Výbuch v Krásném Březně

13.12.2005 12:44

V deníku PRÁVO byla dne 26. 2. na str. 21 uvedena zpráva „Ústí chce uctít památku obětí náletů“. Tiskový mluvčí města Milan Knotek seznamuje čtenáře s iniciativou ředitele Archivu města Ústí nad Labem (AMÚ) Vladimíra Kaisera, jak tuto událost vzpomenout. Domnívám se, že je to další iniciativa ředitele AMÚ výrazně zkreslit historická fakta s cílem obhájit počínání nacistů a sudetských Němců v období let 1941–1947 v tomto městě.


Neznám osobně ředitele Kaisera, ale podle publikace INTOLERANCE-INTOLERANZ, vydané za jeho řízení v roce 1998, mohu vyslovit názor, že úmyslně zkresluje historická fakta ve prospěch německé strany a špiní české obyvatele tohoto města. Své názory jednostranně opírá o nevěrohodná anonymní svědectví, přehlíží příčiny událostí. Např. výbuch muničního skladiště v Krásném Březně 31. července 1945 a následné události uvádí jako „masakr německého obyvatelstva“. Popisuje přes padesát „trestných činů“ vojáků Rudé armády v tehdejším správním okrese Ústí nad Labem od června do listopadu 1945 (všeobecně, např. loupež husí, rabování dvěma muži mluvícími rusky, snaha rabovat, prodej podezřelého zlata atd.). Dovolává se ústního svědectví anonymů podaných až v roce 1991–1994, připouští názory, že ústecké události jsou mnohonásobně větším zločinem než vypálení Lidic atd., atd. Nehodnotí okupaci tehdejšího pohraničí, konkrétní vyhánění Čechů z něj, jak jim byl zabaven majetek ve prospěch říše, jak byli Češi perzekvováni po dobu války, jak probíhalo osídlení města po válce a kolik sabotáží bylo provedeno odsunovanými Němci. Celkově své názory nehodnotí ve všech souvislostech podle tehdejší skutečné situace. Je mistrem ve vymílání lidských mozků, zejména mladší
generace, která tehdejší události neprožila. Co ředitel AMÚ navrhuje.
V kostele Nanebevzetí Panny Marie chce umístit desku s 512 jmény lidí, kteří při náletech na město dne 17. a 19. dubna 1945 zahynuli. Připomeňme si, že oba nálety amerických bombardérů byly realizovány bezprostředně po kobercovém náletu na Drážďany, kde zahynulo okolo 50 tisíc obyvatel, převážně žen, starších lidí a dětí, že
se již blížil konec vlády nacistů, že se jednalo o prostor, který podle Jaltské konference měla obsadit Sovětská armáda. Ústí nad Labem bylo před těmito nálety bombardováno jen jednou, v prosinci 1944, ačkoli bylo významným průmyslovým městem (chemická továrna, Schichtovy závody, významný silniční a železniční dopravní uzel, přemostění Labe, zdymadla atd.). Kdo v době náletů žil ve městě? Naprosto drtivá většina německých obyvatel, snad několik tisícovek Čechů a lidí jiných národností, nasazených na nucené práce a zajatci. Oběti těchto náletů lze jistě vzpomenout, např. vhodnou společnou pietní deskou. Vhodná je zřejmě i výstava fotografií, která porovnává stav města před bombardováním, po něm i dnešní vzhled.
Ředitel AMÚ Vladimír Kaiser chce tento seznam doplnit o oběti jím nazývaného „ústeckého masakru“, o zemřelé v internačním táboře ve Všebořicích a Na Skřivánku a o všechny oběti války, kterých je prý asi dva tisíce (možná i o vojáky – tehdejší ústecké občany padlé u Stalingradu, na Ukrajině, v Bělorusku, v Africe, o sestřelené letce nad Anglií apod.).
K výbuchu v muničním skladu v Krásném Březně jako tehdejší obyvatel sousedních Neštěmic, který byl v inkriminovaný den v zaměstnání na dnešním Mírovém náměstí mohu uvést to, co jsem sám viděl. Posuzuji to v tehdejších širších souvislostech.
Ústí nad Labem a okolí bylo osídleno téměř výhradně německými obyvateli. Byla zde malá část občanů české národnosti, kteří zde zůstali po obsazení Sudet a hlásili se k občanům předválečné Československé republiky. Pořádek a bezpečnost zajišťovala nedostatečně personálně i materiálně vybavená československá policie, armáda, četnictvo a příslušníci Revolučních gard. Do pohraničí se začali vracet lidé vysídlení po roce 1938, ale přijížděli i různí dobrodruzi a příživníci.
