Tyranie bez hranic

22.08.2005 11:58

 

„Žal jsme vyzpívali,“ vzpomíná sokol Jan Husták

Záznamy jedné z obětí koncentračního tábora Osvětim, které jsem měl možnost přečíst, dokumentují neuvěřitelnou zvrácenost těch, kteří se jakkoliv podíleli na existenci koncentračních táborů a nelidském utrpení, jemuž byli vězni vystaveni. Dokumentují však také obdivuhodnou solidaritu převážné části vězňů, která jim pomáhala vzdorovat fyzickým a psychickým útrapám doslova do posledního dechu a těm zvláště odolným umožnila přežít.

Jde o záznamy JUDr. Jana Hustáka, který byl deportován do koncentračního tábora v Osvětimi proto, že byl čelným představitelem Sokolské župy Středočeské a významným činovníkem České obce sokolské. Z továrny na smrt vyvázl.
Mimo jiné v nich píše, co jej přivedlo do Sokola, kterému vděčil za fyzickou a psychickou odolnost. V mládí (narodil se 17. 10. 1892 v Komně u Uherského Brodu) musel čelit tvrdým životním podmínkám v tamním kraji, které vyháněly živitele rodin do světa za výdělkem, aby bylo zač koupit obuv a šaty. Na počátku 20. století pronikla do Komně Tělocvičná jednota Sokol. Na mladého Jana Hustáka zapůsobila tak silně, že se stal jejím trvalým oddaným stoupencem. V Sokole našel prostředí plné porozumění, obětavosti a vzájemné důvěry. Našel v něm účinnou posilu a cestu, jak vzdorovat strastiplným životním podmínkám a jak nalézt osvobozující řešení z neutěšené situace. Později, když už byl významným sokolským činovníkem, stal se obětí nacistické hrůzovlády.
V noci ze 7. na 8. října 1941 byl s dalšími sokoly zatčen gestapem. Nejprve prvá otřesná zkušenost v „Pečkárně“, pak neméně krutá zkušenost v trestnici na Pankráci a odtud do Terezína. Terezín přivítal nové vězně„.... nadávkami a bitím, ať padne kam padne, a do dřepu čelem do zdi osvětlené prudkým sluncem toho dne. Prý na nás sokolisty už dávno čekali... Ubytování, přestrojení, ostříhání, všechno v tempu za sebou a ven do práce nosit cihly po pěti kusech v poklusu. Metličkami z ocelových drátů jsme dostávali rány i do tváře až krev tekla. Večer – bez večeře a první apel. Bezmezná povýšenost dávaná najevo při každém potkání, ponižování slovy a ranami“.
„Dispozice přišly z Prahy, že 14. ledna 1942 většina vězňů sokolů bude odvezena do Os-větimi – byl jsem též mezi nimi. .... Na toto cestování budu vzpomínat co živ budu s hrůzou. Venku mrzlo, okna vagonu byla pokrytá ledem a neprůhlednou jinovatkou. Záclony byly staženy. .... Esesácká asistence zahájila neprodyšnou uzávěru vozů a brutálním bitím i pažbami pušek vyvolala u nás strnulost s pohledem upřeným přímo před sebe. ... Nikdo se nesměl zvednout ani dojít na záchod. Byl to osvědčený a nám už známý způsob ponižování a týrání do nesnesitelných bolestí.“
Do Osvětimi dojel transport až kolem poledne. „Bylo nás celkem 135. ... Příjezd sokolů z Prahy vzbudil v táboře živou pozornost. Náš příchod na štubu č. 7, kde stoupl počet osazenstva ze 140 na více než 200 osob, vyvolal bouři protestů a boj o místo. ... Než jsme se definitivně ubytovali na štubě, museli jsme se v bloku tomu určeném podrobit odstrojení donaha, ostříhání na hlavě, pod pažemi i v rozkroku, horké sprše a naflitování proti vším. Rozpaření s jedním kapesníkem a jednou markou v ruce jsme vyšli na ulici a šli do jiného bloku pro šaty a obuv za mrazu 20 stupňů pod nulou. Trvalo dost dlouho než nás vpustili do bloku, kde na chodbě byly hromádky našeho oblečení a obutí bez ohledu na velikost postav. Dvě třetiny obuvi byly dřeváky a pantofle; boty většinou nejmenších velikostí. ... Mnozí z nás tak promrzli, že do tří dnů jsme měli první mrtvé. ... Na štubě nebyly postele ani palandy, spalo se na zemi na slamnících s obsahem rozloženým na padrť. Místo bylo jen na položení jeden k druhému bokem a druhá řada nám sahala až k hlavám. Pod hlavu se dávaly složené pláště, kalhoty a boty, do blůzky se zahalovala hlava proti mrazu; okna byla otevřená, abychom se nezadusili vydýchaným vzduchem. Přikrývali jsme se vždy dva dvěma dekami, pod jednou dekou, kterou jsme na noc dostávali, by byla zima.“
