii internovaných a vězněných československých státních příslušníků schválil až 3. ledna 1942. Na základě výpovědí propuštěných vězňů, kteří již dorazili do Buzuluku, poručík Patrus pro Píku připravil seznam devětadvaceti lágrů, v nichž bylo uvězněno údajně více než  20 tisíc Podkarpatorusů. Někteří však odhadovali, že jich  je minimálně o deset tisíc více.

Konečně se brány gulagu otevřely i pro Stěpana Vajdu. Jeho cesta vedla do Buzuluku, do vznikající československé jednotky. Válečné drama pro něj nabralo nový směr, na jehož konci viděl vytoužený domov.

 

Byl vybrán do školy pro velitele čet. Později začal pronikat do tajů abecedy válečného tankisty. Jeho kamarád Vasil Kobulej o něm prohlásil, že za pákou si jako řidič počínal brzy úplně suverénně. Zvlášť vynikal ve střelbě z tankového kanonu.

Přišly tvrdé, autorem barvitě popsané boje. Díky bohaté češtině a jejímu mistrovskému využití čtenáře vtahuje do děje natolik, až v něm vyvolává pocit, že se sám ocitl v místech, uprostřed událostí, které většina z nás naštěstí zná jen z hodin dějepisu.  Cítí řev motorů tanků, kanonádu, vidí padat mrtvé, vidí i tragický konec života hrdinného velitele 3. tankové roty Stěpana Vajdy.

S vojenskými poctami byl spolu s poručíkem Jiřím Lízálkem pohřben na hřbitově u kostela v polské osadě Pogrzebieň. On, který věřil ve svou nesmrtelnost, domů  nedojel.

Jeho příběh převyprávěný Karlem Richtrem je poutavým líčením nejen Vajdových osudů, ale také osudů dalších jeho spolubojovníků – svobodovců. Kniha plně respektuje všechna známá fakta o bojové činnosti československého Rusína Stěpana Vajdy včetně jeho věznění v sovětském pracovním lágru. Není však vědeckou životopisnou monografií, nýbrž beletrizovaným vyprávěním, které autorovi umožnilo oživit strohé informační podklady a vyplnit faktografické mezery.

 

(Publikaci vydalo Naše vojsko; Nad Vinným potokem 1148/4, 101 00 Praha 10; tel./fax: 00420 224 313 071; e-mail: info@nasevojsko.eu; www.nasevojsko.eu)

 

                                                                   Jana Vrzalová

 

do rámečku

 

„Po zvážení všech okolností, za kterých jste se dopustil porušení zákona, se odsuzujete…

… ke třem letům nucených prací v pracovním táboře.“

… Na tři roky! Jako nějakého zloděje!

„Nemůžete mě… bez soudu… když jsem u toho nebyl!

… Rozsudek neuznávám,“ vzepřel se Vajda.

 

„Zakarpatci? Patří k nejlepším vojákům.

… Vajda upíral na Sochora rozzářený pohled, který říkal: Ano, takoví jsme a umíme být my chlapi z polonin. Kdo je k nám dobrý, s tím rozdělíme srdce. S chutí si zavýskáme, popijeme, ale když dojde k bitce, rveme se doopravdy jako čerti.“