Výroční zpráva o nacistických válečných zločincích

16.04.2013 19:59

Nacističtí váleční zločinci

 

Organizace jménem Wiesenthal Center se sídlem v Kanadě pokračuje ve vyhledávání, stíhání a souzení nacistických válečných zločinců.

Kdo byl Simon Wiesenthal

Narodil se v rakouské Haliči v roce 1908, v roce 1932 vystudoval architekturu na Československém Vysokém učení technickém v Praze, pracoval jako architekt v Lvově. Po napadení SSSR nacisty byl v roce 1941 zatčen, vězněn v několika koncentračních táborech, v roce 1943 se mu podařilo utéct, skrýval se, znovu zatčen v roce 1944, osvobozen americkou armádou v rakouském Mauthausenu. V roce 1947 založil v Linci (Rakousko) Židovské dokumentační středisko.

Zasvětil svůj život od roku 1945 do své smrti v roce 2005 vyhledávání, usvědčování a stíhání nacistických zločinců. K jeho úspěchům se mimo jiné uvádí vyslídění místa pobytu nacistů Eichmanna a Mengeleho. Je příznačné, že tento antinacista je také nazýván „Lovec nacistů“

Pokračovatelé v jeho snažení založili Wiesenthalovo centrum v Kanadě a

je třeba obdivovat houževnatost a důslednost, s jakou i po 68 letech neúnavně vyhledávají dosud žijící nacistické zločince.

Wiesenthalovo centrum vydalo nyní dvanáctou výroční zprávu o stíhání válečných zločinců, která pokrývá období od 1. dubna 2012 do 31. března 2013, kterou uvádíme v další části tohoto článku. V průvodním dopise k této zprávě se mimo jiné konstatuje:

  • Nedostatek politické vůle k stíhání nacistických válečných zločinců v postkomunistických zemích,
  • Kampaň vedená v baltických zemí zkresluje historii tím, že se snaží srovnávat německé zločiny za druhé světové války s komunistickou érou, což brání při hledání a výkonu spravedlnosti,
  • Vyzvedává úsilí Maďarska a Kanady při odsouzení nacistických válečných zločinců a kritizuje postoje Litvy, Estonska a Ukrajiny za nedostatek snahy při stíhání odhalených nacistických válečných zločinců, jakož i postoje Švédska a Norska, které odmítají jejich vyšetřování na základě omezení v zákonech.    

 

Stíhání válečných zločinců v Československé a České republice.

Již v roce 1943 vznikla Komise spojených národů pro vyšetření válečných zločinů, do níž byl exilovou vládou ČSR delegován gen. JUDr. Bohuslav Ečer.

Jak je známo, popud k stíhání nacistických válečných zločinců vyšel z několika schůzek hlav vítězných mocností, včetně závěrů z poslední z nich, která se

uskutečnila v Postupimi.

 Na základě těchto mezinárodních dohod vznikl Norimberský mezinárodní tribunál, který konal celkem 13 procesů, v nichž hlavní se zabýval stíháním špiček hitlerovské vlády a vládních orgánů a ostatní procesy se zabývaly různými nacistickými organizacemi.

Československá republika se zúčastnila Norimberských procesů svým hlavním zástupcem generálem Ečerem a přispěla při rozhodování podrobným rozborem o zločinech páchaných německou okupační mocí na protektorátním území. Z jeho úst zazněl výrok: Vládní představitelé evropských demokratických mocností měli jet místo do Mnichova do Moskvy, což by ušetřilo mnoho krve.

Norimberský mezinárodní vojenský tribunál soudil celkem 199 osob a u 12 vyslovil rozsudek smrti, 38 osvobozující rozsudky a u zbývajících tresty vězení.    

 

U nás bylo stíhání, souzení a trestání válečných zločinců uzákoněno Velkým retribučním dekretem vydaným prezidentem Benešem, který však platil jen pro české země, na Slovensku platilo jiné zákonné opatření vydané Slovenskou národní radou.

