„Táto, kam neseš to rádio?“ (Vzpomínka na otce)

28.03.2012 13:21

Letos 15. února tomu bylo sedmdesát let, kdy na následky utrpení zemřel v koncentračním táboře Auschwitz (dnes Osvětim v Polsku) můj otec, npor. v. z. MVDr. Václav Hofman. Protože mně v té době byly čtyři a půl roku, mám na něho pouze mlhavé vzpomínky.

Poměrně dobře si pamatuji na poslední minutu, kdy jsem ho viděl naposledy. Bylo to 18. července 1941 a přijelo si pro něho k nám domů  jičínské gestapo. Byl jsem v té době na zahradě za vilou, ve které jsme bydleli a hrál si tam s kamarády. Najednou pro mne přiběhla maminka, chytla mě do náruče a běžela před dům. Viděl jsem svého otce, který nesl rádio a v doprovodu asi dvou mužů v kožených kabátech nasedal do auta. Stačil jsem jen zavolat: „Táto, kam neseš to rádio?“ Odpovědět mně už nestačil, a tak to byla poslední slova, která ode mne slyšel.

Vyšetřoval ho v Jičíně gestapák Richter. Pak byl nějaký čas vězněn ve valdické věznici- Kartouzích a potom ho převezli do Malé Pevnosti v Terezíně. Dvacátého prvního  prosince téhož roku byl odvezen do koncentračního tábora Auschwitz  jako vězeň č. 24987. V jeho vyšetřovacím spise byla poznámka: RU =  Rückkehr unerwünscht (Návrat nežádoucí).
Otec, jak jsem se dozvěděl později od maminky, se zapojil do protinacistického odboje  prakticky okamžitě po obsazení naší republiky. Byl velitelem skupiny na tehdejším Okresním úřadu v Jičíně, napojené na skupinu majora Rošického. Ta připravovala ozbrojené povstání. Rozšiřoval zahraniční zprávy a  udržoval spojení s ostatními odbojovými skupinami v Jičíně. Maminka o jeho ilegální práci nevěděla až do té doby, než našla náhodou doma v jedné knize mřížku na šifrování zpráv. Otec se jí pak přiznal. Od té doby žila maminka ve stálém strachu.

Otec byl zatčen ve stejný den s dalšími osmnácti úředníky Okresního úřadu v Jičíně. Po válce se maminka dozvěděla, že jeden z úředníků, vyslýchaných na jičínském gestapu, viděl list s udáním na jejich skupinu, podepsanou  jedním jejich kolegou, také zaměstnancem OÚ.

Táta byl opravdovým vlastencem, který se dobrovolně přihlásil k obraně republiky v době vpádu maďarských bolševiků na Slovensko a také se  dobrovolně přihlásil na pomoc Podkarpatské Ukrajině, která se stala  součástí Československé republiky. Udělal to z kolegiality ke svému spolupracovníkovi veterináři, který byl ženatý a byl tam úředně přidělen. Otec byl tenkrát ještě svobodný.

Jeho ušlechtilou povahu dokládá vzpomínka jednoho ze spoluvězňů v koncentračním táboře Auschwitz.: „..  zde se sešel se svým vzdáleným příbuzným JUDr. K. Stránským, kterému jako nově příchozímu nabídl kousek suchého chleba, tužku, papír a noviny z předešlého dne...“
Podle neověřených zpráv těch, kteří měli to štěstí a vrátili se po válce z KT v Osvětimi, dostal můj otec zápal plic, který nepřežil. Vzhledem ke krutým mrazům a zacházení s vězni to je pravděpodobné. Telegram, oznamující nám jeho smrt,  byl více než stručný. Jeho kopii přikládám.  
Přikládám také otcovu  fotografii  a kopii dopisu z KT Auschwitz. Veškerá korespondence musela být  pochopitelně v němčině.

                                                               Vilém Hofman, Libáň

Vyšlo v čísle 7 (28. března.2012)

                                                              

(Pozn. autora: Obracím se s prosbou na všechny, kteří by cokoliv věděli o mém otci, činnosti jeho skupiny a skupiny mjr. Rošického, aby se mně laskavě ozvali na e-mail: hofman.vilem@gmail.com, nebo na tel.: 723 416 257)

Npor. v. z. MVDr. Václav Hofman.