Velitel minometného roje na řece Mži

12.03.2008 12:29

Vždycky mi připadá poněkud nepatřičné, když o někom slyším nebo čtu „dožil se neuvěřitelných“ (a teď bych čekal devadesáti či sta let) a slyším šedesáti, pětašedesáti, sedmdesáti)…

To slůvko „neuvěřitelné“ by se snad dalo použít u plukovníka v v. Alexandra Beera, minometníka od Sokolova, přesněji, v jeho případě, od Arťuchovky. Je mu 91 let. Neuvěřitelné je však spíše to, jak se v tomto věku „drží.“ Ani v nejmenším ho nevyčerpalo čtyřhodinové vyprávění – bez promlk a sípání. Vůbec mě přitom nenapadlo, že naproti mně sedí v kanceláři Čs. obce legionářské člověk, kterému jde na stovku.

Plukovník v. v. Ing. Alexander Beer, nositel tří Čs. válečných křížů 1939, řádu Velké vlastenecké války I. stupně, dvou medailí Za chrabrost a dalších vyznamenání, čestný občan Prahy 2, je  „východňár“  z Vranova nad Topĺou. V roce 1934 maturoval na košickém gymnáziu a šel dělat do Ružomberku praktikanta v textilním závodě. Dálkově vystudoval brněnskou Vyšší textilní průmyslovku. V Praze pak pracoval na centrále textilních závodů, především na modernizaci techniky, v Týništi nad Orlicí na vývoji textilních stavů.

„Textilu jsem zůstal věrný celý život, tak jako manželce“, říká. Neznamenalo to ovšem, že pro něj nic jiného než textilní stavy neexistovalo; sportoval, hlavně na hrazdě byl jako doma, závodně plaval a pilně studoval jazyky. Zajímal se také o politiku; jeho parta na gymnáziu i ve fabrice byla vždycky „doleva,“ v Praze se scházeli, sportovali a debatovali v sociálně demokratické Dělnické tělocvičné jednotě. Z kavárny v Lucerně  (bábovka a káva za tři koruny) vyráželi do ulic demonstrovat za demokratické Španělsko, proti fašismu.

Asi znáte tu fotografii z 15. března 1939, jak lidé na Václavském náměstí pláčou a hrozí pěstmi vojákům wehrmachtu. Byli mezi nimi  tito „naši“ mládenci, včetně Beera. A ještě téhož dne se jich asi třicet sešlo na Vyšehradě. Co teď? Co dál? „Dvacet se nás rozhodlo, že budeme emigrovat. Přes Švýcarsko do Anglie. Ale jak a kudy se dostaneme z protektorátu? Uvažujeme: přes Polsko to nepůjde, Poláci „pečou“ s Němci, přes Slovensko taky ne, mohli by nás chytit gardisti a v Košicích jsou Maďaři. Nasedli 16. března v Praze na vlak, na západ, na Švýcarsko. Na hranicích u Bregenze je Švýcaři dál bez viz nepustili, Rakušani je „šupem“ poslali pod dohledem do Prahy.

„Jak jsme 28. března přijeli na Masarykovo nádraží, nešli jsme ven hlavní bránou a nezůstali jsme pohromadě. Ale i  tak se to neobešlo bez povšimnutí. Začali nás hledat Němci. Schoval jsem se naproti nádraží v domě, co je pamětní deska Karla Havlíčka Borovského. A potom jsem s kamarádem Finkem nastoupil do vlaku na Ostravu. Tam nás chytili, ale potom jsme se přes Vysoké Tatry dostali do Polska.

Mistr z Jachromy

Na našem konzulátu v Krakově se hned hlásili do československé jednotky, nevzali je. Požádali o vízum do Anglie. Nic z toho ale nebylo, přišlo do toho 1. září 1939 – válka. Dobrovolníci se vydali  z emigračního střediska v Krakově na východ. Nešlo o známou skupinu v čele s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou;  na pěší pochod před bleskově postupujícími Němci se vydala nepříliš organizovaná skupina, vedená komunistickým senátorem Františkem Zmrhalem.

