Velký švindl

15.02.2016 10:16

Velký švindl

 

Patrně byla jednou z nejzbytečnějších a nejkrvavějších válek v dějinách lidstva. Vyznačovala se neuvěřitelnou neschopností velitelů na obou znepřátelených stranách.

Výsledek? Strašlivé ztráty na životech vojáků. Paradoxně, jak podtrhuje Václav Králíček, autor knihy nazvané Velký švindl, zaviněné zejména nemocemi, zhusta způsobenými i špatnými lékaři, kteří, což je třeba v zájmu objektivity doplnit, zápasili s naprostým nedostatkem náležitého zdravotnického vybavení.

Tvrzení, že válka je hnacím motorem průmyslu, v daném případě nesedí. Spíše opak je pravdou. Její výsledek byl natolik diskutabilní, že se jednoznačně nedalo určit, kdo je v ní vítězem a kdo poraženým.

Válečný konflikt, Brity dlouhá léta označovaný jako ruská válka a Rusy zase jako válka východní, je rovněž spojen s rozvojem telegrafu, který armádu nijak zvlášť nepotěšil, ale také s do té doby nevídanou rolí sedmé velmoci. Díky osobní účasti novinářů a fotografů čtenáři dostávali zprávy a reportáže přímo z bojišť. A servítky si rozhodně nebrali. Pojmy jako cholera, špína, zima, nedostatek potravin, špatná zdravotnická služba a další, budící děs, se v nich skloňovaly ve všech pádech.

Při četbě knihy místy doslova vyráží dech, jak se historie v různých formách opakuje. Lidstvo, zdá se, je nepoučitelné a z nejrůznějších důvodů se žene do nových - větších či menších - ozbrojených konfliktů.

„Ruská politika je nezaměnitelná. Měnit se mohou pouze metody, taktika…  Neexistuje tah v současné politice, který by nebylo možno najít už v historii. Ruský medvěd bude schopný všeho, dokud ví, že ostatní zvířata se mu nebudou bránit. Existuje jediný způsob, jak se chovat k mocnosti jako je Rusko – neukázat strach,“ napsal londýnský zpravodaj listu New-York Daily Tribune v době zmíněné války. Nebyl jím nikdo jiný než Karel Marx.

Právě on přišel s pozoruhodným vysvětlením, proč válka musela nevyhnutelně vypuknout. V lednu 1855 je zveřejnil v Neue Oder Zeitung. Podle něj si kromě jiného nově se k moci deroucí obchodníci a finančníci chtěli pojistit své zájmy i v armádě, především v jejím velitelském sboru, jenž stále představoval velmi uzavřenou kastu zastupovanou příslušníky šlechty. „Obsazení těchto pozic je pochopitelně snazší v době války, kdy přece jen dochází k určité obměně velícího sboru než v době míru,“ dodává k tomu autor publikace V. Králíček.

Vývoj v osmanské říši cara Mikuláše I. utvrzoval v přesvědčení, že „ti drzí Turci už brzy budou muset splnit vše, co Rusové požadují ve Svaté zemi. A tak nechal sira Georga Hamiltona Seymoura, velvyslance Velké Británie zpravit o „demonstraci síly“, plánované Ruskem. Neváhal mu dokonce v jednom  z pozdějších osobních rozhovorů  mimo jiné sdělit, že „co se týče Turecka, je situace úplně jiná. Ta země je v krizi a může nám způsobit mnoho problémů“ a vyzval ambasadora, aby o jeho slovech alespoň přemýšlel.

Ani hry diplomatů nezabránily vypuknutí války. Vypukla 2. listopadu 1853, byť oficiálně byla vyhlášena v Konstantinopoli už 23. října. Navzdory úsilí ruského cara  střet odvrátit. Pokusil se osobně apelovat na své sousedy. První zastávkou jeho cesty se stala Olomouc ve dnech 26. až 28. září. Sázel na to, že František Josef  I., jehož tak trochu považoval za syna, následován Pruskem, mu pomůže umocnit politický tlak na sultána, aby bez úprav okamžitě podepsal nótu, která byla výsledkem vídeňské konference a signována 28. července 1853 čtyřmi ministry zahraničí jménem osmanské říše. Zahrnovala požadavek, že Velká porta uznává právo Ruska na ochranu pravoslavných křesťanů pod sultánovu vládou. Nesouhlasné stanovisko mladého císaře carem otřáslo. Pochopil, že proti osmanské říši podporované Velkou Británií a Francií, zůstal sám.

