Tam nebylo dvojí tváře…

18.01.2012 14:56

Loni 19. listopadu jsme se naposledy rozloučili na roveňském hřbitově s veteránem druhé světové války pplk. v. v. Ing. Pavlem Hoffmanem. Jako dvaadvacetiletému se mu podařilo v roce 1944 uprchnout z protektorátu. V roce 1946 se vrátil domů coby kapitán americké armády. Byl to obdivuhodně aktivní muž až do pozdního stáří. Ještě v pětasedmdesáti letech se vydal na cestu kolem světa, aby si uskutečnil svůj životní sen. Pavlovu životní sílu a morálku, jak se domnívám, velmi dobře osvětlí jeho první poválečný dopis domů. Zde…

 

Tam nebylo dvojí tváře…

První Pavlův poválečný dopis domů

                                                                                                                                                                            Řím 11. 7. 1945
                                                                                 P. A. Hoffman, Viale

                                                                                 delle Milizie 48,int. 4.  Italy

Drazí,
nemohl jsem psát, byl jsem vázán povinnostmi, které mi kladl zák. o voj. tajemství. Na cestě Rakouskem pronikl jsem šťastně několikrát kontrolou něm. kriminálky. Při pokusu o překročení hranic do horní Itálie jsem se sešel s partyzánskou kontrolou. Dva měsíce jsem byl v Jugoslávii a horní Itálii, byly to tak hrozné dva měsíce, že jsem dosud nic podobného neprožil. Vysilující noční pochody, boje, útěky, hlad, vši, zničené šaty, boty, spaní v lesích bez krytu a přikrývek. V té době jsem pozbyl vše i fotoaparát. Po čtyřdenním hladu jsem šel si říkat o chleba do chalupy s ručním granátem v ruce, abych nezemřel hlady.  Chodil jsem v botách bez podrážek, jen omotané hadry, byly stále plné bláta. Onemocněl jsem úplavicí a střevními červy, na nohou se začaly objevovat křečové žíly, vlasy začaly padat a zuby se uvolňovaly. Ztratil jsem celkem 20 kg. Mučen hladem a zimou, bez víry v možnost lepšího, mne 1. IX. za svítání Bůh seslal pomoc, které mi bylo svrchovaně třeba. Sešel jsem se s Angličanem, jehož jméno mi zůstane po celý život zapsáno v paměti. A. Tucker, ten se rozdělil bratrsky o poslední nouzovou dávku čokolády se mnou. Pak spolu jsme oba sdíleli společnou cestu a hlad, i přikrývku jeho. Byl mi ochráncem a stále mi pomáhal. Prožili jsme  perné dny, ale cesta měla již jiskřičku naděje. Za zády Němců přistálo v noci 7. IX. anglické letadlo, které bylo určeno pro misi pana majora. Na jeho palubě překonal jsem překážku Adriatiku.  Za šera 8. IX. ráno přistáli jsme v Bari. Pak byl jsem intenován. Hlásil jsem se prostřednictvím svobodných Čechoslováků do čs. armády, ale nebylo mně pomoženo. Zažil jsem velmi trpké zklamání. Viděl jsem, že bylo možné pomoci, ale nebyla vůle. Pohyboval jsem se ve směsi asi 30 národů, inteligenty a korupcionáři počínaje, lumpy a zrádci konče. Byly to smutné Vánoce, vzpomínal jsem na Vás. Na Štědrý večer hodil do naší tiché malé společnosti Francouz láhev a převrhnul improvizovanou petrolejovou lampu. Všude byly střepy a petrolej, i na troše jídla, které jsme si na Štědrý den šetřili, troše chleba, marmelády,  margarínu a čaje. V ten večer umíral jeden Albánec. Vznikly rvačky, při kterých bylo 10 lidí zraněno, museli zasáhnou angličtí vojáci s automat. pistolemi, aby nastal klid. Byl jsem hodně morálně zdeptán v tomto internačním táboře. Mnoho jsem se naučil, poznal jaké je lidstvo a jednotlivé národy. Tam se ukázal každý jaký je. Tam nebylo dvojí tváře. Tam jedině bylo možné poznat bídu lidského charakteru.
Je zajímavé, že Francouzi, Belgičané a Jugoslávci patří mezi národy přímo strašné, pod úroveň lidstva. Ač jsem se setkal s několika skvělými jedinci z jejich řad, ale to nerozhoduje o celku - o tisících. Černoši z Habešského císařství, asi 100 jich tam bylo, jsou zapsáni výše u mne než tyto  tři národy, možné o nich říci civilizovaní, když ne kulturní. Řekové, Albánci, Italové pouze kulturní. V mých očích stoupli Poláci, Holanďané, Finové a bohužel i Maďaři, ač jsou nepřátelé našeho národa. Dobré mínění jsem si zachoval o Rusech. Češi za hranicemi jsou většinou neupřímná, sobecká velmi domýšlivá pakáž, ač jsem se setkal s několika dobrými. Slováci v zahraničí  jsou lepší než vlastní bratři Češi.  Zvláště jeden jest mým obětavým přítelem a je zajímavé, že je to také Pavel. Američané mají pro nás hodně sympatií, Angličané si nás také  považují a mají o nás nejlepší mínění. Vyslechl  jsem často debaty, aniž společnost věděla, že jsem Čech.  Nejlepší jméno ve světě nám dělá hudba, zvláště Dvořák a Smetana. Potom Masaryk a Beneš, K. Čapek, vzorná demokracie, Sokol, pražská šunka, pivo, sklo, Baťa, Škoda a kulomety. Mnohdy si to ani nezasloužíme, jak dobře o nás smýšlejí.
Z Campu mně pomohli Američané, ti se za mne zaručili, opatřili si informace radiotelegraficky  v Jugoslávii  a prostřednictvím podzemní organizace i z domova. Pak 27. XII. jsem byl propuštěn na svobodu. Vstoupil jsem do jejich služeb jako parašutista pro operace v ČSR proti Němcům.

