Tu hrůzu nedokážu ani popsat!

01.09.2012 17:20

Vzpomínky Raji Tobiškové

 

V květnu 2006, během zájezdu do Mauthausenu, Raja Tobišková několika svým přátelům předala ručně psané vzpomínky na druhou světovou válku, kdy byla odvlečena do Německa na práce, později zatčena, vězněna nejdříve v Ravensbrücku a později v Mauthausenu.

Letos by se Raja v červnu dožila 85 let. Už dva roky není mezi námi.  Zůstaly nám však její vzpomínky na tu hroznou dobu. Měly by být zachovány pro další generace.

 

                                                     l l l

 

Po obsazení území domova nacisty tisíce mých spoluobčanů naší země musely na nucené práce do Německa. Mně se dvakrát podařilo „vymámit“ z transportu, jenomže  v mých patnácti letech jsem už pod hrozbou trestu smrti byla 12. 7. 1942 odvlečena na nucené práce do Německa (Büro bei Magdeburg).

Později jsem tam byla zatčena gestapem a asi tři týdny vězněna v samovazbě. Následně jsem se dostala do věznice Berlin Alexanderplatz. Začátkem prosince 1944 jsem se dostala do Ravensbrücku a počátkem března 1945 s transportem asi 2000 žen různých národností do KT Mauthausen. Tady jsem měla číslo 2310.

Po příchodu do Mauthausenu jsme byly ubytovány ve staré budově (prý nějaké továrny) za mauthausenským kamenolomem. Později jsme byly přemístěny do tábora a já jsem se dostala na blok číslo 20.

Jednou, stalo se to začátkem dubna, nás po půlnoci probudili do práce. Šly jsme samozřejmě pod dozorem stráží SS a civilů (prý vídeňské policie), kteří nás doprovázeli  na mauthausenské nádraží. Odtud nás odvezli do Amstettenu, kde jsme měly odklízet trosky rozbombardovaného nádraží. Asi v 10 hodin dopoledne byl vyhlášen letecký poplach. Musely jsme se schovat v lese asi půl kilometr vzdáleného. Nás žen bylo 500 a mužů údajně  3-4 tisíce. Krátce nato už padaly bomby na nádraží a pak i na les, kde jsme byli ukryti. Posádky bombardérů se zřejmě domnívaly, že v lese jsou ukryti příslušníci německé armády, proto nás tak silně bombardovali. Letadla stále kroužila a shazovala bomby, hlavně na les, kde jsme byli my. Kolem nás létaly kusy stromů, kusy lidských těl a kamenů. Tu hrůzu nedokážu ani popsat, ani na ni do smrti nezapomenu.

Když letadla odletěla na opačný konec lesa, některé ženy v zoufalství vstávaly, křičely a loučily se se svými drahými a blízkými. Některé křičely modlitby, volaly k nebi a prosily Boha o pomoc. Jiné si rvaly vlasy a bily hlavami o stromy ve snaze se zabít a skoncovat s tím peklem, do kterého jsme se dostaly. Tento nálet, toto peklo a hrůza trvaly asi do 17. hodiny. Z pěti set žen nás přežilo 176, kolik mužů se zachránilo, mi není známo. Po odvolání náletu jsme se polní cestou pod lesem vraceli. Byl to hrozný pohled na les, na bombami zvrácené a roztříštěné stromy a na nich kusy těl našich kamarádů a kamarádek. Na cestě před námi už sváželi s koňskými potahy zabité spoluvězně, v mnoha případech jen zbytky jejich těl. Do tábora jsme se dostali velmi pozdě, samozřejmě bylo mezi námi hodně raněných.

