Trnitá cesta géniů

18.02.2013 19:27

Je genialita požehnáním nebo trestem či snad dokonce prokletím? Možná svým způsobem darem danajským? Jak pro koho. Pro lidstvo, jemuž geniální lidé dávají k užívání výplody svého mimořádného nadání zpravidla obrovským darem, avšak pro geniálního jedince tato výbava vybočující z běžného průměru, zhusta může představovat hodně trnitou životní cestu. Jsou tedy géniové vyvolenci bohů, jak se Roman Cílek ptá ve své nejnovější knize nebo…?

 

Jak autor v úvodu publikace připomíná, může být svým způsobem prokletím, dostane-li někdo „ceduličku se jmenovkou“ Učitel národů, Otec vlasti, Tatíček Osvoboditel. „Podobá se to zařazení do vypreparované kategorie s nálepkou, která je dána jednou provždy, a kde už je tedy nesnadné a dokonce i ošidné nacházet cokoli živého, životného, hledajícího, tápajícího, vyvíjejícího se.“

A přitom i géniové byli obyčejní lidé z masa a kostí, jimž se nevyhýbaly běžné starosti a trápení. Zkuste to však napsat, když jakýkoliv polidštěný symbol může kdosi jiný s klapkami na očích posuzovat jako jeho znesvěcení, svržení z piedestalu. Na takové cejchování doplatili bezmála všichni, které to postihlo. I Jan Amos Komenský.

Podle všeho už coby dítě vnímavé, hloubavé rád vyhledával debaty na témata, „která mířila za horizont jeho věku“. V článku o Descartovi a jeho nauce o zachování a udržování pohybu Komenský nedlouho před smrtí náznakem připomněl svůj rozhovor se spolužáky na zahradě strážnické školy plné květin.

„Bůh nestvořil všechny květy a jejich barvy,“ opovážlivě … po chvíli přemýšlení namítl Jan. „Stvořil zřejmě několik základních barev, které se pak přenášely z květu na květ. Rozmanitost barev není tedy přímým dílem Božím, ale dílem přírody.“

Tato pozoruhodná myšlenka jakoby představovala zárodek chlapcova budoucího vývoje a zrání, píše autor.

Tvrdě na Komenského později dopadl protireformační habsburský tlak. Rekatolizace v Čechách a na Moravě sílila, chystal se výnos o obnoveném zřízení zemském, jímž budou české země prohlášeny za dědičné v rodě habsburském a katolictví určeno za jediné, tedy státní náboženství. V takových podmínkách muž jako on nemohl svobodně pracovat a byl nucen zemi opustit. Ani exil však nedokázal oslabit jeho vztah k vlasti, k rodnému jazyku. V předmluvě ke své encyklopedické práci pobouřeně, snad až provokativně  - podotýká Roman Cílek – oslovil české vzdělance. „Nikde není nic tak nesnadného (…), co bychom nemohli srozumitelně a výstižně vyjádřiti naším jazykem, jen kdyby k tomu přistoupila přičinlivost a práce. Dosud nepochopil vznešenost našeho jazyka ten, kdo jej považuje za málo bohatý neb málo půvabný.“

Současník ctící rodnou řeč by mohl zvolat: kéž by si z těchto Komenského slov vzali příklad současní novináři, moderátoři a vůbec všichni, kteří pracují s češtinou a české pojmy zhusta zaplevelují zejména různými anglikanismy.

On vůbec Jan Amos Komenský zůstává v mnohém velice aktuální. Ostatně, posuďte sami: „Neříkej žádný: Co my tak neobyčejnou věc začíti máme? Nechť začnou Francouzové, Angličani nebo Němci! Podíváme se, jak se jim zdaří! Nebuďme, nebuďme, prosím, tak leniví, abychom po jiných toliko hleděli a za jinými zdaleka se plaziti chtěli! Nechť nás také někdy v něčem jiní před sebou vidí!“

Výzva platná podnes!

Láska k vlasti, která se údajně dnes moc nenosí, jak se nám různí globalisté snaží vštípit, se prolínala i životem jiného génia - Louise Pasteura. Když jej tatínek učil číst, vštěpoval mu také lásku k rodné zemi, „učil mě současně i milovat vlast a ctít slávu Francie“, netajil se ještě po desítkách let světově proslulý vědec.

