Velký cirkus

02.01.2009 15:39

   „Byl bych rád, kdyby (stránky knihy – pozn. red.) přivedly některé lidi k větší zdrženlivosti v úsudcích, k většímu ostychu pronášet ukvapené soudy, kdyby si připomněli, že Svobodní francouzští letci, i když nemají pomníky, i když po nich nejsou pojmenována náměstí, ulice, stanice podzemní dráhy, přece jen vepsali do nebes mnoho ryzí slávy a o mnoho zvětšili velikost Francie,“ vyznal se Pierre Clostermann, voják číslo 30 973 a dodal, že v tom je jeho jediná touha „a v tom bude má jediná pýcha“.

   Clostermannovo vyznání je poučné i pro nás, občany České republiky. Tím, že napsal knihu Velký cirkus, se mimo jiné pokusil jiným lidem pomoci překonat pocit méněcennosti, jenž je vede k oslavě vítězství spojenců a téměř nebo úplně se přitom zapomíná na jejich vlastní vítězství, na podíl jejich předků na porážce fašismu.

   Pierre Clostermann patřil k lidem, kteří na výzvu generála de Gaulla přišli do Anglie a přispěli k obnově a záchraně cti Francie po její porážce. Ten jim ve vysílání BBC z Londýna 24. června 1940 adresoval i následující slova: „Francouzští důstojníci, francouzští vojáci, francouzští námořníci … ať jste kdekoli, připojte se k těm, kdo chtějí bojovat.“

   Velký cirkus je vyprávěním o době, kdy se letci dostávali do extrémních situací, kdy jejich život závisel na technické zručnosti, pohotovosti i na duševní síle. Je vyprávěním o kamarádství chlapů, kteří se neváhali obětovat, jen aby pomohli bojovému druhu.

   Kniha, místy možná až drsná, ale takový byl život pilotů za druhé světové války, přináší barvité obrazy leteckých bitev i niterné pocity jejich aktérů. Mladý pilot si je zapisoval do ušmudlaného sešitu tak, jak je osobně prožil. Doslova a do písmene. Ostatně sám Clostermann přiznává, že „úvahy nebo líčení možná pobouří útlé duše svou upřímností nebo krutostí. Nesmí se však zapomínat, že tyto stránky byly psány pro mého otce a matku – a to byli moji důvěrní přátelé, kterým jsem směl svěřit naprosto otevřeně své slabosti, hořkosti, radosti i svá dětinství.

   … A pak, přese všechno, byli jsme všichni vlastně ještě chlapci, reagovali jsme stejným způsobem na nebezpečí, na vítězství nad nepřítelem, na křivdy“…

   Nejlepší stíhač Francie válečné tažení zakončil ve čtyřiadvaceti letech. Absolvoval přes dva tisíce bojových letů a dosáhl třiceti tří vítězství ve vzduchu. Právem se mu dostalo hodnosti komandéra Řádu Čestné legie.

   Publikace opatřená řadou dobových snímků čtenáři nabízí spoustu zajímavého čtení. Letci, kteří s Clostermannem válkou prošli a jeho knihu četli se shodují, že se „sotva kdy setkali s tak suverénním a podmanivým vylíčením vzdušných soubojů a bitev“. Clostermannovi nelze upřít ani smysl pro humor, jenž dokazuje, že i mezní situace se snažil nějakým způsobem odlehčit, aby je snáze překonal. Když líčí bombardování střemhlav, píše: „13. března letíme s našimi Spitfiry IX B, které jsme zase dostali, do Llambederu na severním pobřeží Walesu, abychom si tu hru vyzkoušeli. Technika bombardování střemhlav u spitfirů je zcela zvláštního druhu, protože puma je zavěšena místo přídavné nádrže pod břichem letounu.

   … Po tři týdny, které trávíme v Llambederu, jsme exotická zvířata, na která se jezdí dívat všechny vysoké osobnosti z mezi spojeneckého generálního štábu. Pokaždé jim předvádíme, co už umíme. Ať si něco užijí za své peníze!“

   Když se jednomu z pilotů při ukázce puma neuvolnila, rozhodl se sednout si s ní. Prolétal nad letištěm, aby na to upozornil. „Za letu se puma uvolní a dopadne doprostřed letiště k velkému pohnutí našich návštěvníků, celých zacákaných hlínou a blátem…“

   Bombardování střemhlav bylo pro lidský organismus velice náročné. Pierre Clostermann přiznává, že mezi letci bylo zaznamenáno „několik dosti těžkých případů vnitřních zranění – krvácení pohrudnice, natržení střev a podobné nepříjemné komplikace…

   Já sám jsem byl úplně vyřízen“, svěřuje se v kapitole nazvané Vylodění v Normandii. Jeho vzpomínka na první noc ve Francii potvrzuje, že nezkušený mladíček, z něhož válka udělala mazáka, si kdesi hluboko v duši zachoval něco klukovského: „11. ČERVNA 1944.

   Je po svačině a my máme pohotovost, když tu nám najednou oznámí, že noc už strávíme ve Francii… Jacques a já planeme vzrušením, když si uvědomíme, že budeme první francouzští piloti, kteří přistanou ve Francii. Rozhodneme se, že se hodíme do gala a Jascques si s sebou vezme láhev koňaku, abychom důstojně oslavili tu velkou událost.

   … Panebože, tady je ale prach! … a jak ho zvedá vítr vrtulí … Jacques se vynořuje z oblaku prachu… tiskneme si ruce – přece jen poněkud dojati. Po čtyřech letech šlapeme opět po francouzské půdě.

   Upřímně řečeno namísto hlubokého dojetí, na něž jsem byl připraven, pociťuji především hlubokou lítost, že jsem si vzal do téhle pouště svou krásnou novou vycházkovou uniformu… Vypadám už teď spíše jako zamoučený pierot než jako důstojník královského letectva.“
 
                                                                                                                                                                               (Publikaci vydalo Naše vojsko)