Třikrát z Poličky

28.03.2006 15:46


Mgr. Stanislav Konečný (20. 2. 1960), samostatný odborný archivář ve Státním okresním archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli, vydal dvanáct monografií, týkajících se města Poličky, v kterém žije. Mám před sebou tři díla – Poličští legionáři 1914–1920, Polička za mnichovské krize a Lid bible v Poličce – vznik, vývoj a zánik židovské obce. K vydání dvou publikací přispěl finančně i ČSBS.
Hned v úvodu knihy Poličští legionáři (532 stran) jsem poznal autorovu úctyhodnou „mravenčí“ práci. Těch pramenů, které prostudoval! Ročníky časopisu Jitřenka, Pamětní listy města Poličky z let 1918–1928, rodné, oddací a úmrtní listy a matriky, Evidence ministerstva vnitra, Seznam sibiřské armády z roku 1919, Rejstřík k osobním spisům francouzských, ruských a italských legionářů (v příslušných jazycích), Písemnosti Kanceláře čs.legií, soukromé zdroje. Fondy úřadů a archivů…


„Zdaleka ne dokonalé ověření údajů u necelé stovky poličských legionářů mi trvalo více jak dva roky, nemluvě o značných finančních nákladech,“ konstatuje Stanislav Konečný v úvodu; popisuje v něm též různé potíže, někdy přímo hlavolamy při svém pátrání. Po úvodu následuje obecná charakteristika čs. legií, statistika s detailními údaji o legiích a kapitola Legionářské organizace v Poličce.
Pak jsou již abecedně uváděni „poličští legionáři z první světové války“, vždy datum narození a úmrtí, povolání, zajetí na frontě, vstup do čs. vojska, ke které jednotce, hodnost, účast v bojích, návrat do vlasti, yznamenání, kde bydlel v Poličce.
Ze seznamu jednoznačně vyplývá – což ovšem není žádné překvapení – že zdaleka nejvíc poličských legionářů bojovalo v Rusku. Dále zjišťuji, že bitvy nejslavnější, u Zborova, se ze 67 Poličských zúčastnili jen dva; ostatní bojovali hlavně na sibiřské magistrále. Dokazuje to, jaký ohlas a význam bitva u Zborova 2. července 1917 měla. Teprve po ní došlo k masovým dobrovolným příchodům do legií. Poučné jsou pro zájemce o historii legií, že se dozví, kde všude jejich příslušníci bojovali, o útvarech, o kterých někdy ani nevěděli (např. 10. střelecký pluk Jana Sladkého Koziny, 12. střelecký pluk M. R. Štefánika, 11. střelecký pluk Františka Palackého). Překvapením není, ale zde je to dokazováno na konkrétních jménech, že značná část legionářů byla členy Sokola.
Po seznamu legionářů z Poličky publikace ještě uvádí seznamy poličských příslušníků, zahynuvších v první světové válce, zemřelých následkem válečných útrap v poličském lazaretu a pohřbených na centrálním hřbitově apod. Největší část Konečného práce tvoří Dopisy a vzpomínky poličských legionářů. Potenciálnímu čtenáři by to dalo hodně vědomostí o poměrech a vztazích v legiích i v tehdejším Rusku. Ze zápisů v denících na řadě míst přímo vyřazují pocity a myšlení legionářů, včetně vlastenectví přímo horoucího.

***

Publikace Lid bible v Poličce (158 stran) podává přehled o vývoji židovského osídlení v tomto městě. U každé rodiny je její schematický přehled s daty narození a úmrtí, dále bydliště, který transport; tučně jsou vysázena jména obětí holocaustu. Autor bádal v soupisech Židů v českých zemích z let 1723 až 1811 a v dalších soupisech a matrikách z 18., 19. a 20. století. Publikace začíná kapitolou židovské osídlení v českých zemích, pokračuje židovským osídlením v Poličce a přechází v jmenný abecední seznam židovských rodin od první poloviny 19. století. U naprosté většiny Židů, žijících ve 20. století, najdeme slova „zemřel (zemřela) v Osvětimi“. Někdy „v Terezíně, Lodži, Rize, Lublinu, Treblince…“.
Publikace Polička za mnichovské krize (209 stran) by se mohla jmenovat i Boj o Poličku. Je zaměřena na období říjen–listopad 1938, kdy se po Mnichovu rozhodovalo, zdali město připadne k říši nebo zůstane v okleštěné Čs. republice. Polička měla podle sčítání z roku 1930 celkem 6083 obyvatel, z toho 5891 Čechů a 149 Němců. Přesto byla, podle prvního rozhodnutí, přiřčena k německé říši. Knížka podrobně rozvádí zápas, který se o město strhl, ukazuje také statečnost mnohých českých lidí, kteří se nebáli postavit německým důstojníkům a úředníkům.
„…24. listopadu 1938 v 9 hodin vyklidila německá armáda okupovanou část Poličky a stejně tak i část Korouhve a Starého Svojanova a celou Rohoznou s Manovou Lhotou a Vítějeves. Z Poličky odešli rovněž němečtí celníci, kteří se stáhli na katastrální hranice města, kde byla zřízena celnice. Vyklizené území bylo ihned obsazeno čsl. četnictvem, které zde začalo vykonávat bezpečnostní službu. Okolo 10. hodiny pak vstoupily do města jednotky čsl. armády. Žáci Masarykových škol a státního reálného gymnázia i četní obyvatelé se shromáždili k jejímu přivítání na nábřeží. Průvod poté prošel okolo celého města a tichá manifestace byla ukončena před radnicí „provoláním zdaru republice, armádě a zazpíváním hymny“. Večer se pak v hotelu „Holý“ konala slavnostní večeře za účasti zástupců města, okresu, armády i finanční stráže, kterou pořádal starosta E. Vencovský na počest návratu Poličky na české území.“


Karel Kroupa