Kronikář Paul de Kruif o Pasteurovi napsal, že „ještě ležel v učebnicích a studoval na malé koleji v Arbois, když se začaly objevovat první rysy jeho výjimečnosti, rysy dobré i špatné… projevoval prudkou ctižádost učit ostatní chlapce a hlavně je všechny předstihnout. … pustil se do práce jako kat a žádal, aby všichni ostatní pracovali tak pilně jako on“.

„Tyto tři věci - Dílo, Vůle, Úspěch – naplňují lidský život.“ Je to k nevíře, ale tohle si napsal osmnáctiletý mladík. Umím si představit, jak tím svému okolí, které nebylo mentálně tak vyspělé, asi lezl na nervy.

Jednostrannost v pohledu na dějiny, vytknou mu později - připomíná autor. Ten, o němž je řeč, věřil, že bezpráví prohraje a napomáhal tomu, co mělo přijít. Ještě před vznikem samostatného čs. státu nakreslil na výzvu ilegálních vlasteneckých organizací první československé poštovní známky. Jedny se siluetou Hradčan, druhé s holubicí a hlavou Mistra Jana Husa. Rovněž první bankovky mladého společného státu Čechů a Slováků pocházejí z jeho dílny. A mimochodem, jeho dílem je také hlavička našeho čtrnáctideníku Národní Osvobození!

V Primátorském sále Obecního domu v Praze dal najevo národní hrdost zarámovanou do ornamentálního kruhu s průhledem na nebe a zastíněným křídly letícího orla, tak typického pro jeho ruku. Napadá mne kacířská otázka: neberou si Alfonse Muchu, protože o něm je řeč, „do prádla“ určití kritici či historici umění, kteří by uvítali, kdybychom na minulost pokud možno zapomněli, právě pro jeho nefalšované vlastenectví?!

„Byl plachý, idealistický, ostýchavý, ale za všech okolností vždy svůj.

Je to málo nebo hodně?“ táže se Roman Cílek v části věnované člověku, jehož „zdobila – aspoň v chápavých očích – nádherná posedlost prací … a který nesporně neváhal … vždy říci, co cítil“. Mnohokrát a jednoznačně se postavil za demokratickou, v zúženém slova smyslu tedy masarykovskou ideu republiky, a dal to najevo nejen ve své erbovní knize Hovory s T. G. Masarykem…“

Tak autor nahlíží na Karla Čapka.

Cílkova kniha je nadčasová, protože nadčasových je všech jedenáct osobností, o nichž píše tak, že v nich konečně můžeme vidět nejen věhlasné postavy, ale také docela obyčejné živáčky. Lidi schopné učit se od jiných, lidi, kteří se nebáli hledat poučení i v minulosti, aby po svém mohli formovat svou přítomnost a naši budoucnost. Jako Jan Evangelista Purkyně, jenž půldruhého století po Komenském, který v úvodním slovu do prvního čísla nejstaršího českého naučného časopisu Krok mj. napsal. „V našem národu více než v kterémkoli jiném sprostota a vzdělanost se dělí a taková mezera mezi oběma se nachází, že komu osud nepopřál od mládí své prostředkem cizího jazyku vyššího vzdělání sobě dobýti, ten u pozdějším věku života svého k samotlivé a skrovné prostotě odsouzen býti musí. Ten strastný obce stav tak dlouho škodlivé své oučinky rozplozovati bude, dokud sbor vzdělanců samovolně nevzchopí se národním a vlastenským, všem obecným jazykem vyšší vzdělání konati a provozovati…“

„Také cítíte v těch slovech duch Komenského názorů…?“ táže se autor.

(Knihu vydalo nakladatelství MarieTum, tel.: 607 860 255; e-mail: marietum@seznam.cz)

                                                                   Jana Časnochová-Vrzalová

 

 

 

Neříkej žádný: Co my tak neobyčejnou věc začíti máme? Nechť začnou Francouzové, Angličani nebo Němci! Podíváme se, jak se jim zdaří! Nebuďme, nebuďme, prosím, tak leniví, abychom po jiných toliko hleděli a za jinými zdaleka se plaziti chtěli! Nechť nás také někdy v něčem jiní před sebou vidí!“