Ve stínu jednoho z táborů

29.02.2012 12:55

Toho časného rána zastavil chmurný vlak na své konečné stanici v Kyjově. Břitké německé povely vyprázdnily celý  osobní vlak. Podivně zmačkaný a jakoby líný  had tvořený stovkami  lidí z nočního transportu, se vydal na smutný pochod do neznáma. Učitelé, živnostníci, umělci,  důstojníci bývalé čs. armády, sedláci, tátové a mámy, dívky a jinoši sotva škole odrostlí, starci i stařeny obtíženi jediným zavazadlem, co mohli mít s sebou. Had spletený z lidského žalu a nečekaného trápení prošel s ozbrojeným doprovodem v šedivých uniformách wehrmachtu kolem nemocnice a zamířil do Svatobořic. Do té širé roviny, zpívá se v jedné z písniček. Žádnému však nebylo do zpěvu. Strach z neznámé budoucnosti svíral hrdla  a svazoval nohy transportovaných, nyní  již internovaných vězňů. To z nich udělala  třetí říše, roztahující se v tzv. protektorátu Čechy a Morava. V kalendáři bylo 17. září 1942.

 

Téměř na rozhraní krajů Vysočina a Jihomoravského, leží katastr obce Louka a v jeho nejjižnějším cípu je situováno chátrající rekreační zařízení. Kdysi  za války zde byl tábor, který dodnes, kdo chce, pozná v terénu u lesa. Dokonce dosud stojí dva  dřevěné objekty z té doby. Tehdejší správní budova č. 11 a  barák č. 3 o velikosti 16 x 8m , snad naposledy využitý jako skladiště. Později po válce byly převážně dřevěné budovy  strženy a jiné objekty postaveny. Za plotem se vystavěly dva typy  chatek pro rekreanty. Areál, ve kterém nechybí ani koupaliště však již dva roky chátrá, bez využití a zatím jím cloumají jen sliby již několikeré vlády. Ano, podle mapy je to u hranice katastru téměř na okraji obce Hodonín u Kunštátu. Není bez zajímavosti, že vlastníkem objektu je ministerstvo školství, které připravuje 70 milionů korun na jeho znovu vzkříšení ...  Koupilo jej od soukromého majitele!

Historie původního tábora je však i jiná než jen toho,  zpravidla před volbami medializovaného cikánského  tábora!

Již 10. srpna 1940 zde  němečtí okupanti  zřídili kárný pracovní tábor, poté od 1. ledna 1942 sběrný tábor. Jeho chovanci převážně pracovali na stavbě silnice Plzeň – Ostrava stavějíce zejména úsek mezi Štěpánovem n/ Svratkou – Hodonínem a Rozsečí. Velitel neuniformované protektorátní policie vydal dne 10. července 1942  výnos o potírání tzv. „cikánského zlořádu“. Na tento výnos pak navazovaly vznikající seznamy, které pořizovalo tehdejší četnictvo v obcích s výskytem těchto osob. Táborový život určovala rasová politika třetí říše. Fakticky zbyl zřízen  již 2.srpna 1942   (měl stejný  řád i režim jako tábor v Letech u Písku)  jako cikánský tábor, který sem soustředil moravské Romy . Základní tábor měl osm budov, již shora uvedené velikosti, a další byly vně táborového plotu. Velitelem byl Štefan Blahynka, velící  asi 40 četníkům. Je pravdou, že kapacita tábora pro umístění osob byla daleko nižší než  jich sem bylo později koncentrováno. Od toho se odvíjela i nízká možnost hygieny a od ní bylo blízko k epidemii, která na sebe nedala dlouho čekat. Táborem prošlo přes 1396 Romů, z nichž zde zemřelo 194, zejména na břišní a skvrnitý tyf. Z tábora se podařilo uprchnout 47 vězňům.

První transport byl z tábora vypraven z rozkazu H. Himmlera dne 7. 12. 1942, když do vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Auschwitz odjelo 75 Romů. Další transport byl vypraven 21. 8. 1943, kdy bylo transportováno 749 vězněných přímo do Osvětimi II. Poslední transport odejel 27. 4. 1944  opět do Osvětimi- Birkenau. Zbytek vězňů byl rovněž odtransportován a jen 62 z celkového počtu bylo propuštěno domů.

Hroby zemřelých jsou v nedalekých Černovicích a zejména v blízkosti tábora na hřbitůvku v lese, kde jsou hromadně pochováni. Hřbitůvek je o velikosti cca 20 x  23 metrů, je oplocen a označen křížem. Věčný spánek zde spí 121 Romů. Jsou tady také dva pomníkově upravené kvádry s nápisy. V místě tábora je u cesty směřující do lesa k hřbitůvku osazen kvádr o výšce 160 cm s dvojjazyčným nápisem o zdejších vězněných a jejich osudu. Nápisy v romštině a češtině jsou provedeny ve zlaté barvě písma a jsou zcela zřetelné. Tento cikánský tábor byl zrušen k 1. prosinci 1943 a  jeho následníkem byl pracovní tábor. Potom tady bylo výcvikové středisko wehrmachtu. Po osvobození zde krátce pobývala rumunská armáda, kterou vystřídal lazaret pro zraněné rudoarmějce. Po nich zde bylo sběrné středisko pro přestárlé německé obyvatelstvo, připravující se k odsunu z republiky. Tyto však přebírající strana odmítla přijmout. Po roce 1948  do 31. 12. 1950 zde byl tábor nucených prací pro ty, kteří se vyhýbali práci nebo podporovali černý trh.

Od roku 1946 je  na lesním hřbitůvku  vztyčen dřevěný kříž, později doplněný kamenem s nápisem Žalov obětí nacismu. Dnes je hřbitůvek v péči  Muzea romské kultury v Brně. Na hřbitově v Černovicích je umístěna pamětní deska připomínající 73 obětí. Pietní akty se odehrávají na těchto místech každý rok 21. srpna jako  připomínka prvního transportu Romů do Osvětimi.

Romové byli za prožitá utrpení odškodněni již několikrát (v roce 1953, 1965, počátkem  70.  a  90. let  minulého  století). Za jejich holocaust se jim již v roce 1982 omluvil německý prezident a polský parlament uznal 21. srpen za  oficiální památný den romského holocaustu.

Není bez zajímavosti, že jedněmi z mála, kteří tuto válečnou dobu ponižování, strádání a smrti přežili, byli Holomkovi,  rodem ze Svatobořic. Například Tomáš Holomek vystudoval práva a působil později jako poslanec NS, Miroslav  šel v šlépějích svého strýce, kterého měl jako svůj vzor.Vystudoval  sociologii, publikoval řadu statí z oboru a získal doktorát ze společenských věd. Oba jmenovaní jsou zařazeni k nejvýznamnějším osobnostem romského etnika ve světě.

Svatobořická internace skončila až osvobozením obce Svatobořice v dubnu 1945. Internačním táborem prošlo na tři tisíce  politických vězňů, jejichž příbuzní bojovali se zbraní v ruce proti německým okupantům. I zde umírali  nevinní lidé.  Řada z nich skončila v transportech na popraviště. Museli otrocky dřít pro wehrmacht. Věznění bez soudu, bez sdělení obvinění,  strádali a trpěli o bídné stravě téměř tři roky.  Nikdo se jim neomluvil, a nikdo jejich památku neuctil ani pomyslnou kyticí. Tak hovoří neúprosná fakta!

                                                                                     Jan Kux

Vyšlo v čísle 5 (29. února 2012)