V celém pohraničí docházelo k diverzní činnosti ze strany speciálně k tomu vytvořeného werwolfu, takže situace mezi německým a českým obyvatelstvem byla někde velmi napjatá. Např. 16. 5. 1945 byl střelbou napaden
u Podmokel vlak, v němž jela jednotka Revoluční gardy, další den byl ve Folmavě zastřelen Jan Havlovice, o necelý týden později v Liberci dvacetitříletý student konzervatoře J. Holý. Koncem května byl v Doupovských horách zastřelen Leonard Petr, dne 24. 6. byl zavražděn v Saské Kamenici hajný Rajko Tatič, o dva dny později byla přepadena vojenská stráž v Broumově. V červenci se diverzní činnost werwolfu rozšířila a jeho ozbrojené skupiny si násilím vynucovaly průchod do oblasti Karlových Varů s cílem přejít do zajetí k americké armádě. Dne 6. 7. U Šluknova byli zastřeleni poručík Josef Šindelář a Vlastimil Malina, příslušník partyzánské skupiny Národní mstitelé, působící v závěru války v okolí Mělníka. Krátce potom došlo k výbuchu skladiště vojenského trofejního materiálu v Chotyni u Chrastavy. Při tomto výbuchu zahynulo sedm příslušníků Československé armády a sedm osob německé národnosti, tři lidé byli těžce zraněni. V tentýž den explodovala nálož trhavin u poštovní budovy
v Děčíně. V té době bylo úmyslně založeno značné množství požárů v továrnách, úřadech i v soukromých domech. V regionálním tisku byly zveřejněny informace, že v okolí Dubí, Teplic, Mostu, Kadaně i dalších měst se
pohybují silně vyzbrojené zbytky útvarů SS, SA a werwolfu, které terorizují nové osídlence v pohraničí.
V této situaci došlo 31. července 1945 v 15.30 hodin k výbuchu v Krásném Březně. V bývalém cukrovaru byl uložen trofejní materiál Československé armády, zajištěný po zbytcích rozprchlé německé armády. Byly to především trhaviny, střelivo, letecké motory, pohonné hmoty, různý vojenský materiál a potraviny v množství asi 100 železničních vagonů. Ve zničeném objektu zahynulo 14 mužů a 12 žen, z toho šest vojáků, kteří sklad střežili. V okolí bylo zraněno na 200 osob, zbořeno několik desítek domů. Hmotná škoda se odhadovala na několik desítek milionů korun. Černý dým se po výbuchu povaloval nad řekou, z okolních svahů bylo vidět  několikametrové plameny ohně, neustále se ozývaly větší i menší detonace z ohniska požáru. Všechna dostupná vozidla začala vozit raněné do nemocnice. Byla přerušena tramvajová doprava do Krásného Března a Neštěmic. Silniční i železniční provoz ve směru na Podmokly byl uzavřen. Jen těžko se v dané situaci mohl někdo orientovat, vše probíhalo živelně. Asi hodinu po výbuchu příslušníci policie, armády, četnictva a Revolučních gard obsadili oba mosty v Ústí nad Labem a začala kontrola osob i motorových vozidel. V té době byl provoz na silničním mostě do Střekova minimální. Dopolední směna dělníků v tehdejších Schichtových závodech se po ukončení práce ve 14 hodin vrátila do města, odpolední směna byla na pracovišti.
Při kontrole osobních průkazů řada lidí nemohla prokázat svoji totožnost a místo bydliště, mnoho občanů německé národnosti nenosilo bílou pásku na levém rukávě. Někteří občané německé národnosti, zejména
věkově mladší, se ke kontrolujícím chovali arogantně, a tak se nelze divit, že v rozjitřené atmosféře začali kontrolující shazovat vzpurné mladíky do řeky. Když byly shozeny první osoby, vznikla na obou březích mostu panika. Od mostu utíkali němečtí občané a upozorňovali příchozí na situaci. Po krátkém čase se na přístupech k mostu téměř nikdo neobjevoval. Informace o této situaci se rychle rozšířila po celém městě, a tak odpolední směna ani z jedné strany přes most nepřecházela, kdo nemusel, nevycházel z bytu. Těžko dnes říci, kdo se shazováním německých občanů do řeky začal, kolik jich bylo skutečně shozeno a kolik jich dopad do poměrně málo zavodněného koryta řeky nepřežilo. V různých publikacích se počty liší, odhaduje se kolem 20–30 osob. Celkově to nebylo více než mrtvých a raněných v místě výbuchu v Krásném Březně.
