Varovný stav

05.02.2013 19:13

(Na webu Svazu bojovníků za svobodu  se útočí na hrdiny)

            Alexander Beer, Pavel Vranský, Mikuláš Končický. Ta jména válečných hrdinů zní jako zvony chrámu. Charakter jim ukovaly na pásech tanků, na křídlech letadel a v zákopech.. Společná hrdinství přijala nebesa, ale mistři demagogie  utlumili jejich svatozář na stránkách školního dějepisu. Tihle muži už nejsou pro mladou generaci symbolem, ke kterému se sluší vzhlížet s úctou a pokorou, vděčně a s láskou. Dokonce jsou přehlíženi a opravováni  v některých médiích. Někomu  překáží ve snaze přepsat role na válečných mapách - viníka proměnit v oběť. Brzdí odkaz dějin převrácený na hlavu.

            Na čem tedy roste hrdost nových generací, když ne na poutu k vlasti, utkaném z činů těch, kteří vrátili svobodu za okna našich domovů? Doslova ránu v hrudi představuje skutečnost, že někdo dokáže zaútočit na ještě žijící, stařičké hrdiny strašné války.

            Kamenné pomníky obrůstá mech a věnce s nápisem Nezapomeneme, vadnou na jejich úpatí už druhý den, co byly položeny. A kaluž tmy utápí i oslavný film Tmavomodrý svět, protože jeho hvězdy, Zdeněk Svěrák a Ondřej Vetchý, zhasly své svíčky na hrobech padlých. Nemohu vytlačit z mysli obraz, kdy osoby sblížené pohledem na činnost našich válečných letců, scénárista Zdeněk Svěrák a příslušník RAF plukovník Pavel Vranský, najednou sedí proti sobě v televizním studiu. Zaťatí a plní hromů. Už se ví, že jeden prohrál a ještě prohraje…

Nechci být  pochopen jako odpůrce jednoho a příznivec druhé prezidentského kandidáta, dávám najevo své zděšení z toho, jak hluší a slepí  jsme k výsledkům II.světové války. Národ, určený k vystěhování a vyhlazení se trhá na dva nesmiřitelné tábory v pohledu na odsun sudetských Němců. I když nebyla správná jeho divokost a jednotlivá ublížení nutí zpytovat svědomí, šlo o rozhodnutí naprosto nezpochybnitelné a veskrze legální.

             Pro obhajobu odsunu svědčí i odvěký - zločin a trest. Někdo v roce 1938 zasel dračí zuby a v roce 1945 je vylámaly z brázdy Benešovy dekrety. A lidem se tají, že ta radlice byla vybroušená vůlí vítězných velmocí. Připisovat vystěhování Němců z pohraničí  na účet  vládě poválečného Československa by mohl jen někdo zmatený v historii. Strůjce zla nemá právo soudit.

Oprátka a ostří gilotiny. Takový zákon panoval pět let v zemi rozvalené cizí mocí a podrobené nacistické diktatuře a kdyby nezajiskřilo vítězství, nebylo by rozepří nad Benešem. Nemusela nás trápit žádná volba prezidenta. Nežili bychom. Čekal nás konec pod naleštěnou holinkou vojáka, kterého vyškolili, že jedna rasa je víc než druhá. Jednomu dům, sady a pole a druhému trýzeň a plynovou komoru. Bůh zasáhl, pozdě ale přece.

Hrdinové války se na pokyn své cti rozhodli, že prezidenta Beneše, který podepsal nové poválečné uspořádání státu jako nevyhnutelné řešení, nenechají ukřižovat. A za to jim někdo spílá. Není už tohle varovný stav?

Pavel Šmidrkal