Vážně míněný podnět na ještě vážnější téma do diskuze

07.09.2015 14:05

Svaz letců České republiky není organizací slepých a hluchých ovcí

Je slušné, abych se hned na začátku představil. Jmenuji se Václav Vašek. Narodil jsem se v roce 1949. Jsem bývalý důstojník – vojenský pilot. V armádě Československa a posléze Česka jsem sloužil včetně studia na vysoké škole, v letech 1969-1994, až po funkci zástupce velitele letectva.

Podotýkám, že jsem odešel z vlastní vůle. Poté, do října 2014, jsem byl dopravním pilotem. Ve vzduchu se pohybuji trvale již více než 50 let. Od roku 2008 jsem předsedou odbočky Svazu letců ČR v Žatci. Tolik krátké curriculum vitae.

Dalo by se směle nazvat nošením dříví do lesa, kdybych měl v úmyslu definovat důvod vzniku SL ČR a popisovat jeho dlouhou historii, která byla několikrát násilně ovlivněna nebo přerušena. To vše lze dnes docela jednoduše dohledat. Buď jsem ještě nežil, anebo jsem nebyl v takovém věku, abych měl možnosti a schopnosti zabránit jeho rozehnání v letech 1938, 1948 a 1969. Jsem už dlouho ve věku, abych mohl disponovat dostatkem životních i profesních zkušeností a abych dokázal posoudit, zda mají letci tohoto státu co říci k aktuální společenské situaci.

Je důležité vědět, že vyznavači lidské aktivity, která se nazývá létání, nejsou hloupé ovce. Kdo se chce pohybovat v trojrozměrném prostoru (pohyb ve čtvrtém rozměru dle pana Einsteina – času – zatím pomíjím, zatím), ten musí mít všech pět Pé pohromadě a selský rozum mu nesmí být cizí. O tom se mnou asi nikdo polemizovat nemíní. Projde-li mladý aviatik od počátku dobrýma rukama, potom zcela přirozeně a nenásilně nabyde takových vlastností, jako jsou odpovědnost, smysl pro realitu a jednání na férovku. Také proto znám jen velmi málo letců, kteří mají strach projevit svůj názor proti většinově, resp. oficiálně prosazovanému. Vesměs jde o lidi, kteří jsou připraveni nenadálé nesnáze okamžitě řešit, nikoliv je okecávat, před nimi utíkat, strkat hlavu do písku, nebo se zdržet hlasování, jako je to mnohým našim zákonodárcům vlastní. Letadlo nelze odstavit u pangejtu a čekat, jak to dopadne. A to je vlastně hlavní důvod mého pojednání.

Nastává čas (v životech lidských pokolení už po kolikáté?) nazývat věci a jevy pravými jmény. Střízlivě uvažující člověk ví, že dějiny od nepaměti psali, snaží se psát toliko vítězové, nebo ti, kteří si to o sobě dočasně myslí. Do budoucna tomu určitě jinak nebude. Také je známo, že téměř od nepaměti, tedy od dob, kdy už církev začala nevědomým občanům vymývat mozky tím „správným“ směrem, nebylo žádoucí připustit vlastní názor a, nedej bože, přemýšlet. Pak začal být zneužíván vynález knihtisku (a je dodnes), posléze radiové a televizní vysílání až po soudobý internet. Aby si náhodou veřejnost nezačala myslet to, co není žádoucí, vždy a za každého režimu, byla a je tu všudypřítomná propaganda – pupeční šňůrou spojená s cenzurou. Jejím cílem je jednak zatajit pravdu a jednak odvést pozornost od opravdu stěžejních témat. Proto jsou davu předhozeny - tu ptačí chřipka, šílené krávy (to pomíjím, jaký z toho mají prospěch farmaceutické koncerny), anebo nutnost zásahu tam či onde v zájmu lidských práv apod. Chci-li se zamyslet tak trochu z oboru, nemohu si nevšimnout způsobu vyšetřování leteckých nehod (leccos o tom vím) z relativně nedávného období. Viník sestřelu letounu Boeing-777 na lince MH-317 nad územím Ukrajiny byl označen ministrem zahraničí USA necelých 24 hodin po události. Objektivní – doufám - vyšetřování celého případu se táhne již více než rok. Proč? Podobně příčinu letecké nehody letounu A-320 na lince 4U-9525 ve francouzských Alpách oznámil pařížský prokurátor již 48 hodin po události. Ten je pro mne stejný laik jako americký ministr zahraničí. Komu slouží tyto tendence? Kdo je autorem zadání pro tak ukvapenou mystifikaci? Nebo není ukvapená?

