Vyšla nová publikace Bratrstvo

04.04.2016 12:00

Bratrstvo

 

 

Neotřelé pohledy  na vojenské konflikty, jejichž traumatizující dopad lze sledovat i desítky let po jejích skončení, představuje edice Nakladatelství Epocha, nazvaná Traumata války. Do ní je zařazena rovněž práce Dalibora Váchy Bratrstvo, s podtitulem Všední a dramatické dny československých legií v Rusku (1914-1918).

Studujeme-li dějiny, obvykle vidíme především velké bitvy, snažíme se zapamatovat si významná data a jména císařů, králů, vojevůdců. Události, dávno propadlé roštem času jsme prostě zasadili do zjednodušených obrazů. V důsledku toho nám z mysli zcela vypadlo, že i tehdy se osudy nejen naší země proplétaly s životními příběhy obyčejných lidí. Výjimkou nejsou ani čs. legie v Rusku.

Byly složeny z mužů, kteří měli své plány, svá předsevzetí, měly vlastní tužby, vlastní problémy. Ve stínu bojů, jimiž prošli, asi málo koho napadne, co jedli, co dělali ve volném čase, pokud nějaký vůbec měli, jak navazovali kontakty s místními obyvateli, jak vnímali všudypřítomnou smrt, nemoci, zranění. Dalibor Vácha nabízí neobvyklý pohled a možná pro někoho i nečekané odpovědi na dané otázky. Vymykají se tomu, co jsme až doposud, vyjma zveřejněných soukromých deníků legionářů, o legiích četli. Zabývá se totiž především všedními dny, počínaje létem 1914 a konče předjařím roku 1918.

Publikace neoslavuje hrdinství legionářů, ani je nedémonizuje. Autorovým záměrem bylo ukázat čtenáři jinou, dosud málo známou stránku legionářské historie i válečného konfliktu v letech 1914-1918, což se mu díky rozsáhlé badatelské práci povedlo. Pravdou zůstává, že samotná bitva, byť jakkoliv slavná, sice možná představuje nejdramatičtější kapitolu války, avšak rozhodně ne jedinou. Je docela možné, že vůbec nepatří k nejzajímavějším.

Otázky, které autor ve své práci nastolil, jsou na hony vzdáleny těm, které žákům zpravidla klade učitel dějepisu: kolik mužů padlo, jaké zbraně použili v bitvě u Zborova apod., Váchovy jsou formulovány především ve smyslu co  muži jedli, jak si jídlo obstarávali, kde se koupali...

Sarajevský atentát, rakousko-uherské ultimátum Srbsku a počátek první světové války  hrdiny příběhu ruských legií zastihl rozeseté v různých místech Evropy i světa. V jejich denících lze jen obtížně dohledat cokoliv, co by budoucí legionáře už tenkrát jakkoliv odlišovalo od jejich spoluobčanů a vrstevníků.

Začátek světového válečného konfliktu pro mnohé krajany v Rusku představoval zlom. Jak autor podotýká, onoho roku 1914 si ze zpětného pohledu užívali idylické chvíle. Přervala je až mobilizační vyhláška. Krajané, kteří jí podléhali, byli zařazování do řadových ruských jednotek. Nemálo z nich se později nechalo převelet do československého vojska. „Skupina krajanů, kteří neměli status ruského občana, se ocitla ve složitější situaci. Jako občané nepřátelské mocnosti se dostali do středu pozornosti ruských orgánů,“ a jak autor dodává: „Mezi základní opatření carského aparátu vůči takovým usedlíkům patřilo zabavování majetku a internace.“

Všichni občané německé nebo rakousko-uherské příslušnosti mužského pohlaví od osmnácti do pětačtyřiceti let měli být zatčeni a vysídleni do určených gubernií. Ruské úřady naštěstí nebyly nijak důsledné nejen kvůli vlastní nedbalosti, ale také díky benevolenci některých policejních úředníků třeba proto, že člověk určený k vysídlení by jejich dobrý známý.

 

Hesla, pronášená nebo zvěčněná na transparentech, se týkala dvou základních okruhů. Krajané chtěli ruské vládnoucí kruhy ujistit o své bezvýhradné loajalitě, vyjádřit rusofilskou orientaci. Současně se objevila první hesla, požadující osvobození Čech.

František Zuman, jeden z významných autorů krajanských kruhů však jejich pragmatičnost na počátku války zcela odmítá. Pokusil se o vlastní náhled na události spojené se vznikem České družiny a odbojového hnutí. Sebezáchovné strategie ruských Čechů zavrhuje stejně jako ekonomické hledisko. Tehdejším i pozdějším čtenářům, jak Dalibor Vácha upozorňuje, se snaží vnutit myšlenku, že revoluční činnost ruských Čechů byla bez výjimky idealistická, „podložená pouze láskou k vlasti a k Rusku“.

Někteří  krajané a tzv. noví Češi vstup do České družiny vnímali jako akt seberealizace. Mnoho později  významných důstojníků do jejích řad přivedly rovněž sokolské ideály. Dělat však automaticky rovnítko mezi pojmy sokol a dobrovolec nelze. Hodně „nových Čechů“ do Družiny vstoupilo jen proto, aby ukojilo svou dobrodružnou povahu, „k čemuž odkazoval i jejich předchozí odchod za prací do ciziny nebo politický radikalismus“.

