Tři paradoxy jednoho osudu dvacátého století

21.12.2005 12:09

„Na hory mrtvol se nedá zapomenout,“ říká profesor Végh a začíná své vyprávění...

Najednou rodiče zjistili, že víra nepomáhá. Nepomohla. I matematické nadání dětí nebylo tenkrát k ničemu. Chudý podomní obchodník, přebývající se svou rodinou v košickém sklepním bytě,  žil ve strachu. Co bude zítra, pozítří… Žel, jeho obavy brzy dostaly konkrétní podobu. V roce 1944  bylo z Košic ve 136 vlacích  postupně deportováno 11 tisíc Židů do Osvětimi, mezi nimi i rodiče dvou košických synů.
Rodina, v níž se žilo z ruky do úst, se rozpadla a do života jednoho z těch chlapců zasáhly zvláštní paradoxy…

„První paradox byl, že rodiče zahynuli v nacistické Osvětimi, a bratr v sovětském lágru. Stali jsme se tak nepřáteli obou ideologií.
Bratr byl vlastně první obětí naší rodiny. Po dvou semestrech na Stavební fakultě brněnského Vysokého učení technického musel v roce 1939 před okupací Čech a Moravy prchnout na Slovensko. Byl jak rtuť, a tak jakmile se naskytla příležitost, vydal se v říjnu 1939 přes Karpaty sám ilegálně do Sovětského svazu. Naivně uvěřil propagandě, že tam bude moci dál studovat. Teprve letos na jaře, šedesát let po válce a 65 let po jeho útěku,
po marném pátrání po jeho osudu, jsem se dověděl, že zemřel v sovětském gulagu,“ vytahuje na světlo neradostné vzpomínky profesor, Ing. Ludevít Végh, DrSc., z ČVUT Praha.
Ani jemu život v době, kdy Evropu rozdupávaly nacistické holínky, nepřipravil chvíle, o nichž by člověk mohl vyprávět s lehkým srdcem. V roce 1941 v Košicích, které tenkrát patřily Maďarsku, byla vydána vyhláška, poplatná fašistické éře, podle níž židovští chlapci, ročník jedenadvacet, měli putovat do pracovního tábora nucených prací, takzvaného munkatábora. Pochopil, že jeho osud je také zpečetěn, neboť byl stanoven den soupisu židovského ročníku 1921.
„Přemýšlel jsem, jak z té hrozby ven. Znal jsem lékaře Dr. Sáse, levicově smýšlejícího člověka, a tak jsem šel hledat radu k němu. Potřeboval jsem, abych v den odvodu měl – alibisticky – vysokou horečku. Na její původ se ovšem nesmělo přijít. Jako lékař mi píchl injekci z mrtvých tyfových bakterií, které způsobují horečku. Rodičům jsem nic neřekl. Teprve později v noci, s horečkou téměř 40 stupňů, jsem se tátovi přiznal. A to je druhý paradox našich osudů. Bratr v sovětském lágru zemřel, jak mi nedávno sdělil jeden nepřímý svědek, na živé tyfové bakterie a mě tytéž bakterie, avšak mrtvé, zachránily,“ se smutkem v hlase tiše konstatuje profesor Végh.
Nedlouho poté se ztratil v ulicích Budapešti. Z Košic zmizel před možným udáním... Chlapec s talentem pro matematiku, pod falešným jménem, s vylhaným náboženstvím, žil v ilegalitě. Pracoval jako dělník v chemické továrně i jako elektrikář v tajném tunelu pod řekou Dunaj. Ve dvaačtyřicátém jej však odhalili a poslali do munkatábora na nucené práce do Karpat. Je to zvláštní, ale sílu mu tam dodávalo tajné studium matematiky po nocích. Kiepertovu matematickou učebnici ‚Integralrechnung‘ opatroval jako oko v hlavě. Dva dlouhé roky dřel v lágru, než se naskytla příležitost k útěku.
„V roce 1944 nás bylo víc, kteří získali falešný švýcarský ochranný pas. Pas bez žlutého označení. Mohl jsem tedy „zmizet“. Vlastně jsem nevěděl, jestli jsem jednal ‚moudře‘. Řídil jsem totiž ilegální skupinu a chtěl jsem, abychom utekli společně. Nešlo to, a tak jsem ze solidarity zůstal s ostatními. Odvezli nás hromadně na Josefovské nákladové nádraží v Budapešti, s určením poslat nás v dobytčích vagonech do koncentráku. Právě na tomto nádraží se nám ale povedl společný útěk,“ po dlouhých letech mlčení klade na stůl svou pohnutou minulost pan profesor. Solidarita se vyplatila.