Jsem sice mimo aktivní vojenskou službu již mnoho let, nicméně i nadále se snažím v tomto směru uvažovat, jak už jsem uvedl, s použitím selského rozumu. Proto si udržuji jakýs takýs přehled o obranyschopnosti tohoto státu. Nechci vytahovat kostlivce ze skříně v podobě rozkradeného obrovského vojenského potenciálu v průběhu devadesátých let minulého století a dopodrobna analyzovat, co by, kdyby. To je, bohužel, status quo a z něj je nyní třeba vycházet. Je naprosto mimo realitu, co říkají ministři obrany, ať už jde o astrologa, zasloužilého dramatického umělce či zpívající právničku a jim podobné odborníky. Pochopitelně, oni to, co říkají, říkat musejí – někdo jim to, mírně řečeno, poradil. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Fenomén vědomé a řízené dezinformace jsem dlouho prožíval v režimu nezpochybnitelné vedoucí úlohy KSČ a prožívám jej opět už dlouho i v režimu, kdy pravda a láska znovu nezpochybnitelně vítězí nad lží a nenávistí. Kdo je upřímně přesvědčen, že masmédia popisují objektivní realitu, buď nemá naprosto žádné zkušenosti v tomto směru, nebo je naivní a nepoučitelný jedinec a není mu pomoci. Takový ať toto čtení odloží.

Není divu, že se dovídám podobná ujištění, která se dovídali moji rodiče v roce 1938 a která jsem se dovídal, jako mladý téměř muž já na jaře a v létě 1968: „Západ nás v tom přece nemůže nechat samotné.“ ŘEČI, kterými ti vlivní otupují případné vášně těch nevlivných. Jeden rozdíl je možno ale přece jen vystopovat. Na rozdíl od aktuální situace, v obou předchozích zlomových momentech náš stát disponoval více méně akceschopnými ozbrojenými silami. Nic na tom nemění skutečnost, že v obou případech by toho asi mnoho a na dlouho nezmohly proti soustředěnému úderu buď po zuby vyzbrojeného wehrmachtu (ze severu, západu a jihu) nebo převahy pěti armád Varšavské smlouvy (ze severu, východu a jihu).

Nemohu si nepoložit otázku, jak by si AČR na aktuálních počtech použitelné živé síly, s jejím stylem výcviku pro přímý boj, poradila s útokem všehoschopného protivníka, odhodlaného zemřít v boji, o síle asi 5 000 mužů – typicky imigrujících vetřelců, nemajících co ztratit a útočících souběžně na několika místech na policejní stanice, na těch málo vojenských posádek u nás a na sklady firem, které obchodují s vojenským materiálem (s jakým, o tom ministr obrany nemá oficiálně jasno ani po dvou týdnech od útoku - viz Vrbětice). Výsledek by byl katastrofální. Proč? Protože naše obranná doktrína prostě a jednoduše žádného vnitřního nepřítele nepředpokládá a vnější ohrožení přece za nás vyřeší aliance na základě článku č. 5 smlouvy. Naprosto jednoznačně o tom hovoří Doktrína AČR z r. 2010 v kapitole 2., čl. 0200… cituji: „Obranu ČR tvoří souhrn opatření k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, principů demokracie a právního státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením. Za plánování a řízení obrany ČR je odpovědná vláda. Kromě ní se na řízení obrany ČR podílejí také ostatní ústavní orgány, činitelé a instituce, které k tomu mají příslušnými zákony vymezeny své úkoly.“ Namísto seriózních analýz skutečných hrozeb a definování reálných rizik generují pracovníci rezortu obrany sci-fi-texty s názvy jako: „Výhled vývoje AČR do roku 2030“ za situace, kdy nevíme, jak se bude situace v Evropě vyvíjet příštího půl roku. Oni už ale s jistotou vědí, že hlavní způsob nasazení toho, co se hrdě a tak trochu nemístně nazývá AČR, bude v zahraničních operacích.

