Tvoje slza, můj déšť

18.02.2013 21:32

Asi to byl ten nejkrásnější dárek, jaký může dcera otci na sklonku jeho života dát – film o něm a s ním. Bezprostřední, nehraný, kdy jeho hlavní protagonista otázky neznal předem – tak si to přál – a odpovídal spontánně. Co na srdci, to na jazyku. Byl to poslední film, který viděl.

 

„Natáčeli jsme jej v Praze pomalým tempem. Na většině míst jsem byla poprvé, hlavně proto, že jsem od dvanácti žila všude jinde. Asi i proto byl pro,“  říká o svém snímku jeho autorka, scenáristka a režisérka Eva Lustigová. Ta na jeho pražskou premiéru, která se konala loni 19. listopadu, do Lucerny pozvala své i Lustigovy nejbližší přátele, kamarády, známé, ty, kteří měli tu možnost s ním nějakým způsob spolupracovat. Příjemný večer byl spíše „rodinným“ posezením než oficiální akcí.

„Chtěla jsem poznat výjimečného umělce, kterého jsem znala zblízka i z dálky. … A poznat ho jinak. Vše dohromady. … Protože jsem k němu nechodila do tříd tvůrčího psaní ani filmu, rozhodla jsem se, že by bylo správné s ním spolupracovat na filmu o něm a něčemu se také naučit.“  Tak o spolupráci s tatínkem mluví jeho dcera Eva, která mládí prožila na třech světadílech a už více než dvacet let pracuje ve Švýcarsku v oboru mezinárodního zdravotnictví a managementu.

Snímek je vesele smutný nebo smutně veselý. Jak chcete.  Je stejný, jako byl slavný spisovatel, rozdělený do dvou pólů. Jméno Arnošt (Ernst) Lustig totiž znamená vážně veselý. Na dotaz, zda si takové jméno zaslouží, jeho nositel odtušil: „Asi jo. Říká se nomen omen, že člověk je určen svým jménem a zároveň člověk určuje své jméno. Tak někdy jsem veselý a někdy vážný a dokonce, kdybych se jmenoval Smutný, tak bych byl veselý, protože to není otázka jména, je to otázka povahy. Myslím, že to jméno mě párkrát zachránilo z nouze, protož za války, když jsem Němcům řekl, že jsem vážně veselý, tak se zarazili a kdoví, jestli je to neodradilo od rozsudku smrti, to nevím.“.

„Kde byl za druhé světové války bůh – Elohejnu?“

Tázaný se zamyslel a na dceřinu otázku přiznal: „Kdybych měl říct popravdě, tak nevím. Bůh se mi ztrácí, abych tak řekl. Ale protože jsem ve věku, kdy člověk musí myslet na boha, a já na něj myslím trochu jako hazardní hráč. Co kdyby, co kdyby?“

„Člověk je nesmrtelný tak dlouho, dokud vytrvá ve vzpomínce,“ s potutelným úsměvem říká známý český spisovatel Arnošt Lustig. Na kolik tato slova platí i ve vztahu k němu, se onoho listopadového večera v Lucerně, ale vlastně už dávno předtím, někdy od prosince 2006, kdy její tatínek slavil osmdesátiny a kdy začala zaznamenávat jejich osobní rozhovory, mohla přesvědčit i Eva Lustigová.

S pro něj příznačným humorem světově proslulý spisovatel vzpomíná na bezstarostné dětství přerušené nacistickou okupací, na hrůzy prožité v koncentračním táboře, na počátky své spisovatelské dráhy i exil v Izraeli a USA, na celoživotní přátelství s Otou Pavlem. Jde o volně poskládaný snímek o člověku, jenž miloval život takový, jaký byl a je a uměl si ho náležitě vychutnat.

Režisér Jiří Menzel, který v Lucerně na spisovatele zavzpomínal, vyřkl slova, jimž film Evy Lustigové dává za pravdu: „Jeho knížky nejsou moc veselé. Ale čím to je, že když lidé vysloví jeho jméno, začnou se usmívat? Kde se to  v něm vzalo, ta schopnost rozdávat radost a optimismus?“

Opravdu, kde…?

 

                                                                     Jana Časnochová-Vrzalová

 

 

 

 

„Je více myší než pastí. Taková je moje filozofie.“

 

Eva: Na co bys chtěl radši zapomenout?

Arnošt: Na takovejhle vagon, ačkoliv člověk nemá chtít zapomenout na nic, protože někdy je to povzbuzení, jindy je to varování. Tak člověk si pamatuje, aniž by se o to moc snažil.

 

                                                      Arnošt Lustig, Tvoje slza, můj déšť