Na základě Retribučního dekretu byly v Čechách a na Moravě zřízeny Mimořádné lidové soudy a také zvláštní Národní soud, který stíhal prominenty Protektorátní vlády.

Mimořádnými lidovými soudy bylo souzeno celkem 30 142 osob. Z toho bylo 53% Němců a 43%  Čechů. Tyto soudy vyslovily 718 rozsudků smrti, 741 doživotního žaláře a 24 673 různých trestů vězení.

Na Slovensku bylo obviněno 20 550 osob, avšak souzeno jen 8055 osob, z nichž bylo odsouzeno k smrti 65 osob a 29 k různým trestům vězení.

Mimořádné lidové soudy ukončily svou činnost v roce 1947.

Následně vznikla v polovině 60. let Čs. vládní komise pro stíhání válečných zločinců, která byla vedena Dr. Ečerem a později Dr. Bohuslavem Kučerou. Tato komise se zabývala za svoji existenci asi 700 válečnými zločinci, kteří páchali zločiny na našem území. Vypracovala 90 spisů se žádostmi o trestní stíhání, které zaslala do Německé spolkové republiky, avšak všechny byly odloženy, nebo bylo stíhání zastaveno.

 

Čs. vládní komise pro stíhání válečných zločinců byla 26. 3. 1990 vládou premiéra Čalfy zrušena*. Zrušení lze jen litovat, protože v současné době vznikly výhodnější podmínky pro stíhání válečných zločinců v Německu, USA a Kanadě a také pod tlakem Evropské Unie v řadě evropských zemí (např. kauza Maloth).

Nejde již o skutečný výkon trestu žijících nacistických zločinců, kteří se skrývají pod jinými jmény, s ohledem na čas uplynulý od jejich trestních činů a také kvůli vysokému věku, avšak odsouzení by mělo být varováním pro všechny, kteří by se v budoucnu zločinů proti lidskosti dopustili.

Po zrušení Vládní komise se značná část vyhotovených materiálů o válečných zločincích ztratila, přesto bylo do Státního archivu odvezeno přes 250 balíků.

 

Kdyby uvedená komise dále existovala, nemusela by Česká republika být zařazena

ve výroční zprávě Centra Simona Wiesenthala do nelichotivé skupiny E.

 

  *Podle novináře a spisovatele Stanislava Motla byla komise zrušena na popud    

    generálního prokurátora Dr. Tibora Böhma, který se velmi angažoval v očištění    

    předsedy vlády Slovenského státu katolického kněze Jozefa Tisa.

    Tiso byl na Slovensku souzen jako válečný zločinec a v roce 1947 popraven.

    Kuriózní je, že při dotazu proč byla vládní komise zrušena, odpověděl  

    místopředseda vlády Dr. Ján Čarnogurský, že úkoly komise převezme generální

    prokuratura.

 

 

VÝROČNÍ ZPRÁVA O Nacistických válečných zločincích

 

Centrum Simona Wiesenthala vydalo tuto zprávu za období od dubna 2012 do dubna 2013.

Výsledky, snaha a stav v pohnání válečných zločinců před soud v jednotlivých státech byla klasifikována od A až F.

 

Kategorie A: Velmi úspěšný program vyšetřování a stíhání.

Země, které přijaly aktivní postoj a provedly všechna přiměřená opatření k identifikaci potenciálních podezřelých nacistických válečných

zločinců, s cílem maximalizovat úspěšnost vyšetřování a trestního stíhání, při čemž dosáhly pozoruhodných výsledků v daném období.

 

Kategorie B: Probíhající program vyšetřování a stíhání, který má praktické výsledky.  

Země, které přijaly nezbytná opatření, umožňující řádné vyšetřování a stíhání nacistických válečných zločinců a evidovaly alespoň jedno usvědčení nebo podanou obžalobu, nebo jednu napsanou žádost o vydání během sledovaného období.

 

Kategorie C: Minimální úspěch, který mohl být větší, vyžadují se další naléhavé kroky.

Země, kterým se nepodařilo získat usvědčení nebo obvinění v daném období, nebo pokroku v probíhajících případech soudních sporů, nebo otevřely nové vyšetřování, které vykazuje potenciální možnosti trestního stíhání.