Chápal bych to v situaci, kdy bychom disponovali bojeschopnou armádou a ve výhledu, v řádu desítek let, ji chtěli modernizovat. Takový stav ale není. Bohužel, příslušný parlamentní výbor je s tím nevyhodí, přestože také on dle uvedeného článku Doktríny nese svoji odpovědnost. I to o lecčem svědčí.

Největší hrozbou pro Evropu současnosti není Rusko, ale naprostá absence vůdčích idejí a cílů, založených na sebevědomí jednotlivých států i Evropy jako celku, na schopnosti prosazovat je silou a za jejich prosazení snášet utrpení a umírat. Tak tomu bylo mnohokrát v minulosti. Práva Romů či homosexuálů, ani „umění“ Pussy Riot je nejspíš nenahradí. Nejhorším krokem EU v otázce bezpečnosti bylo zavedení tzv. Schengenského prostoru, aniž by byly patřičným způsobem zabezpečeny vnější hranice Evropy. Jejich ochrana byla ponechána na svévoli příslušných vnějších států, v nichž ale byly jako na povel redukovány stavy ozbrojených sil. Nabízí se otázka, kdo tento povel vydal? Dříve bylo na místě se obávat místních lumpů. Ty ale měla naše policie zmapované. Pokud by mne ve tři v noci přepadli v konkrétní ulici, kriminalisté věděli, že mají jít pro Nováka nebo Horvátha. Měl-li pachatel kudlu, šli rovnou pro Lakatoše. Dnes lumpové různého původu svobodně projíždějí Evropou, loupí, znásilňují, kdekoli se jim zlíbí a jen pár hodin po zločinu mohou být nejen o město, ale i o stát dál (viz brutální vyvraždění celé rodiny na Moravě). Jestliže jsem si však myslel, že po Schengenu nemůže přijít nic horšího, nehorázně jsem se mýlil. EU se zapletla do likvidace režimů v Africe, které tam efektivně udržovaly pořádek podle pravidel jejich vlastní kultury. My jsme jim už po několikáté (kolonizace apod.) vnutili některé prvky naší kultury naprosto bez souvislostí. Výsledek pseudodemokracie, která tam byla implantována, se dostavuje.

O perspektivě rizika exodu z jihu a jihovýchodu do Evropy bylo jednáno v rámci EU a přistupujících států tzv. Visegrádské trojky již v roce 1992 v Paříži. Byl jsem účastníkem zmíněného jednání a vím, že tato hrozba už tehdy měla definovány naprosto konkrétní rozměry. Rovněž návrh jejího řešení se razancí diametrálně odlišoval od soudobého pojetí bezbřehého přijímání nekonečné vlny tzv. uprchlíků. Takže, jestli se dnes představitelé EU, potažmo naši politici, tváří překvapeně, pak se opět jedná o pózu. Bezpečnostní systém EU nejen, že nezačal být budován, ale výdaje na obranu jednotlivých států Evropy byly řízeně likvidovány. Evropská vláda a parlament považují za důležitější řešit oprávněnost názvu „Pomazánkové máslo“. Jsme připraveni svým skomírajícím zdravotnickým systémem řešit problémy plynoucí z epidemií, které s sebou vlna utečenců z míst s naprosto jinými nemocemi přinese? Není na čase se zeptat, komu tato situace poslouží? Nejedná se opět o farmaceutické koncerny?