„Když máte gatě plné strachu, logika nefunguje a nastupuje intuice motivovaná strachem a jen slabě logikou. Zkrátka a dobře, jako na každém velkém nádraží i zde, snad 6–8 metrů od našich vagonů, stála mezi
kolejemi pumpa na vodu. Těsně před nalo-žením do dobytčího vagonu jsme vykročili s kamarády naší skupiny na tichý intuitivní povel, jakoby ‚ležérně‘ k pumpě, abychom oklamali stráže. Musely si myslet, že se jdeme napít. Všude kolem, jako na velkém nádraží, stály odstavené soupravy vlaků.
Na povel jsme skočili pod nejbližší soupravu a utíkali jako o život. Než se stráže vzpamatovaly, byli jsme pryč. Hledat nás mezi tolika vagony bylo marné.
Až do osvobození Budapešti Rudou armádou jsme se ukrývali ve sklepích různých vybombardovaných domů. Teprve na konci naší anabáze jsme našli poslední úkryt v jedné budapešťské ulici ve sklepní dílně tvaru L. Na konci, za naházeným haraburdím, v malém prostoru, byl náš úkryt. K přežití jsme ovšem potřebovali vodu. Vodovod byl na opačné straně místnosti. „Potíž byla v tom, že sklepní prostor dílny byl po několika dnech označen za místnost civilní protiletecké obrany, do níž se nastěhovalo asi třicet lidí. Kdyby se o úkrytu skupiny kdokoliv dozvěděl, byl by to konec.
„Každou noc bylo třeba tajně do úkrytu dodat deset litrů vody. Bylo to složité. Šlo o krk. Musel jsem zůstat mezi třiceti nastěhovanými vpředu jako ‚oběť bombardování‘. Pro kontakt jsme měli smluvený sotva slyšitelný signál, bez kterého mne ukrytá skupina přes haraburdí mezi sebe nepustila.
Když byla Budapešť obklíčena, Šípové kříže – maďarští fašisté – začaly pročesávat každou ulici, každý dům, každičký kout. Muže, které našly, na místě zastřelily. Věděl jsem, kdy došlo na náš dům. ‚Co teď,‘ blesklo mi hlavou a udělal jsem ve strachu něco, co jsem dělat neměl. Šel jsem, celý vystrašený, slepě ke svým do úkrytu. Skupina snad instinktivně vycítila smrtelné nebezpečí, a na smluvený signál nereagovala. Došlo mi, že jsem udělal chybu a rychle jsem se v tichosti od úkrytu vrátil zpět do prostoru mezi lidi. Jeden život je míň než deset životů....
Na štěstí náš sklep nakonec pročesán nebyl. Až po osvobození jsem se dozvěděl příčinu. Majitelem domu, v němž jsme našli útočiště, byl vysoký funkcionář maďarských fašistů. Když ozbrojenci Šípových křížů vpadli do nějakého domu, sebrali nejdříve majitele domu, aby je ‚provedl‘. Pokud jim v něčem lhal, zastřelili ho také. Jenomže tohohle, vzhledem k jeho postavení, zastřelit nemohli, a tak dům vynechali,“ vystřihuje obrázek starý desítky let profesor Végh.
„Pár dní poté obklíčená vojska v Budapešti nedaleko od našeho úkrytu zastřelila sovětské parlamentáře. Rudá armáda udeřila. Budapešť byla osvobozena.
Vylezli jsme z úkrytu i z ilegality. V našich životech nastal zlom. Najednou jsme byli svobodní.
V osvobozeném městě dlouho vládl chaos. Policie neexistovala, lidé rabovali válkou rozbité obchody. Z různých důvodů. Někdo proto, že měl docela obyčejný hlad a chtěl uživit rodinu, jiný na lup a kšeft…
„Přihlásili jsme se jako dobrovolníci na úklid města, nicméně za hlavní morální úkol jsme považovali pomoci vyhledávat válečné zločince. Hodně se jich převléklo do civilu, aby zmizeli.
Pomáhat v přeměně města do mírového pořádku bylo nelehké. Haldy mrtvol, zastřelení a umírající koně, hniloba, to vše hrozilo epidemií. Ale zmizel strach. Byl mír. Nikdy nezapomenu na osmi až desetimetrové kupovité hromady mrtvol, vytahaných ze sklepení domů, ‚sekretariátů‘ Šípových křížů. Tam ve sklepech zastřelili podezřelé ‚esesáci‘ Šípových křížů,“ bránou utrpení se do minulosti vrací pan profesor.