 

Kategorie D: Zatím nedostatečné nebo nedostatečně prokázané úsilí.

Země, které projevily alespoň minimální úsilí při vyšetřování nacistických válečných zločinců, ale kterým se nepodařilo dosáhnout praktických výsledků během sledovaného období. V mnoha případech tyto země zastavily nebo snížily své úsilí vypořádat se s tímto problémem dlouho před tím, než mohly docílit významných výsledků a jichž by mohly dosáhnout, kdyby změnily svůj přístup.

 

Kategorie E: Žádní známí podezřelí nacističtí zločinci.

Země, ve kterých nebylo uvedeno žádné podezření, a nebyly učiněny žádné praktické kroky k odhalování nových případů.

 

Kategorie F-1: Zásadní nedostatky.

Země, které odmítají v zásadě vyšetřovat, natož stíhat nacistické válečné zločince, z důvodu legislativních nebo ideologických omezení.

 

Kategorie F-2: Chyba v praxi

Země, v nichž neexistují právní překážky pro vyšetřování a stíhání podezřelých nacistických válečných zločinců, ale jejichž úsilí (nebo jeho nedostatek) vyústilo v úplné selhání během sledovaného období, především vzhledem k absenci politické vůle pokračovat, nebo pro nedostatek potřebných zdrojů a odborných znalosti.

 

Kategorie X: Neschopnost předložit relevantní údaje.

Země, které na dotazník neodpověděly, a je zjevné, že neprovádějí žádné akce k prošetření podezřelých osob z nacistických válečných zločinů v sledovaném období.

 

Řazení států podle uvedených kategorií*

A: Spojené Státy Americké

B: Kanada, Německo, Maďarsko, Itálie*, Srbsko *

C: Nizozemsko*, Polsko *

D: Velká Británie *

E: Bosna a Hercegovina, Kostarika, Chorvatsko, Česká Republika, Finsko, Francie,

    Řecko, Nový Zéland, Rumunsko, Slovensko, Španělsko

F-1: Norsko, Švédsko, Sýrie

F-2: Austrálie, Rakousko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Ukrajina

X: Argentina, Bělorusko, Belgie, Bolívie, Brazílie, Chile, Kolumbie, Dánsko,

     Lucembursko, Paraguay, Rusko, Slovinsko, Uruguay

 

* nezávazně řazení do obdržení oficiální statistiky.

 

Nejvíce hledaní nacističtí váleční zločinci

 

ALOIS BRUNNER-SÝRIE

Hlavní operativní pracovník Adolfa Eichmanna.

Zodpovědný za deportaci Židů z Rakouska (47.000), Řecko (44 000),

Francie (23,500) a Slovensko (14000) do nacistických vyhlazovacích táborů

Žil v Sýrii po desetiletí; Syrská strana odmítla spolupracovat, blokuje stíhání; byl odsouzen v nepřítomnosti ve Francii

Alois Brunner je nejdůležitějším netrestaným nacistickým válečným zločincem, který může být stále naživu, ale pravděpodobnost, že je tomu skutečně tak, se již snížila a snižuje s každým rokem.

Narodil se v roce 1912 a naposledy spatřen v roce 2001, šance že je na naživu je poměrně malá, ale dokud nejsou přesvědčivé důkazy o jeho smrti, je třeba, aby byl zařazen do seznamu nejvíce hledaných válečných zločinců a viníků holokaustu.

 

B. DR. ARIBERT HEIM

Doktor v koncentračních táborech Sachsenhausenu (1940), Buchenwald (1941) a Mauthausen (1941).

Zavraždil desítky vězňů tábora v Mauthausenu smrtící injekcí.

Zmizel v roce 1962 před plánovaným soudním stíháním; stíhán v Německu

a Rakousku. Nové důkazy z února 2009 naznačují, že zemřel v Káhiře v roce 1992, ale skutečnost, že nebylo nalezeno jeho mrtvé tělo, vzbuzuje pochybnosti o pravdivosti těchto informací. Během uplynulého roku soud v Baden-Baden, Německo, uzavřel případ, aniž by našel důkaz o smrti Heima.