Mnohdy není snadné definovat problém. Důležitější je však navrhnout řešení. Obecně dozajista hrozí větší ozbrojený konflikt, než čím se jeví lokální válka. Patrně se nebude odehrávat s konkrétně určeným protivníkem, v jasně odlišených uniformách, na konkrétní linii dotyku. Evropě hrozí paralelní a dlouhotrvající válka, přičemž nebudou dopředu známa epicentra úderů. Je konečně žádoucí nazvat věci a jevy pravými jmény a neschovávat se za světohrozbu – Putina. Jde o trapné odvádění pozornosti od opravdového nebezpečí. Jeho země stojí před stejným problémem jako slavná Evropa. Je jenom dobře, že v Evropě přibývá lavinovitě počet lidí, kteří používají svůj úsudek, a proto účinnost oficiální  propagandy nebude mít významně dlouhého trvání. Stačí vnímat, k čemu už dnes dochází ve Francii, ve Velké Británii, v Belgii, v Itálii, v Řecku, v Srbsku, nejnověji už i v Maďarsku. Dětinské strašení nějakým Islámským státem (Daeš), uměle vytvořeným orgánem, je toliko pro nevědomé. Ať mi někdo fundovaný logicky vysvětlí následující motanici…Turecké letectvo bombarduje Kurdy v Sýrii, kteří bojují proti ISIL. Letectvo NATO, startující ze základen NATO v Turecku bombarduje pozice ISIL v Sýrii a Iráku, jenž bojuje proti Asadovi a Kurdům, kteří bojují proti Turkům a ISIL. Asad bojuje s podporou Íránu a Hizbaláhu proti ISIL a Turkům. Všichni, kteří bojují proti teroristům ISIL v Sýrii, Iráku a jinde ve světě, brání (vytvořením bezletové zóny bez posvěcení Radou bezpečnosti OSN) syrskému letectvu bombardovat pozice ISIL na svém vlastním území. Současně turecká a americká letadla dopravují vzdušnými výsadky zbraně a zásoby na území ovládaná ISIL v Sýrii a Iráku. Spojenec USA, Saúdská Arábie, podporuje ISIL v boji proti šíitským vládám v Iráku a Íránu a současně likviduje ISIL a Muslimské bratrstvo u sebe doma. Kurdové jsou hrdinové, když bojují proti ISIL a Asadovi a teroristé, když bojují proti Turkům a uzavírají spojenectví s Asadem. Radši do toho všeho nebudu motat Palestinu, Jemen, ale ani právě probíhající tajné dohovory o globálních vojenských otázkách mezi Pentagonem a ministerstvem obrany RF apod. Stejně jsem se v tom ztratil hned na začátku, pakliže nechci spekulovat o jakési zákulisní dohodě. Asi právě proto, že v tomto případě uvádím informace z oficiálních zdrojů za poslední období. To jen pro ty, kteří stále ještě věří…

Mnohem a mnohem nebezpečnějším fenoménem se pro nás, Evropany, stále razantněji, jeví islám jako takový. Jeho obhájcům doporučuji vyslechnout projev prof. Petra Piťhy, probošta Kolegiální kapituly Všech svatých na Pražském hradě. Dovoluji si tvrdit, že za ještě větší hrozbu pro Evropu, než jakou je beze sporu příliv tzv. utečenců, považuji druhou, resp. třetí generaci neintegrovaných potomků bývalých uprchlíků. Radikalizace těchto rekrutů je ryzím latentním podhoubím pro likvidaci naší kultury.

