Vlastenec až za hrob

22.12.2005 12:05

Jedním z lidí, kteří byli napojeni na činnost skupiny „Velký Josef“, jejímž velitelem byl npor. Josef Šandera, současně velitel výsadkové skupiny Barium, byl i dozorce hradecké věznice v Hradci Králové pan Rudolf Švadlenka. Dcerou pana Rudolfa Švadlenky je paní Svatava Podalová, která pracuje na naší škole a vyprávěla mně životní příběh jejího otce a celé její rodiny, která bydlela ve služebním bytě ve věznici hradeckého gestapa, prožila zde celou okupaci a válku.

Její otec byl legionář a v první světové válce bojoval v Itálii. Po návratu z války pracoval jako státní zaměstnanec vězeňské služby. Pracoval zde jako dozorce již před okupací, kdy zde byli vězněni trestaní, kteří se nějakým způsobem provinili proti zákonu. Po okupaci v březnu 1939 převzali vedení vězeňské služby Němci, dosadili do ní vyšetřovatele SS. Všichni státní zaměstnanci se stali zaměstnanci říše, tak i dozorci věznice se stali jejich zaměstnanci. Věznice se začala plnit nevinnými lidmi nebo lidmi, kteří se nechtěli smířit
s násilnou okupací země a zapojili se do činnosti proti okupantům a nebo lidmi, kteří se nějakým způsobem provinili proti novým, nacistickým pořádkům.
Pan Švadlenka s těmito lidmi cítil a kde mohl, snažil se jim pomáhat. Zpočátku dobrým slovem, povzbuzením, zprávami příbuzným, kteří netušili, co se s jejich blízkými, zatčenými v hradecké věznici děje. Byt jeho rodiny měl okna na vězeňský dvůr, kde se zatčení mohli procházet. Příbuzní vězňů přicházeli do jejich bytu a přes okno, které vedlo na vězeňský dvůr, se mohli dívat na své blízké nebo alespoň na ně mávali látkou, a tak se spojili se svým blízkým a dali o sobě navzájem vědět. Později Němci toto okno natřeli barvou. Její otec se dozvěděl, že jeden člověk při krutém výslechu vyzradil místo a čas schůzky se spojkou, které měl předat zprávu. Nemeškal, vzal kolo a rychle ujížděl na hradecké nádraží dotyčného varovat. Nacisté na nádraží v úkrytu čekali, kdo na smluvené místo přijde. Nikdo nepřišel. V tu chvíli jim bylo jasné, že jejich záměry někdo prozradil. Začali podezírat dozorce, kteří pracovali ve věznici. Pana Švadlenku zatkli a vyslýchali. Hned po výslechu na gestapu dostal pan Švadlenka horečky a křeče a okamžitě byl převezen do nemocnice, kde ležel týden v horečkách a v bolestech. Ještě stačil říci své manželce, než ho odvezli již ve velmi špatném stavu do nemocnice, že mu při výslechu gestapáci nabídli cigaretu, po které se mu udělalo hned špatně. Lékaři nemohli přijít na to, čím trpí. Po týdnu utrpení pan Švadlenka zemřel. Pravděpodobnou příčinou jeho smrti byla otrava.
Podle vyprávění to byl člověk velmi odvážný, který byl mnohým vězňům nápomocen tím, že je těšil dobrým slovem, povzbuzením, zprávou od rodiny, drobnou pomocí. Přesto, že riskoval život nejen svůj, ale i své manželky, svých pěti dětí a dalších členů rodiny, pomáhal nejen vězněným lidem, ale i těm, kteří byli nějak ohroženi.
Dodnes si paní Podalová vybavuje tajemná zvonění, nebo klepání na dveře v noci, kdy se příbuzní zatčených s hrůzou v očích přišli ptát, co je s jejich příbuznými, kteří byli vězněni v hradecké věznici. Otec jim dával zprávy o tom, co se s jejich příbuznými děje a vězňům zase vyřizoval vzkazy a pozdravy od jejich rodin. Vyprávěla mi o strachu, který prožily, když po zatčení tatínka a staršího bratra zůstaly v bytě samy s maminkou se čtyřmi sestrami. Věděly, že tatínek ukrýval doma zbraně, které byly shozeny z letadel pro odbojovou organizaci „Velký Josef“. Když tatínka odvezli k výslechu, maminka dostala strašný strach z domovní prohlídky a obávala se, že by gestapáci zbraně našli. Rychle vyprala prádlo, mokré je naskládala do koše na prádlo, mezi ně zabalila zbraně a večer šla „věšet“ prádlo na půdu. Postupně zbraně vyndávala z koše a zabalené je zastrčila na nejvyšší místa za trámy na půdě. Pak prádlo pověsila a s úlevou se vrátila domů. Aby nebylo neštěstí konec, krátce po smrti manžela byl zatčen i nejstarší syn Rudolf, který byl už také zapojen do odbojové organizace „Velký Josef“. Ještě se nevzpamatovala ze smrti manžela a přišla další rána. Umírala hrůzou, že přijde i o syna.
Její nejstarší dcera, Jarmila prodávala v mlékárně v blízkosti hradecké věznice a měla vážnou známost. Chodila s panem Janem Davidem, který pracoval u policie. Byla to hezká mladá žena a v obchodě se občas za ní zastavil jeden z nejvyšších gestapáků v Hradci Králové Franz Liebel. Nadbíhal ji, zval ji na schůzky a nosil ji drobné pozornosti. Ona ho nenáviděla, nelíbil se jí a také měla svého snoubence. Ale bála se ho otevřeně a přímo odmítnout, protože se obávala jeho pomsty. Když zatkli a otrávili tatínka, zatkli i jejího staršího bratra Rudolfa Švadlenku mladšího, který byl také členem organizace „Velký Josef“. Maminka i sestry se o něj nesmírně bály a obávaly se nejhoršího. Jediné, co je napadlo, že by nejstarší dcera Jarmila mohla poprosit Liebla, který jí byl nakloněn, o pomoc. Nebylo to lehké rozhodování, ale strach o bratra byl silnější. Když gestapák Liebel za ní jednou opět přišel do obchodu, svěřila se mu se svými obavami o bratra. Gestapák, aby se jí zavděčil a získal její přízeň zařídil, že jejího bratra propustili. Bratrovi tedy zachránil život a ten se vrátil domů, sice s podlomeným zdravím, ale živý. Ironií osudu však bylo, že její snoubenec, pracující u policie, když skončila válka, dotyčného gestapáka Franze Liebla, který sice zachránil život jeho budoucímu švagrovi, zatýkal v Jemčině
v jižních Čechách. Odvezl ho do Hradce Králové. Ten pak byl krátce na to v Hradci Králové lidovým soudem odsouzen k trestu smrti a dne 22. 2. 1947 popraven.
Odbojové skupiny na našem území sehrály obrovskou roli. Smysl jejich činnosti byl boj za svobodu samostatného Československa. Střetnutí domácího odboje, podporovaného parašutisty ze zahraničí s německým gestapem byl bojem na život. Mnoho jich v nerovném boji s okupanty padlo. Za to jim náleží naše úcta. Myslím, že i ti co přežili, byli poznamenaní těmito událostmi na celý život.


(Výňatek z práce Dějinami 2. světové války)
Ondřej Šimek, žák 8. třídy
Základní škola Hradec Králové Pouchov