Útěk před smrtí

01.04.2014 09:15

„… Nepoznali se ani všichni ostatní, kteří dali v sázku své životy a životy svých rodin, aby zachránili devět neznámých lidí. Dokázali však jedno, že všude žijí lidé.“ Těmito slovy Jaroslav Hojdar zakončil svou knihu Útěk před smrtí.

 

Jejím hlavním motivem je odvaha, vydatně podepřená solidaritou a lidstvím v té nejryzejší podobě.

Kdo někdy zavítal do bývalého koncentračního tábora Mauthausen, do této továrny na smrt, kdo měl to štěstí, že jej navštívil s jeho někdejšími vězni a mohl naslouchat jejich vyprávění, si aspoň trochu dokáže představit zdejším nemilosrdný systém, vypočítaný a nastavený na co nejrychlejší likvidaci vězňů. Prací, nikdy nekončím stresem, bezprávím a nemohoucností něco zásadního proti tomu podniknout.

Ostatně četné autentické snímky příběh popsaný Jaroslavem Hojdarem názorně dokreslují.

I v hrůzných podmínkách, kdy se člověk změnil v pouhé číslo v sledu jiných čísel, se našli vězni dostatečně odvážní, aby se jednoho dne - 2. února 1945 - proti zvůli svých trýznitelů vzbouřili. Tehdy se na sedm stovek z nich odhodlalo ke vzpouře a k hromadnému útěku z pekla zvaného Mauthausen. Šlo o nejmasovější pokus o útěk v průběhu druhé světové války. Dopadl tragicky. Pouze devíti uprchlíkům se zdařil a dožili se konce války. Patřil k nim rovněž sovětský důstojník Alexandr Manuilovič Michejenko. Nebýt statečnosti a obětavosti českých obyvatel z Malšic, Bechyně, Radětic a další obcí, kdo ví, jak by skončil.

Jeho vzpomínky autor líčí velice sugestivně. Chvílemi z nich až nepříjemně mrazí a čtenář si mimoděk říká, to je dobře, že jsem v té době nežil. Díky místy až strohému jazyku prostému zbytečných barvitých slov, citlivěji vnímá atmosféru napětí, obavy, nejistoty, všechnu tu hrůzu, která v protektorátu vládla. Lépe tak dokáže ocenit odvahu všech, kteří uprchlíkům pomáhali s vědomím, že riskují nejen životy své, ale i svých rodin.

Kniha dokazuje, jak moc je pro poznání minulosti potřebná literatura faktu, i ta beletristicky zpracovaná. Současně do mysli vhání řadu otázek, na které se odpovědi hledají jen obtížně. Jak je například možné, že vězeň koncentračního tábora Saša Michejenko ani po válce, po návratu do Sovětského svazu, nepoznal klid? Odkud se brala ona bezbřehá nedůvěra a podezřívavost vůči těm, kteří padli do německého zajetí a měli to štěstí, že přežili a vrátili se do vlasti? I když  v daném případě mluvit o štěstí vyznívá poněkud ironicky.

„Protože mimo jiné vzdát se v boji proti fašistům  bylo považováno za nesplnění povinnosti bránit vlast až do úplného konce i za cenu vlastního života,“ vysvětluje autor a popisuje, jak se také Saša dostal do pracovního tábora, jak mu vzali hodnost důstojníka Rudé armády, jak byl vyšetřován, prověřován, jak se v zajetí choval… A Saša vyprávěl i o 20. bloku KT Mauthausen, o povstání v něm, o útěku, ale nikdo mu nevěřil, v lepším případě o pravdivosti Michejenkových vzpomínek pochyboval. Teprve po odhalení kultu Stalinovy osobnosti  se mnohé křivdy začaly napravovat.

Nevýslovné bylo utrpení známých i bezejmenných hrdinů, kteří měli své tužby, své plány, o něž je připravila válka. Ani nejvěrnější vyprávění pamětníka však nedokáže zprostředkovat obrovskou bolest, radost i strasti lidí. Umí je však díky zkušenému spisovateli, jakým Jaroslav Hojdar bezesporu je, co nejvíce přiblížit.

(Publikaci vydalo nakladatelství Toužimský & Moravec, e-mail: touzimskyamoravec@seznam.cz; www.touzimskyamoravec.cz; Pod lázní 12, 140 00 Praha 4)

 

                                          Jana Časnochová-Vrzalová

 

„Následující dny se svou krutostí podobaly jeden druhému. Jen zima byla stále větší, sil rychle ubývalo, smrt přicházela stále častěji. Také blokáč a jeho pomocníci ubíjeli, škrtili a v kádích naplněných studenou vodou topili stále větší počet vězňů…

… Do baráku se vězni za jakéhokoliv počasí vraceli až večer. Jediná cesta do něj mohla vést buď na záchod nebo do umývárny na hromadu mrtvol.“

 

                                                                 Jaroslav Hojdar,  Útěk před smrtí