Vraťme se ale na zem a opět do podmínek ČR. Pokud si rezort obrany vůbec dokáže uvědomit a označit opravdové nebezpečí, bylo by prospěšné vrátit se k vylité vaničce i s miminkem po roce 1989. Vyhledejme v archivech staré mobilizační plány se vším, co k nim patřilo. Vůbec nevadí, že byly studenoválečnické. Byly v nich na svou dobu velmi fundovaně řešeny a realizovány zásady přežití společnosti. Překonejme ješitnost (zejména v otázce obranyschopnosti v současnosti se nemáme rozhodně čím vytahovat), nestyďme se tyto plány modifikovat a aplikujme je na soudobou situaci. Je jasné, že mobilizační nedotknutelné zásoby se snáze obnovují, jestliže by reálně existovaly, než znova vytvářejí, když byly rozkradeny. Je ale jen více méně administrativní záležitostí obnovit rozvrácený branný zdravotnický systém. Každý praktický lékař měl povinnost do tohoto sytému předat zásadní údaje o každém muži, který dospěl do plnoletosti. Srovnejme to s aktuálními pokusy o vzkříšení branné povinnosti „po vzoru aliančních partnerů“. Povinné odvody by byla dobrá myšlenka, kdyby neexistovala klauzule, která dává možnost mužům v populaci 18-60 let odmítnout bránit tuto zemi. To znamená, že odmítají bránit svoje rodiny (viz §6 Novely branného zákona, kterou už schválila současná vláda a nyní leží v poslanecké sněmovně). Odmítnout takový mladý muž může z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Potom do patnácti dnů ode dne účinnosti stavu ohrožení nebo válečného stavu odvedenci, který odmítl vykonávat mimořádnou službu, zaniká branná povinnost. To by bylo něco pro Josefa Švejka. Prý bude možnost vykonávat nějaké jiné prospěšné práce? To říká tento stát, který není schopný zorganizovat prospěšné práce pro nezaměstnané či pro odsouzené k veřejně prospěšným pracím. V podmínkách rozsáhlého vedení bojové činnosti budeme schopni toto zabezpečit pro řádově 20 000 lidí? O jaké prospěšné práce se bude jednat, pakliže nemají být spojené alespoň se zabezpečením bojové činnosti? Tomu dost dobře nerozumím, ale hlavně nevěřím. Proč si představitelé našeho státu dlouhodobě berou vždy nesprávný příklad? Podívejme se na Švýcarsko. Tam existuje systém domobrany. Bojeschopní muži jsou vycvičeni, periodicky přecvičováni, mají zbraně doma a jsou připraveni. Švýcarsko je neutrální a mezi jeho sousedy se patrně nenajde žádný, který by ho chtěl napadnout. Ale je to pocit sounáležitosti, chtějí se bránit, je to vztah ke svým rodinám, ke svému majetku. Je smutné, že u nás je pojem Vlastenectví skoro sprostým slovem. Za tento stav ale nemohou oni naši mladí muži. K tomu jsou opět systematicky vedeni dlouhodobou masmediální kampaní. Přesně stejně, jako si mladí lidé sami o sobě nevymysleli, že staří lidé jsou přítěží národa.

Výše zmíněné návrhy jsou zatím relativně snadno proveditelnými kroky. Dozajista náročnější asi bude změnit taková ustanovení obranné doktríny státu a uvolnit takovou část HDP, aby AČR opět mohla začít se sebeoznačováním – plnohodnotná součást ozbrojených sil. AČR je od roku 1993 v permanentní reorganizaci. To je, mimochodem, hlavní důvod mého odchodu, po jedné z řady výměn názorů na toto téma s tehdejším ministrem obrany (odborníkem na astrologii) a s náčelníkem generálního štábu. Dnes, po dvaceti letech reorganizací, chybí prostředky na výcvik, výstroj, pohonné hmoty, munice i pro to málo vojáků z povolání, schopných bojovat, ale i dostatečné množství efektivních zbraňových systémů. Sama česká armáda se odzbrojila do té míry, že může pouze dělat svaly na Islandu s vypůjčenými bojovými letadly, byť těch pár pilotů vykazuje špičkovou úroveň výcviku. Náš stát přece ztratil suverenitu právě proto, že rezignoval na svoji armádu. Záchranu také nelze spatřovat ve skutečnosti, že byl bývalý náčelník generálního štábu angažován do vysoké velitelské funkce ve strukturách NATO. Jestliže bychom se chtěli opravdu vážně zabývat návratem bojeschopnosti AČR, museli bychom najít odvahu vrátit do její struktury operačně taktický stupeň velení a řízení, doplnit bojové jednotky na rozumné stavy, znovu vytvořit útvary a jednotky s teritoriální působností, schopné účinně řešit mimořádné situace, jako je např. právě eliminace případných bojových akcí přistěhovalců apod. Armádě nejvíc podráží nohy nekompetentnost, kariérismus a klientelismus. Právě několik reorganizací, kdy jedna ještě neskončila a už začala druhá, zastřešovali géniové vojenské vědy. Proč právě obrana státu byla a je postihována vedením neodborníky? Co by veřejnost řekla, kdyby ministerstvu kultury přišel šéfovat červenolampasový generál? I když mám za to, že tam by nadělal méně škody, než je tomu naopak. Kromě prezidenta tuto anomálii všichni považují za normální. I prezidenti se však podepsali na této situaci jmenováním ministrů obrany. Všichni tři čeští prezidenti měli a mají plná ústa jejich předchůdce Masaryka, ale jen když se jim to hodilo a hodí. Byl to právě on, kdo prosazoval výstavbu tehdejší československé armády a byl autorem myšlenky, že vzduch je naše moře.