V Konstantinopoli se roznesla zpráva, že útočníci se chystají bourat mešity a místo nich stavět křesťanské chrámy. Sultán obdržel petici se šedesáti tisíci podpisy, volající po vyhlášení svaté války Rusku. Centra, vznášející tento požadavek, vznikala především v náboženských školách a v mešitách, v nichž se koncentrovalo největší množství studentů náboženství. Vláda se zcela odůvodněně obávala vypuknutí islámské revoluce. Na rozdíl od zfanatizovaných muslimských vůdců si armáda uvědomovala, jaké jsou vyhlídky osmanské říše ve válečné střetu s Ruskem.

Britský politik lord Palmerston tehdy pochopil výhody „správně nasměrovaného“ tisku k utváření veřejného mínění. Nejvýše postavenou obětí sdělovacích prostředků se stal manžel královny, princ Albert, pokládaný mnohými konzervativci za „divného cizince“.

Palmerston zjistil, jak výhodné a nezřídka dokonce velice lehké je tisku nenápadně vnutit jednoduché teze. Z nich „se vzápětí stane celospolečenský majetek“ a snadno přesvědčí obyvatelstvo o správnosti „správných“ názorů.

Boj proti Rusku se tak stal bojem „o britské principy, tj. ochranu svobody, civilizace a volného obchodu“.

Obdobně se choval francouzský tisk. V boji za záchranu svatých míst se však nejvíce angažovaly katolicky zaměřené noviny. „… blížící se válka, jak  ji charakterizovala většina tiskovin, se měla stát novodobou křížovou výpravou západní civilizace proti barbarům,“ uvádí Králíček.

Zaalpský tisk největší nebezpečí pro západní civilizaci spatřoval v pravoslaví. Tvrdil, že pokud by se nepodařilo zastavit pochod ruských armád na západ, křesťanská Evropa by se dostala do  úplného područí ortodoxního pravoslaví a oni by se stali novodobými katolickými otroky.

 

                                                           •      •      •

Dne 25. února 1856 byla v Paříži zahájena mírová jednání. Místo konání kongresu naznačovalo novou historickou roli Francie. Velké spory, při nichž každý sledoval své vlastní zájmy, se týkaly hned prvního bodu  - navrácení dunajských knížectví. „Britové požadovali navrácení do osmanských rukou, Francouzi … samostatnost … Rakušané argumentovali slovanským obyvatelstvem a také jim vadil vznik dvou samostatných států na neklidné jižní hranici … O prapůvodním a údajně hlavním důvodu války se takřka nejednalo. Všem zúčastněným dostačovala deklarace potvrzená Portou o ochraně křesťanů v osmanské říši“.

(Knihu v Edici Polozapomenuté války vydalo nakladatelství Epocha; Kaprova 12, 110 00 Praha 1; tel: 224 810 353; e-mail: epocha@epocha.cz; www.epocha.cz)

 

 

                                                                                                 Jana Vrzalová

 

                                                         

Do rámečku

 

„Krymská válka byla první a bohužel také poslední válkou, ve které britské obyvatelstvo dostávalo odpovídající informace. Váleční korespondenti již dokázali využít výhody telegrafu, aniž by je konzervativní vojenské orgány dokázaly podřídit cenzuře...“

                                                  Václav Králíček, Velký švindl

 

                                         

 

„Vládci Osmanské říše si po staletí činili nárok mimo jiné na rozsáhlá území dnešního jihu Ukrajiny, Ruska a samozřejmě prioritně strategicky položeného krymského poloostrova s námořní pevností a vojenským přístavem v Sevastopolu. A není tomu jinak ani nyní, což potvrzují veřejně publikované neoosmanské postuláty například z pera nynějšího tureckého premiéra Ahmeta Davutoglua.“

                                                              

                                                                                 Vladimír Diviš

 Licitace s krymskými Tatary a Kurdy, Právo 15. ledna 2016, str. 6