Prvá noc znamenala relativní fyzickou úlevu, zároveň si však nově příchozí uvědomovali krutou jistotu, že to, co dosud předcházelo, bylo jen malou ukázkou toho, co na ně čeká v Osvětimi. „.... tady jsme na vyhubení... Nezbývá nám než ta nejpřísnější sebekázeň a podpora druh druhu. Vůle žít s vědomím, proč chceme žít. A tak jsem začal zpívat národní a sokolské písně a Kde domov můj. Esesáci uslyšeli, nerozuměli slovům a nechali nás do desáté hodiny, kdy se zhasínalo, vyzpívat náš žal a touhu.“
„V sobotu 17. ledna 1942 jsme podepisovali Schutzhaftbriefy, jimiž jsme se dali do ochrany třetí říši, tady v koncentračním táboře Osvětim, jakožto dringent verdächtig wegen Untriebe gegen des Dritte Reich. Neslyšel jsem, že by někdo odmítl podpis a tím zahodil jakoukoliv naději na návrat ze zajetí. Instituce Schutzhaftbriefů, na jejichž podkladě bez soudního řízení hynuly v koncentračních táborech statisíce ba miliony lidí, byla v lidské společnosti nepochopitelným a z právního hlediska cynicky nemravným zařízením – neméně perfidním jako když při propouštění z tábora (ke kterému ve vzácných případech později došlo) jsme museli podepsat prohlášení, že jsme ani na cti ani na zdraví ani na majetku za celou dobu ochrany neutrpěli naprosto žádné úhony, ani že jsme něco podobného neviděli a neslyšeli, že by se stalo někomu jinému.“
V pondělí 19. ledna 1942 bylo 24 stupňů pod nulou. Vězni byli odveleni na železniční vlečku, kde sedm krytých vagonů bylo plně naloženo pytli s cementem. Vyložit je a odnést do dřevěných hangárů vzdálených asi 70 m
a složit je do mnohonásobných vrstev bylo naším úkolem. Nejhůř na tom byli ti, kteří měli na nohou jenom pantofle nebo dřeváky. Když sníh u vagonů byl sešlapán a řetěz sehnutých otroků s pytli cementu na zádech už hodiny se pohyboval vražedným tempem, začali odpadávat ti, kteří už dále nemohli. Byli odsunuti stranou do sněhu, pytel, pokud se papír při pádu neroztrhl, odnesl někdo jiný. Snad desítky padlých ze sněhu nevstaly
a zmrzly. Bez jídla od rána až do konce dne jsme pracovali. Při zapadajícím slunci mráz řezal ještě více; z únavy se ztrácela poslední odolnost. ... všichni jsme si odnesli omrzliny. Smrtelné následky z tohoto prvního pracovního dne odnesla řada bratří.“
Dr. Jan Husták byl jako voják v 1. světové válce v Polsku. Naučil se velmi dobře polsky a tato znalost mu v Osvětimi zachránila život. Mezi vězni bylo mnoho Poláků a Dr. Jan Husták vypomáhal jako tlumočník v jazyce polském a německém. Dva z polských vězňů byli dokonce jeho spolubojovníky z 1. světové války. Byli k němu neobyčejně přátelští, zasvěcovali ho do tajů vězeňského života, jejichž neznalost by měla osudné následky,
a pomáhali mu i tehdy, když věděli, že by je to, kdyby dozorci na to přišli, stálo život.
Každý den přinášel nová utrpení, mrtvých bratří přibývalo. Utrpení vyvrcholilo, když oslabené vězně v naprosto nevyhovujících hygienických podmínkách postihla úplavice. Neunikl jí nikdo. Boj proti této nemoci byl v daných podmínkách nad lidské síly. Mnozí podlehli nemoci, omrzlinám, celkovému vyčerpání. Zima, surové zacházení, námaha a hlad kosily jednoho vězně za druhým. Zvláště hlad, dlouhotrvající hlad byl nesnesitelný. Dr. Jan Husták o tom napsal: „Hlad, strašný hlad lomcoval do křečovitých bolestí zažívacími vnitřnostmi, z hladu jsme trpěli halucinacemi, hladem nám otékaly tváře, ruce, nohy. Hlad to není stav bez jídla za den, za dva, to se chce jen jíst. Ani za týdny při nedostatečném jídle neklesne životnost do beznadějnosti, teprve po měsících hladu jsme poznali zoufalství z hladu. Podle odhadu MUDr. Miroslava Kavalíra, který byl také v Osvětimi mezi sokolskými vězni, nám chybělo při práci, zimě a nedostatečném odpočinku nejméně 2000 kal. denně. Následky byly neúprosné – do 6 týdnů, tj. k 1. březnu bylo až 60 procent mrtvých. Jen u některých vůle přežít dokázala překonat nelidské podmínky.
Co dodat? Zápisky obsahují ještě mnoho otřesných údajů. Pero se zdráhá pokračovat. Snad ještě dvě zprávy. Ta dobrá zní, že Dr. Jan Husták byl dne 2. června 1942 propuštěn a spolu s ním osm dalších sokolských vězňů. Ta smutná říká, že ze 135 zatčených sokolů v říjnu 1941 přežilo ‚ochranou vazbu jen 9 bratří.
Celkem bylo uvězněno více než 12 tisíc sokolů. V koncentračních táborech jich zahynulo 2139, popraveno bylo 1162. Sokol po r. 1945 se nezalekl těžkých ztrát a obětavým úsilím se mu podařilo zvýšit členskou základnu na více než 1 milion členů. Vyvrcholením jeho záslužné činnosti byl pro účastníky nezapomenutelný XI. všesokolský slet 1948.