A tak se vracím k základní myšlence mojí úvahy. Nazývejme věci pravými jmény. Jsme pod čarou ponoru, co se týká obranyschopnosti státu, a na palubě se pořád tancuje. Nalháváme si, že bude lépe, místo abychom si přiznali, že nebude. Koukejme se dál, než na horizont jedněch voleb. Přestaňme si hrát na to, co je korektní a co nikoli. Opakuji se, ale že Putinovo Rusko je říše zla, bez uzardění vysloví polovina politické reprezentace, protože papouškují mocného strejdu, ale že multikulturalizmus je nesrovnatelně větší zlo, se bojí vyslovit skoro všichni. Osobně znám několik politicky významných lidí, kteří v hospodě mluví jako normální lidé, ale v televizi vystupují korektně. Bojí se. O co? Dnes jeden z mála, kteří se nebojí pojmenovat situaci tak, jakou je, se jeví gen. Jiří Šedivý. Nicméně také on se, jako bývalý NGŠ, významně podílel na „reorganizaci“ naší armády do současného, neakceschopného stavu.

Takže konečně a hlavně – konejme a přestaňme vršit prázdná slova a vytvářet nesmyslné dokumenty. Naši potomci a jejich budoucnost si to přinejmenším zaslouží.

Moje úvaha a zároveň výzva se nese v první osobě jednotného čísla, ale klidně by mohla být vedena v čísle množném. Nemálo letců, bývalých i aktivních, sdílí můj názor. Kdybych to nevěděl, netvrdím to. Můj postoj je postojem všech členů zapsaného spolku Letci – Žatec, 24. odbočky SL ČR. Je důležité, aby mladí lidé, ať už jsou adepty létání či nikoliv věděli, že značnému počtu aviatiků, sdružených ve SL ČR, není lhostejná perspektiva jejich bezpečnosti. Moje generace byla a je tou současnou dehonestována za to, že neměla dostatek odvahy se vzepřít režimu po roce 1968. Lidem o generaci starším (našim rodičům) jsou vyčítána padesátá léta. To je věčné téma vládnoucí generace Havlů, Klausů, Kalousků, Schwarzenbergů, Langerů, Nečasů, Paroubků, Sobotků, Baudyšů, Vondrů a jejich pomocníků. Jaké dědictví svým nástupcům zanechali a zanechají oni? Jejich následovníci a soudci jim vystaví rovněž účet (věřím tomu, protože znám názory svého nejstaršího vnuka), jako oni právem vystavili účet Gottwaldům, Zápotockým, Husákům apod. Budou-li na to mít ještě čas.

Snad na úplný závěr není od věci podotknout následovné. Určitě si nemyslím, že se setkám se všeobecným souhlasem a nadšením. Na druhou stranu nemám za to, že mne sto procent lidí odsoudí k veřejné popravě či lynčování. Pokud se mi podaří vyprovokovat aspoň nějakou diskusi, účel byl splněn. V tomto případě se mlčení nestává zlatem.

 

                                                                        plk. v. v. Ing. Václav Vašek