„Když byl nějaký válečný zločinec odhalen, odvedli jsme ho na sovětskou komandaturu…Tam jsme si také přišli na své i jinak. ‚Už jste dneska něco jedli?‘ zeptali se nás pokaždé a poslali nás do jejich jídelny. Nejdříve nám vždy dali pořádně najíst. Měli jsme hlad. A u nich bylo jídla dost.
Jednou se nám podařil husarský kousek. Pomohli jsme identifikovat Zoltána Meška, ideologa maďarských fašistů. Maďarské orgány, které se již formovaly na vysoké úrovni, se o tom dozvěděly a ‚převzaly si ho‘. Proces prý trval léta.“
 Přežít, prostě přežít, najíst se, dosyta se vyspat, to byly hlavní starosti členů již ne ilegální skupiny. Mladíků plných nenávisti k fašistům. A tak, když rudoarmějci zjistili, že jeden z nich mluví přijatelně slovensky, česky, rusky, německy, maďarsky a trochu i anglicky, nabídli mu místo tlumočníka v jedné vojenské části ... Bez váhání kývl, a stal se tak‚ příslušníkem‘ vojenské části pp. 05602, 3. ukrajinského frontu. Budapešť, Bratislava, Vídeň, Baden, Enzesfeld – ještě dlouhá cesta k míru se před ním táhla.
„Nedůvěru ke mně necítili. Byl jsem Čechoslovák, a to už něco znamenalo. Komunikační problémy jsem rovněž neměl. Na uniformu bez nárameníků jsem si zvykl,“ říká L. Végh.
Ovšem s literou vojáka na tom byl budoucí profesor tak trochu na štíru. „Naše jednotka v Rakousku jednou dostala zprávu, že se někde skrývá nacista.
‚Jdem na něj!‘ povídám kapitánu Labincevovi, bývalému tankistovi z Moskvy, a tahám svou pistoli z pouzdra, z které jsem, pokud se pamatuji, nikdy nevystřelil.
„Jseš blbec,“ vyjel kapitán, jako kamarád! „Musíš se plížit,“ a chňapl mne zpět do bezpečí. Nehrálo se žádné divadélko o důvěře či nedůvěře. Byla válka a šlo o život.“
Pan profesor se zamyslel. Jako by přemítal, kterou ze vzpomínek vytáhnout na světlo, a pak povídá: „Víte, události do nás implantovaly hluboký odpor k nacismu, který plánovitě vraždil některé národy či etnika a vedl k tomu i děti …. Vzpomínám, jak na silnici směrem na Vídeň, byly vidět stopy zvěrské práce příslušníků Šípových křížů. K Dunaji vedli zajatce a stříleli je do týla. V určitém smyslu byli někteří možná horší než dozorci v koncentračních táborech. Neštítili se často pistolemi ‚ověnčit‘ ani třináctileté kluky a zneužívat je k ‚vraždění jako ke hře‘.
Ale abych nemluvil jen o smutných věcech… Zažil jsem i veselejší chvilky.“ Profesorova tvář se rozzářila. Třebaže mu dávná minulost do srdce vrazila bolestivé hřebíky, neokoralo a tento matematik se dokáže i smát.
„Rakušané se Rusů strašně báli. Ve Vídni jsme potřebovali zjistit další trasu pro postup autem. Mapy jsme sice měli, ale… Zkrátka, po chodníku šla kolem taková moc hezká slečna. Jakmile spatřila vojáky v rudoarmějských uniformách, z nichž jeden po ní chtěl nějakou informaci v německém jazyce, lekla se a dala se na útěk. Běžel jsem za ní. A šup do domu, v němž zmizela. Našel jsem ji ve třetím patře. Její rodiče byli celí bledí. ‚Kde je ta slečna? Rád bych s ní mluvil‘ řekl jsem slušně německy. Ukázali na pokoj. ‚Slečno, proč jste utíkala před ruským …? Copak vypadám tak …‘ domáhal jsem se zdvořile odpovědi.
Najednou jsem jí porozuměl. Vždyť ji celá léta vychovávali ve víře, že Rusové jsou vrazi, že týrají děti... Všechno jsme si vyjasnili a její tvář se postupně rozjasnila. I já jsem byl mladý. Snad jsem jí i řekl, že jsem Čechoslovák. Už tu byl sympatický úsměv hezké mladé dívky. Škoda, že naše jednotka spěchala dál….