Druhý den se na náš blok dostavila naše strážná - esesačka a oznámila nám, že příští den máme znovu nastoupit na práci v Amstettenu. Byla to pro nás ohromující zpráva, protože jsme se ještě nedostaly z toho hrozného šoku. Některé ženy prohlásily, že nás tam už nikdo nedostane, i kdyby nás měli spálit za živa. Esesačka nám řekla, že ona o tom nerozhoduje, ale že se na nás přijde podívat sám velitel tábora, abychom mu to řekly samy. Přihlásila jsem se, že mu to řeknu (tehdy jsem mluvila poměrně dobře německy). Před blokem se postavily hlídky, které nám příchod velitele včas hlásily. Pak jsme se seřadily v přední místnosti našeho bloku, všechny ženy, které aspoň trochu byly zdravotně schopné. Velitel byl značně překvapen, když nás viděl seřazené stát.

Vystoupila jsem z řady a oslovila ho s tím, že jistě ví, co jsme zažily v Amstettenu  a že nejsme schopny jít znovu do toho pekla, že by se jistě pro nás našla jiná práce, třeba v okolí tábora. Na veliteli bylo znát, jak byl naším jednáním a mým opovážlivým oznámením překvapen. Po krátké odmlčce odpověděl: „Na werden wir sehen,“ – uvidíme. Po této události nastaly pro nás tři dny  nejistého čekání, zda projdeme komínem, nebo co s námi se stane. Poté jsme se dozvěděly pro nás překvapující a radostnou zprávu, že budeme zařazeny do pracovních čet v okolí tábora.

Dostala jsem se do zahradnictví, kde jsem pracovala až do osvobození.

 

                                                          l l l

 

 

Jednou při naši schůzi bývalých mauthauseňáků jsme mimo jiné také vzpomněli na „Zeltenlager“  (stanový tábor).

I já jej chci svojí vzpomínkou připomenout. Pracovala jsem tehdy v zahradnictví, kde kolem nás procházely transporty vězňů do Zeltenlagru. Dá se říct, že skoro každé ráno, když jsme šli do práce po cestě kolem „České zdi“  (v místech, kde dnes stojí Československý památník), vedla cesta k zahradnictví a do Zeltenlagru. Na této cestě jsme viděli kaluže krve a u těch kaluží byla třeba čepice nebo bota. To jsme věděli, že v noci přibyl další transport nových vězňů.  Nebo ve dne, když procházely transporty kolem zahradnictví do Zeltenlagru, byli to vězni různých národností, většinou Židé. Pohled na ně byl přesmutný, bolestný a ještě strašnější pohled byl na staré lidi a děti. Ti ubožáci se vlekli podpíraje jeden druhého, jistě doufali už aspoň v odpočinek. A tam o kousek dál od zahradnictví přes údolíčko, kam sypali zbytky – popel z krematoria, tam za tím  na velké louce (kam od nás bylo dobře vidět) stály velké stany, jen obrovské plachty, jistě bez podlah. Pak jsem viděla, jak na koňských povozech vezli kolem nás koňská kopyta i se srstí, tak jak byla. Tehdy, v mých sedmnácti letech, jsem ještě nic takového neviděla, tak jsem se zeptala starších vězňů, kam to vezou? Odpověděli mi – prý jídlo těm chudákům do Zeltenlagru. Zpátky pak v těch vozech vezli už mrtvá těla těch ubožáků do krematoria.

Pak v dalších dnech jsme viděli, jak skoro polomrtví vězni tahali mrtvá těla svých kamarádů a možná i svých blízkých a skládali je do velkých hromad. Přibližně  ke konci dubna 1945 v noci letadla shodila několik bomb blízko  Zeltenlagru, zřejmě měly zničit tábor i s vězni, co tam byli. Po této příhodě ráno, když jsme přišli do práce v zahradnictví, tak tam do boudy propadla střechou na stůl lidská ruka a o kousek dál v keřích ležela část lidského těla.

 

Tolik z mých vzpomínek na Zeltenlagr.                                                                                                     

 

                                                  Raja Tobišková

                        Z rukopisu přepsala M. Kníchalová, červenec 2012


Raja Tobišková s mauthausenskými spoluvězni Josefem Klatem a Jaroslavem Pekem.