Že docházelo k některým nepřístojnostem nelze popřít. Reagovala na to i úřední místa města vydaným provoláním, jak uvádí i Vladimír Kaiser v publikaci INTOLERANCE na str. 74. Na str. 76 uvádí i výpis z ambulantní knihy ústecké nemocnice, podle níž bylo ošetřeno 40 raněných. Desítky raněných vyhledaly pomoc místních lékařů, nebo se ošetřily samy. Uvedená jména v ambulantní knize jsou převážně česká. Doklad o zpopelnění
v Terezíně 24 neznámých Němců z Ústí nad Labem, uvedený autorem na str. 81, je nepřesvědčivý. Není uvedeno ani jedno konkrétní jméno, nebo adresa bydliště. To je u většiny údajů v uvedené publikaci. Např. na str. 96 je nakreslen přecpaný ústecký most lidmi, jak padají do řeky a kdosi do nich střílí s textem „novinová kresba z roku 1955“. (Kdo je autorem a které noviny ji zveřejnily v roce 1955 uvedeno není. To snad ví pouze ředitel AMÚ). Rovněž údaje ze str. 71, že „několik sekund po výbuchu v nejbližším okolí mostu začal masakr německého obyvatelstva“. Ještě po dlouhé době nebylo známo co se stalo, neboť přes Mariánskou skálu není ani dnes do Krásného Března vidět. Reálnější je údaj, že „oběti masakru nejsou vesměs evidovány v ústeckých matrikách ani v evidenci obyvatel, že byl bohužel zastřelen Němec provolávající slávu říši a plivající na české občany“. Která jména budou uvedena na pamětní desce? Neznámá jména z Terezína nebo vyznavačů nacismu? Vrcholem lži je údaj ze str. 87, kde nejmenovaný svědek uvádí, že během tří hodin bylo na mostě a v jeho okolí ubito více jak 2000 lidí. Ředitel AMÚ tento údaj publikuje bez komentáře.
Nikdy jsem se konkrétně nezajímal o internační tábor ve Všebořicích a Na Skřivánku. Znám pouze všeobecně známé věci z té doby. Oba sběrné tábory sloužily jako dočasné shromaždiště občanů německé národnosti před odsunem, byli zde rovněž lidé porušující zákony. Je uvedeno, že v obou táborech přišlo o život asi 550 Němců, Čechů, Židů a Romů. (Kolik tam bylo Židů a proč?) Pamatuji si, že v táborech byl přísný hygienický režim, že v něm byla epidemie tyfu a úplavice, že část internovaných pracovala na odklízecích pracích po bombardování, že za porušení zákonů (především rabování) Češi a Slováci skončili před soudem v Litoměřicích. Největší úmrtnost byla v důsledku epidemií. Kdo mohl, táborům se vyhýbal.
Z článku v PRÁVU není jasné, zda na desce v kostele Nanebevzetí Panny Marie budou také uvedena jména asi tří stovek německých občanů z Ústecka, kteří v této přetěžké poválečné době nervově neunesli porážku nacismu a spáchali sebevraždu. Příklad uvádí i Vladimír Kaiser na str. 107 výše uvedené publikace, kdy matka z Krásného Března zavraždila své čtyři děti ve věku 1–6 let a sama spáchala sebevraždu z obavy z možných následků, neboť její muž sloužil u jednotek SS v Lipsku. A takových tragédií bylo hodně.
Domnívám se, že nejde o vyvolávání minulosti. Jde ale o to, aby se generace narozené po druhé světové válce seznámily s nezkreslenými fakty, aby pochopily podstatu vzniku konfliktu v tehdejší mimořádné době, historicky správně se orientovaly v jeho příčinách a z toho plynoucích důsledcích. Kdo měl zájem na zničení značného množství vojenského materiálu, domů, na způsobení paniky? Nebo to byl náhodný výbuch? Provokace proti německému obyvatelstvu, jak někdy tvrdí p. Kaiser, je málo pravděpodobná. Nejpravděpodobnější je sabotáž, kterých byly v tomto čase a v celém pohraničí desítky. Historik nemá právo falšovat fakta. To by si měl uvědomit i ředitel Archivu města Ústí nad Labem Vladimír Kaiser, mluvčí města Milan Knotek a celé představenstvo města. Neměli by financovat z městských peněz, potažmo z peněz občanů lživé a nepřesné informace.


Ing. Jiří Říha