„Vpředu, s úkolem zabezpečovat nocleh, šlo pět lidí, se Zmrhalem španělský interbrigadista Vendelín Opatrný, Ladislav Fischman, doktor Fiš a já.“

Došli za Lvov a potom je chytili. Čtrnáct dnů internace. „Měli jsme štěstí. Sověti to nepovažovali za ilegální přechod hranic, šli jsme přece z Polska do Polska. Jinak by nás zřejmě poslali do gulagu. A taky nás zachránilo, že šel s námi Zmrhal. Vysvětlil, kdo jsme, odvolal se na vedení strany v Moskvě – a tak místo na Sibiř nás poslali do hotelu Inturist v Kyjevě.“

Asi čtyřicet kilometrů od Moskvy, na kanálu Moskva – Volga, leží Jachroma, město s textilním závodem. V něm se Alexander Beer (po tříměsíčním pobytu ve vesnici Opalicha – kde bydleli utečenci z Československa, vlastně z protektorátu), stal odborníkem, sedm jich bylo v závodě. Pracoval zde od listopadu 1939 do prosince 1942. Začal jako mistr, pak ho jako vedoucího cechu v tkalcovně vyhlásili za nejlepšího pracovníka závodu. Byly v něm i dvě Španělky, jednu z nich si vzal.

Tři radiopřijímače

Alexander Beer se také zařadil mezi obránce Moskvy. Jako člen Domobrany budoval pod městem s krumpáčem zákopy. O tom, že Hitler napadne Sovětský svaz, neměl pochybnosti…

Lidé mohli mít tenkrát doma jen rozhlas po drátě, k radiovým přijímačům se dostali za odměnu jen zasloužilí pracovníci.

„Na fabriku a celé sídliště došla tři rádia a jedno z nich přidělili mně. Každý den jsem s ostatními odborníky poslouchal Německo a taky protektorát a dozvěděli jsme se dost informací. Rozšiřovat jsme je nemohli, to by bylo velmi nebezpečné, říkat takové věci jako že Německo přepadne Sovětský svaz.“ Závod v Jachromě vybral Alexandra Beera jako odborníka k převzetí (podle sovětsko – německé obchodní smlouvy ze září 1939) dodávky několika set technických stavů – člunkových automatů „Hrdina“. Byly to stroje vyrobené v Týništi nad Orlicí. Měl pro ně odjet 22. června 1941 z Moskvy do Leningradu. Odjezd vlaku: 05.30 hodin.

Vlak v 5.30 nejede!

„Poslouchali jsme večer 21. června  německý rozhlas. Zprávy, komentáře. Silácké řeči, něco se chystá. Jdeme spát, rádio jsme vypnuli, ale zapomněli jsme přeladit na Moskvu. Ráno ve tři hodiny rádio zapínám. Je tam ještě Berlín. Sondermeldung! Německá vojska překročila hranice… Válka! Byl jsem asi jeden z prvních lidí v Rusku, který se o tom dozvěděl. Ale mám přece odjet do Leningradu! Jedu na nádraží. Vlak v pět třicet nejede. Čekám do jedenácti hodin. Nic. Potom se několikrát za sebou ozývá hlášení: „Z technických důvodů vlak v 5.30 do Leningradu nejede! Já věděl proč. Ve dvě hodiny posloucháme na dvoře továrny projev Molotova.“

V prosinci 1941 byl Alexander Beer se svou španělskou manželkou ve velké skupině evakuován do uzbecké Karagandy. Tamní doly byly, po ztrátě Donbasu, zvlášť důležité. Stal se zástupcem vedoucího úseku údržby, oprav a materiálního zabezpečení na ředitelství uhelného trustu. Do 13. června 1942. O devět dní později se hlásí v Buzuluku.