Podle vzpomínek vojáků výcvik v České družině postrádal jakoukoliv účelnost. Pochodování, stoj v pozoru a vzdávání cti nadřízeným převládaly, zatímco základní dovednosti nezbytné k přežití v poli šly kupodivu stranou. Postupem času se situace měnila, jelikož od Rusů vedení výcviku přebírali Češi. Ne náhodou mnozí instruktoři byli sokolští cvičitelé nebo učitelé tělocviku. Večer se zpívalo, hrály se šachy, vojáci si vyprávěli o svých životech, rodinách a také třeba pohádky.

Z deníků a vzpomínek dobrovolníků lze nabýt dojmu, že se v Rusku chovali jako  „vojenští turisté“. Čiší z nich zvědavost a touha po poznání.

Od počátku čs. jednotek velkou roli hrály skupiny a skupinové prožitky. Již v České družině se střetávaly dvě tendence týkající se sociálního života vojáků. Na straně jedné tendence vytvářet menší skupinky na základě kamarádství, na straně druhé se projevovala snaha o vazby v širších souvislostech celého hnutí.

Nejčastěji se objevujícím tématem v denících a později rovněž v legionářské literatuře je zajetí carskou armádou. Určité množství vojáků se dalo zajmout dobrovolně ve snaze vyhnout se dalšímu utrpení v zákopech a boji. Dobrovolné zajetí s sebou neslo jisté nebezpečí, jehož si vojáci byli vědomi. Ke zradě politické se připojovala hrozba spáchání smrtelného hříchu, kterou zdůrazňovali polní kuráti.

Tisíce vojáků z českých zemí prošly zajateckým táborem Darnica u Kyjeva. Kupodivu nejdůležitějším problémem, trápícím převážnou většinu z nich, nebyly vši, nemoci či oblečení, nýbrž jídlo. Kde ho sehnat, skrýt, zpracovat… Hlad byl neustále opakovaným slovem. Na denním pořádku byly až brutální rvačky o jídlo.

Navzdory tomu také v zajetí vzniklo mnoho přátelství a hlubokých vztahů, vedených touhou přežít, touhou po obyčejném lidském kontaktu a socializaci.

Motivací pro vstup do československých legií představuje poměrně komplikovaný souhrn různých prvků. Sami dobrovolci o tom moc nemluvili. Pro většinu hlavním motivem bylo vlastenectví, vědomí vlastní povinnosti, „což bohužel nedovoluje prohlédnout to, co se za těmito pojmy skrývalo“, dodává k tomu autor.

Obyčejné ruské vojáky a civilisty Čechoslováci vnímali jako děti. „S jistým přezíráním a pobavením komentovali jejich údajně nedostatečný rozhled, jejich vidění světa, způsob života...“ Z mnoha vzpomínek vane špatně ukrývané nebo podvědomé pohrdání.

První ruskou revoluci naši vojáci vnímali pozitivně do chvíle, než začala negativně ovlivňovat je samotné. Ideály revoluce a demokratizující návrhy revolučních vůdců  mezi nimi vyvolávaly pozitivní ohlas, nikoliv však revoluční realita.

Smrt nevnímali jako abstraktní jev. Vždy si ji spojovali s konkrétními případy. Dochované prameny neumožňují rekonstruovat jejich pocity v okamžiku, kdy stříleli po nepříteli, kdy jej byli nuceni zblízka zabít nožem, bodákem. Josef Švec ve svém deníku o zabíjení u Zborova píše: „Okopy byly mizerné… První den byl raněn… Kůrka, jehož však hoši brzo pomstili; položili za několik hodin vysunuvšího se z okopu Rakušáka.“

Švecův zápis ukazuje, že voják označený coby Rakušák, není vnímán jako člověk, nýbrž coby pouhý anonymní představitel nenáviděného nepřítele.

Publikace Bratrstvo, opatřená četnými dobovými snímky, dokreslujícími obraz čs. legií, je neobvyklým faktografickým výkladem naší minulosti. Nabízí odpovědi na otázky, proč někteří muži odmítli nastoupit do zborovských zákopů, proč ve válce zdobit svůj příbytek, zda je možné na frontě vydávat časopis či zda byl pro vojáky důležitější poslední Masarykův článek v novinách nebo výsledek fotbalového zápasu se sousední jednotkou? Na ni naváže druhý díl pokrývající léta 1918-1920

(Knihu vydalo Nakladatelství Epocha; Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1; tel: 224 810 353 nebo 734 130 356; e-mail: epocha@epocha.cz)

 

                                                                            Jana Vrzalová

 

Do rámečku:

 

„Den radosti, štěstí, den nesmírného zadostiučinění pro nás, kteří jsme bez váhání v prvním okamžiku světové války vstoupili dobrovolně do prvního československého vojska.“

 

Josef Slanička o svěcení praporu České družiny v Kyjevě 28. září/11. října 1914

 

 

„Mužici jsou šibalové na nejnižším stupni kulturního vývoje.

… Vinu za zubožený stav lidu nese starý režim svou středověkostí a zločinným oblbováním pomocí vodky a pravoslavného popa…“

 

                                        Takto  lékař Bohuslav Bouček popsal ruské vesničany