 

1. LADISLAV CSIZSIK-CSATARY – MAĎARSKO

Působil jako vedoucí maďarský policejní důstojník v Košicích (v Maďary obsazeném

Slovensku) a byl pověřen velitelem ghetta "privilegovaných" Židů; na jaře 1944. pomohl organizovat deportace do Osvětimi přibližně 15 700 Židů z Košic a okolí.

V nepřítomnosti usvědčen a odsouzen k smrti za mučení Židů a za svou činnost při masové deportaci do Osvětimi. Po druhé světové válce uprchl do Kanady, ale v roce 1997 byl zbaven kanadského občanství.

Rozhodl se dobrovolně opustit zemi. Jeho místo pobytu bylo neznámé až do podzimu 2011, kdy byl objeven týmem Wiesenthalova centra v Budapešti, v rámci "operace poslední šance."

17. července 2012 byl Csatary obviněn z mučení Židů v Košickém ghettu, byl

umístěn do domácího vězení a jeho pas byl zabaven. V současné době je v domácím vězení v Maďarsku, kde čeká na případné trestní stíhání. Na konci března

2013 slovenský soud zmírnil trest smrti na doživotní vězení, aby mohl povolit extradici do Slovenska, kde Csatary by měl byt za své zločiny postaven před soud v Košicích.

 

2. GERHARD SOMMER - NĚMECKO

Bývalý SS-Untersturmfuehrer v 16. divizi Panzergrenadier, Reichsfuehrera-SS;  účastnil se na masakru 560 civilistů v italské vesnici Sant' Anna di Stazzema.

25. června 2005, byl Sommer odsouzen v nepřítomnosti vojenským soudem v La Spezia, za spáchání "vražd se zvláštní krutostí".  Od roku 2002 byl vyšetřován v

Německu, ale žádné trestní obvinění zatím nepadlo.

 

3. VLADIMIR KATRIUK - KANADA

Sloužil jako velitel čety prvního ukrajinského praporu 118 Schutzmannschaftu, který vraždil Židy a nevinné civilisty v různých místech Běloruska.

Po druhé světové válce uprchl do Kanady, ale v lednu 1999 byl zbavený kanadského občanství, když jeho činnost nacistického spolupracovníka byla odhalena. V květnu 2007 kanadské orgány rozhodly zvrátit původní rozhodnutí o ztrátě občanství, což v listopadu 2010 potvrdil federální odvolací soud. Nové bádaní provedené švédským historikem Andersem Rudlingem odhalilo Katriukovou aktivní roli v masovém vraždění obyvatel vesnice Chatyn, Bělorusko, což umožnilo zvrátit platné soudní rozhodnutí o  Katriukově kanadském občanství.

 

4. HANS (ANTANAS) LIPSCHIS – NĚMECKO

Sloužil v SS-Totenkopf Sturmbann (prapor umrlčích hlav) od října

1941 do roku 1945 ve vyhlazovacím táboře Osvětim – Birkenau, kde se zúčastnil na masových vraždách a pronásledování nevinných civilistů, převážně Židů.

Po druhé světové válce utekl do USA, ale v dubnu 1983 byl deportován Americkým úřadem zvláštních vyšetřování do Německa.

V současné době je vyšetřován německými orgány za svou činnost v nacistickém vyhlazovacím táboře.

 

5. IVAN (JOHN) KALYMON – SPOJENÉ STÁTY

V letech 1941-1944 sloužil u nacisty vedené ukrajinské pomocné policie ve Lvově (Němci okupované Polsko, dnes Ukrajina), během této doby se podílel na vraždách, zatýkání a deportacích Židů žijících v ghettu Lvov.

 31. ledna 2011, bylo nařízeno deportovat Kalymona ze Spojených

Států do Německa, Ukrajiny, Polska nebo země, která by byla ochotná ho přijmout a stíhat za zamlčení válečné spolupráce s nacistickým Německem a účasti na násilných aktech perzekuce. Žádná taková země se dosud nenašla, a proto zůstává jmenovaný ve Spojených státech.