Na levém křídle praporu

„Setkal jsem se v Buzuluku s mnohými známými, s Finkem, Fischmanem a hlavně s Rudolfem Šimáčkem, mým nejlepším kamarádem, španělským interbrigadistou. Asi proto, že jsem měl za manželku Španělku, mě to už od Buzuluku táhlo ke španělákům, kromě Šimáčka k Ignáci Spieglovi, Vendelínovi Opatrnému, Františku Královi. Zařadili mě po základním výcviku jako vojína; nebyl jsem totiž před válkou v armádě, měl jsem pořád jako student odklad. V ruce jsem nikdy neměl ani pušku. A teď mě po základním výcviku zařadili k minometům! Dotáhl jsem to na velitele minometného roje, tři pěší minomety, „padesátky“. Nová zbraň, prakticky raketa, líbila se mi, brzy jsem střílení z té roury ovládl.

Po celé dopoledne 8. března je slyšet z různých míst lomoz tanků, tu a tam se roztrhne pronikavě jasná raketa. Mlha se už dávno zvedla, sníh na povrchu měkne, objevují se černé skvrny po měsíce přikryté ornice. Je krásný předjarní den. Před polednem se velitelé čet a přidělených útvarů střídají u nadporučíka Jaroše, klidného, chlapského, rozhodného velitele sokolovské obrany, který ještě jednou obchází všechna postavení, prověřuje bojovou pohotovost na předním okraji i v hloubce obrany…“

(Ludvík Svoboda, Z Buzuluku do Prahy)

Zatímco v Sokolovu vojáci 1. roty nadporučíka Jaroše odrážejí 8. března ke druhé hodině odpolední nájezd prvních tří tanků a brzy poté začínají bojovat proti desítkám tanků, bojovníci 2. roty nadporučíka Jana Kudliče, a v ní i minometník Alexander Beer se svým rojem a velitelem čety poručíkem Václavem Drnkem, stále ještě zdokonalují obranu v Arťuchovce na levém křídle praporu. V 19 hodin 15 minut 9 . března opouštějí domy, v kterých byli ubytováni a rozvíjejí bojovou sestavu na svahu severního břehu Mži. Mají za úkol provést noční výpad ze severovýchodu na Sokolovo. Už jsou na řece, na vratkém ledu, který ale pěší minomety „padesátky“ unese. Němci vystřelují celé roje světlic a vedou na břeh a na řeku křížovou palbu těžkých kulometů a minometů.

S Alexandrem Beerem jde Bedřich Steiner… Beer zná Béďovu Marusju, přivezl mu od ní balíček a dopis z Karagandy. A tento balíček, dopis a Karaganda je spřátelily. Kdybych to náhodou nepřežil, tak pozdravuj Marusju. Doma taky řekni, potkáš-li někoho. Beer mluvil stejně. Mluvili, jak se někde v takových chvílích mluvívá...

…Dokud byly na cestě chalupy, bylo se kde ukrýt. Ale domky končily, je tu volná řeka a praskající led.“

(Ludvík Svoboda, Z Buzuluku do Prahy)

Minomety na ledě

„Vidím dodnes oba břehy, ten náš, u Arťuchovky, i ten protější se Sokolovem. Teď v noci je Mža zase trochu víc zamrzlá, naše lehké minomety udrží. Taky si pamatuji, že jsem zrovna dostal chřipku, měl jsem horečku. Ale to nic.“

Pěšáci postupují, minometníci s nimi  zaléhají pod německou palbou na ledě.

„Pálíme na obranné postavení Němců v zadní části Sokolova. Cílem jsou hlavně osádky tanků. Střely dopadají i na prázdná obydlí, ta jsou však bohudíky prázdná. Já jako velitel roje jsem u jednoho minometu. Dávám nejdřív všem obsluhám příkaz k zaměření a k palbě. Potom už každá obsluha odpaluje sama. Střílíme na vzdálenost dvě stě až čtyři sta metrů. Každý minomet deset střel. Němci na nás posílají svítící střely, musíme se přesouvat; nedalo se vést palbu pořád z jednoho místa. Minomet, z kterého jsem střílel já, dostal zásah z těžkého kulometu, Zuckerman, myslím, že se tak jmenoval, přišel o nohu. Já jsem byl raněn do levé nohy střelou „dum dum,“ to už v Sokolovu.“