Jednou jsem také tlumočil v rakouské nemocnici kapitánu Labincevovi u abortu jeho kamarádky, sovětské důstojnice. Hlasitě mluvila v narkóze a němečtí lékaři jí nerozuměli. Cožpak jsem jim mohl vykládat, že křičí  – Labincev, ty balšoj sviniar.
No a válečné dny plynuly... Přišel 5. květen roku 1945. Seděl jsem u rozhlasu ve svém pokoji v Enzesfeldu. Vedle stál Labincevův pucflek. Byli jsme v družném rozhovoru. Najednou z rádia slyším: ‚Praha volá o pomoc‘. Cítil jsem signál. Dotek domova a konec války. Díky jazykovým znalostem, jsem mohl poslouchat téměř všechny západní stanice v různých jazycích. O konci války jsem měl proto, na rozdíl od místního velení, autentické zprávy,“ prohodil pan profesor „Západní stanice hlásily: 7. května německé velení a mocnosti spolu se sovětským generálem Susloparovem podepsaly všeobecnou kapitulaci Německa. Avšak Moskva mlčela. Pořád jsem seděl s uchem na rádiu. Válka vlastně skončila, nicméně sovětské nejvyšší vedení – Moskva – pořád mlčelo. Dne 8. května nadporučík Los s námi slavil své narozeniny. Ve dvě hodiny ráno, už 9. května, byl již tento sympaťák namol, a tak jsem ho šel doprovodit na komandaturu, kde bydlel. Moskva stále mlčela.
O hodinu později, to už jsem byl v posteli, se z ulic rakouského Enzesfeldu ozvala šílená střelba. Rychle jsem na sebe naházel uniformu a vyrazil z domu. Už první voják, na něhož jsem narazil, mi sdělil, že válka skončila a že všechny patrony všichni z radosti vystřílíme do vzduchu. Podstata faktu mi ale dlouho nějak nedocházela.
Najednou jsem nevěděl, co bude dál. Válka pro mne byla dlouho ‚normální‘, naopak mír po šesti letech útrap představoval počátek čehosi neznámého. Nabídku velení, abych jel studovat do Moskvy, že mi vystaví dobré ‚bumážky‘, jsem odmítl. Nepřijal jsem ani podobný návrh studovat v Budapešti a současně tam pomáhat budovat novou techniku. Se strýcem Honzou, s nímž jsem se náhodně setkal v Budapešti, kde byl také v ilegalitě, jsme si řekli, že chceme domů do Československa. Ale kam? Kde je náš domov? To jsme nevěděli,“ vykresluje tehdejší situaci profesor Végh.
Velitelé, kteří byli velice zvědaví na Prahu, jim navrhli, aby tam s nimi odjeli. Stanovil se den „D“ a dvě auta vyrazila ke „stověžaté“. Nové město tehdy mladíka Végha okouzlilo na první pohled. Zvláště svátečně osvětlené Václavské náměstí.
„To víte, české dívky při pohledu na mladého rudoarmějce jihly a ‚ležely mi u nohou‘. Prožíval jsem šok a sen zároveň. Praha, kterou jsem nikdy předtím neviděl, mě chytla za srdce. Jsem tady doma.“
Někdy se zdá, jako by se to, co se stalo před šedesáti lety, událo teprve včera, dnes. Souřadnice minulosti nelítostně protínají ty současné. Jakoby TO TENKRÁT, přežívalo V TOM DNES. To je asi osud všech přeživších.
Den osvobození ale neznamenal osvobození od hrůzných zážitků, nezahladil vzpomínky na blízké lidi, kteří zahynuli v koncentračních i jiných táborech…
„Víte, někdy přemýšlím, zda onoho ‚konečného řešení‘, jež bylo cílem nacistů, se jim přece jenom nepodařilo do jisté míry dosáhnout. Syndrom války, ať už v duševní oblasti či v mezilidských vztazích, praktickém životě, prostě žije dál v těch, kteří přežili. A co je horší, přenáší se i na další generace. Nevím, zda je to dobře nebo špatně. Tohle, co jsem vyprávěl vám, jsem ještě nikomu neřekl. Ani vlastním dětem. Nedokázal jsem to. Všechny prožitky minulosti si s sebou nesu dál,“ přiznává s bolestí v hlase profesor Végh.
„Mír začal, ale radosti, které přinesl, Praha, studium, rodina, úspěšné děti a vnoučata, univerzitní profesura, se s nastupujícím stářím jakoby mísily s postholocaustovými syndromy vzpomínek na ty, kteří se nevrátili.
A to je třetí a poslední paradox jednoho osudu dvacátého století,“ svěřuje se pan profesor na závěr svého vyprávění.


Jana Časnochová a Jiří Růžička