 

6. SOEREN KAM - NĚMECKO

Dobrovolně se přihlásil do divize SS-Viking, kde působil jako důstojník a účastnil se

vraždy dánského protinacistického novináře Carla Henrika Clemmensenova.

V roce 1999 požádalo Dánsko o vydání Kama, které Německo odmítlo pro jeho německé občanství. Další žádost o vydání v roce 2007 Německo znovu odmítlo

 s odůvodněním, že Clemmensenova smrt nebyla vražda, ale zabití, což má omezený statut. Pokračuje úsilí postavit Kama před soud v Německu nebo v Dánsku.

 

7. ALGIMANTAS DAILIDE - NĚMECKO

Sloužil v jednom okrese Vilna u Saugumas  (Litevska bezpečnostní policie) a

zatýkal Židy a Poláky, kteří byli popraveni nacisty a místními litevskými spolupracovníky.

Jeho americké občanství bylo zrušeno v roce 1997 a byl deportován ze Spojených států v roce 2004 pro zamlčení své válečné činnosti v Saugumas.

V roce 2006 byl odsouzen Litevským soudem, za zatýkání 12 Židů (a 2 Poláků),  kteří se snažili uniknout z ghetta Vilnius a byli následně popraveni nacisty. Byl odsouzen k pěti letům věznění. Soudci však odmítli, aby rozsudek byl vykonán s odůvodnění jeho věku a péče o nemocnou manželku a protože "nepředstavuje nebezpečí pro společnost." V červenci 2008 na základě odvolání proti nevykonání trestu, byl Dailide  lékařsky uznán za nezpůsobilého nastoupit trest, aniž by ho lékaři, kteří poskytli odborné posudky, vyšetřili.

 

8. MICHAIL GORSHKOW – ESTONSKO

Pracoval jako tlumočník pro Gestapo v Bělorusku a údajně se zúčastnil masového vraždění Židů v Slutzku.

Uprchl ze Spojených států do Estonska před tím, než byl zbaven občanství

pro zamlčení své válečné spolupráce s nacisty. Byl před několika lety vyšetřován v Estonsku po svém příjezdu, ale již v říjnu 2011 uzavřely estonské orgány vyšetřování proti Gorshkowu, s odůvodněním, že to byl případ omylu "chybné totožnosti". Toto rozhodnutí bylo silně kritizováno Spojenými státy, Ruskem a Centrem Simona Wiesenthala.

 

9. THEODOR SZEHINSKYJ – SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ

Sloužil jako ozbrojený strážný v komandu SS Totenkopf v koncentračních táborech Gross Rosen (Polsko), Sachsenhausen (Německo) a ve Varšavě (Polsko), kde se aktivně zúčastnil pronásledování vězňů.

Po druhé světové válce uprchl do Spojených států, ale v roce 2000 byl zbaven

amerického občanství Úřadem zvláštního vyšetřování a v roce 2003 byla nařízena jeho deportace. K tomuto datu nebyla žádná země ochotna ho přijmout a stíhat,

proto zůstává ve Spojených státech.

 

10. HELMUT OBERLANDER – KANADA

Sloužil v Einsatzkommando 10a (část Einstazgruppe D), která operovala na jižní Ukrajině a na Krymu. Odhaduje se, že zabila více než 23 000 lidí, převážně Židy. Po druhé světové válce uprchl do Kanady, ale v srpnu 2001 byl zbaven kanadského občanství pro válečnou spolupráci s Nacisty. V květnu 2004 bylo jeho občanství obnoveno, ale po dalším odvolání v květnu 2007 bylo toto rozhodnutí změněno na původní ztrátu občanství. I tento soudní verdikt byl Federálním odvolacím soudem v listopadu 2009 zrušen. 27. září 2012 bylo občanství Oberlandera znovu zrušeno rozhodnutím PC Rady 2012-1137. V současné době se řeší další odvolání proti tomuto rozhodnutí před Kanadským federálním soudem.