Velitel 2. roty nadporučík Jan Kudlič, který celému protiútoku velel, byl při něm dvakrát raněn. Nadporučík Kudlič je raněn do nohy – průstřel, ale pokračuje v boji, velí rotě, i když raněnou nohu vleče s rostoucí námahou. Krve ubývá, voják slábne… Když se po zdařilém výpadu a po čtyřech hodinách úporného boje vrátila 2. rota do svého východiště nad řekou, měla za sebou dobře splněný úkol. Dobyla šestnáct opevněných domů, zničila tři tanky a čtyři kulometná hnízda a zanechala na bojišti desítky mrtvých esesáků.“

(Ludvík Svoboda, Z Buzuluku do Prahy)

„Nadporučíka Kudliče a ostatní raněné vezli gázikem, půldruhotunkou do nemocnice v Charkově. Auto řídil vojín Kavka. Spolu s Kudličem v něm jelo ještě šest raněných. Na mne už místo nezbylo. Dojeli z Arťuchovky čtyři sta či pět set metrů, když se nad gázikem objevilo německé letadlo – a jedinou bombou všichni zahynuli… Jan Kudlič byl vynikající velitel roty, přísný a důsledný člověk, absolvent hranické Vojenské akademie, typický předválečný voják, vlastenec, vysoký chlap, fešák, samý sval a kost.“

Překvapení na štábu

Třináctý březen 1943 byl posledním dnem na sokolovském bojišti, v noci na 14. března se jednotky 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR pohnuly na sever a severovýchod. Ale tam, u Lizogubovky a Čugujeva, je spousta Němců s tanky. „Pamatuji se, jak na okraji lesa se Ludvík Svoboda radil s kapitánem Lomským a dalšími ze štábu, jak a kudy dál. Stál jsem blízko nich. Tanky projížděly po silnici takových dvě stě metrů od nás. Hrozilo obklíčení. Náčelníci se rozhodli správně: dostat se rychle z obklíčení na druhý břeh Severního Donce.“

Devět dní jel vlak s raněnými do nemocnice v Mičurinsku. Němci ho neustále bombardovali. Beerova rána v noze hnisá, otéká… gangréna!  „Noha musí být amputována!“ říkají lékaři. Proti byla jedna lékařka: „Zkusíme pijavice. Jste mladý, je na Vás vidět, že jste sportoval, vyléčíme Vás.“ Vyléčili, o nohu nepřišel. Ale to, kde se nalézá československý polní prapor, doktoři nevěděli. Dali Beerovi cestovní příkaz do Kurska, tam na velitelství to prý budou vědět. Cestou dostal malárii, z vlaku ho vyložili do jakéhosi domu. Do Kurska na sovětský štáb frontu se ale v létě 1943 dostal. Byli překvapeni, že příslušník československého praporu spadl jako z nebe právě sem, doprostřed bitvy v Kurském oblouku. Vyslechli ho, ověřili, a stal se, protože ovládal kromě angličtiny a ruštiny také němčinu a maďarštinu, tlumočníkem při výslechu zajatců. Tak se tímto způsobem četař Alexander Beer stal přímým účastníkem historické bitvy v Kurském oblouku.

Překvapeni byli také na štábu 1. československé brigády v Novochopersku, když jim předložil dokument o tom, že byl a co dělal v Rudé armádě v Kursku. V Novochopersku se také setkal, poprvé od Buzuluku, s Rudou Šimáčkem; ten v Sokolovu bojoval jako protitankový dělostřelec.

Beera poslali do tankového učiliště v Tambově, potom v Kamenci Podolském vykládal tanky, v Kežmarku také, a jako tankista bojoval o Kyjev, Bílou Cerkev, Žaškov a Duklu. Také velel v saratovské důstojnické škole.

V Ostravské operaci byl velitelem tankové čety a pak, v hodnosti poručíka, technickým důstojníkem, zástupcem velitele praporu hrdiny SSSR Josefa Buršíka. Prahu polaskal pohledem 10. května 1945.

                                                                    Karel Kroupa