Temné kouty XX. století

27.11.2014 10:18

 

Odsouvat problémy, sporné body na pozdější dobu, na nějaké „až bude čas či vhodnější chvíle“, se nevyplácí. Zvláště, jde-li o budoucnost Evropy, světa. Konferenční stoly i papírové desky jsou totiž prachbídnými zárukami míru.

Když v roce 1918 skončila první světová válka, nikdo nevěřil, že by se lidstvo do stejné katastrofy bezhlavě vrhlo znovu. „Strašlivá zkušenost musela přece poučit i varovat,“ zamýšlí se ve své nejnovější publikaci Temné kouty XX. století Roman Cílek. Jeho práce je drsným svědectvím nepoučitelnosti tvora zvaného homo sapiens.

Dějiny jsou úžasným oborem. Člověk s nimi může prožít bezpočet životů, zažít spoustu dobrodružství, zamyslet se nad zkušenostmi předchozích generací, nabízejí šanci k tomu, abychom jejich chyby či, nedej bože zločiny, neopakovali.

Při pročítání zpráv o naší současnosti doma i ve světě si však zdá, že mocní této planety (i ti naši) hodiny dějepisu buď zjevně proflákali, nebo jejich učitelé za moc nestáli či si z nich ze zištných či jiných příčin vzali jen to špatné. Kolikrát se coby občané nestačíme divit, jak, jde-li o jejich prospěch, se do jednoho šiku seřadí zástupci zcela protichůdných konců politického spektra, byť si předtím nemohli přijít na jméno.

Cílkova kniha na faktech demonstruje, že v podstatě nejde o nic nového pod sluncem. Společné zájmy sblíží nesourodé až zcela rozdílné lidi, aby si pak ona prazvláštní skupina zahrála s osudy vlastní země i těch sousedních, Evropy, aby společnost zahnala do temných koutů…

A také ukazuje, že spoléhat se v nouzi nejvyšší na pomoc těch, o nichž jsme se domnívali, že patří k našim přátelům, kteří smlouvy a sliby nám dané dodrží za všech okolností, se nevyplácí. Zklamání může být obrovské, s dalekosáhlými důsledky.

Kdo ví, co asi letělo hlavou Siru Basilu Newtonovi, vyslanci Jeho britského Veličenstva v Praze, když na jeho hlavu v pondělí 19. září 1938 dopadaly hořké Benešovy výčitky? Kdopak může říct, jak se cítil Edvard Beneš, když mu Sir Newton předával anglo-francouzskou nótu, v níž se Československu navrhovalo vydat Německu pohraniční oblasti?

Lhaní a vytáčky v politice rovněž nejsou ničím neobvyklým. Spíše naopak.

Britský velvyslanec v Berlíně Henderson svému ministru zahraničí Halifaxovi 27. září 1938 telegrafoval zprávu plnou vědomých nepravd: „Je naléhavé, aby se československé vládě jasně řeklo, jaká je situace. Nic nemůže zachránit Československo před úplnou porážkou.“ Údajně to potvrzoval i britský vojenský atašé.

Úder pod pás završil Chamberlain osobním poselstvím Edvardu Benešovi. V dokumentu, sepsaném spíše jako ultimativní nařízení, se mj. píše: „Německý příkaz k pohybu vojsk by znamenal, že Čechy budou vojensky rozdrceny a nic, co by druhé mocnosti mohly učinit, neodvrátilo by tento osud od vaší země a národa. Toto zůstává skutečností, ať bude konečný výsledek případné světové války jakýkoliv.“ 

Je pravdou a R. Cílek se o tom rovněž zmiňuje, že nálada v ČSR byla výborná. Chystali jsme se k obraně. „Nedáme se. Vlast ubráníme,“ psali vojáci na stěny vagonů a pevností. Jenomže v západní Evropě neměli chuť pouštět se do nového válečného dobrodružství. Bylo snazší a pohodlnější „hodit psovi kost“. Jak krátkozraké se toto řešení zanedlouho ukázalo!

Dějiny opětovně potvrdily, že neexistují stálí a trvalí spojenci ani stálí a trvalí nepřátelé. Každý se řídí jen stálými a trvalými vlastními národními zájmy, které nedovolí jít bojovat za malého spojence.

Svědčí o tom i Cílkovy Temné kouty XX. století, plné důkazů o falešnosti tehdejších politiků. Když Chamberlaine telefonicky informoval Edvarda Beneše, že letí do Mnichova na schůzku s Hitlerem, ujišťoval ho, že nepustí československé zájmy ze zřetele. E. Beneš žádal, aby se „v Mnichově neusneslo nic, aniž by Československo bylo slyšeno“. Výsledek?

Signatáři mnichovské dohody se mj. usnesli, že vyklizování našeho pohraničí započne 1. října 1938, bude provedeno do 10. října a to bez ničení jakýchkoli existujících zařízení, že čs. vláda je odpovědna za to, že vyklizení bude provedeno bez poškození uvedených zařízení.

„Myslím, že jsme udělali kus dobré práce,“ chvástal se Daladier před novináři. „Mělo by smysl dát pobít patnáct milionů Evropanů, abychom donutili tři miliony sudetských občanů, kteří se cítí být Němci, aby zůstali vázáni k Československu?“

 

Dne 30. září zdrcený Beneš konstatoval: „Rozhodnutí je pro nás hrozné, ale není zřejmě jiného východiska. Ustupujeme přesile. Nemohu … navrhnout nic jiného než přijetí mnichovského ultimáta. Kdybychom nepřijali, znamenalo by to sice čestnou válku, ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn. Tlumočím tím nejen názor svůj, ale i mínění zástupců politických stran. Připojí-li se k němu kabinet, budu považovat toto stanovisko za konečné.“

 

Vláda československá prozkoumala všechny podrobnosti mnichovského diktátu, jakož i okolností, které na něj měly vliv. Ve shodě s odpovědnými činiteli politických stran rozhodla usnesení čtyř velmocí přijmout. Učinila tak u vědomí, že je třeba zachovat národ a že jiné rozhodnutí v danou chvíli není možné. „Vláda československá, činíc toto rozhodnutí, protestuje zároveň před celým světem proti ujednání, které bylo učiněno bez její účasti.“

Je nutné si připomínat temná zákoutí dvacátého století, abychom se v tom, které žijeme, vyvarovali hrůz toho předchozího. Cílkova kniha je skvělým argumentem v polemice s přepisovači minulosti, s lidmi, kteří by nejraději zapomněli na to, co se stalo před rokem1945. Může být neoddiskutovatelným důkazem i proti výrokům B. Posselta, mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení, nejen v nedávném vysílání veřejnoprávní ČT, který náš národ nepřestává vinit ze zločinů vůči německému národu. On a jemu podobní sotva chtějí slyšet, že prvorepublikové Československo, byť mělo řadu nedokonalostí a nectností, patřilo k nejvyspělejším demokraciím Evropy. Právě proto, jak Cílek pádnými argumenty dokládá, muselo být Hitlerem, za vydatného přispění Henleinovy páté kolony, zničeno.

Publikaci doplněnou o obrazový materiál vydalo Nakladatelství ČAS (www.nakladatelstvicas.cz; info@nakladatelstvicas.cz; Slepá 246, 252 03 Řitka).

                                                                                          Jana Vrzalová

 

 

 

 

„Dějiny jsou jako moře.

Zdálky vypadají monumentálně, ale když jste uprostřed, tak se vám dělá špatně.“

 

                                                                            Gabriel Laub