Nastal obrat v mém životě. Měl jsem krásný byt, jídlo s úžasným standardem, skvělé uniformy a byl jsem výborně placen, vše bylo ohromné. Požitky mé rovnaly se požitkům generála v ČSR v míru, což je tolik, co má v US armádě poručík nebo kapitán. Jediná hrozná věc pro mne bylo pět skoků z letadla, kdy viděl jsem, jak se padák zcela neotevřel, nebo nešťastné dopadení, další,  které skončilo v nemocnici. Dopad je velmi prudký, nikomu to nedoporučuji. Při jednom cvičení se zřítilo letadlo s instruktory a nikdo se nezachránil, asi 15 lidí. Ještě hroznější je to pomyšlení na seskok domů - to děsné čekání.

Bohudík, válka se skončila. Můj šéf patří s p. Dr. Vraným mezi nejlepší lidi jaké znám a za nejlepšího šéfa jej považuji. Žil jsem v Bari, potom v Kasertě a Neapoli. Řím je z nich nejčistší a nejmodernější. Jinak je italská zem velmi špinavá, to platí o hygieně, mravu a charakteru. Fašismus je úžasně zakořeněn ač je skryt. Je hrozné, že oni nepoznali svobodný život, že si vůbec nedovedou představit jaký je, že po něm vůbec netouží, ba dokonce si myslí, že musí být takový režim, jako byl fašismus.  Mají o sobě představy, že jsou nejkulturnějším, nejinteligentnějším a nejschopnějším národem. Mají ovšem představu, že jsou rasou nadřazenou a že existují i rasy inferiorní. Strašně nenávidí anglický národ i Američany. Práce je zde spousty v Itálii, ale nikdo z nich nechce začít. Je to národ křiklounů, nenažranců a povalečů.
Jsem nyní zaměstnán jako pokladník ve velkém americkém rest campu, kam chodí vojáci na zotavenou. Je zde vše, koupaliště, studovny, školy, kina, divadla, restaurace, vlastní obchody.  Já jsem v jednom obchodním oddělení, mám se dobře, ale ne tak jako parašutista. Tím je řečeno vše, co uplynulo v posledních 10,5 měsících.  V žádném případě nehodlám ustoupit od svého původního záměru poznat dále svět, pokud jsem mlád.
Pokud se týče příbuzných naší rodiny, doufám, že úkol pozdravování vyplníte dokonale, proto je neuvádím ač na ně všechny  velmi vzpomínám a všechny moc pozdravuji. Ve veškeré památné dny v rodině - svátky, narozeniny jsem vždy na oslavence vzpomínal a  v duchu jsem byl s nimi, bohužel, nemohl jsem jim přát ani písemně ani osobně. Teď pro červenec přeji mámě vše nejlepší, hlavně zdraví a dlouhý život. Tátovi a mámě pak ještě nejméně padesát jubilejí sňatku ve zdraví a spokojenosti prožitých. Rád bych Vám poslal něco z hojnosti věcí, kterými zde oplývám a Vám se nedostávají, ale budu velmi rád, když Vám bude doručen tento dopis. Snad později se najde lepší cesta, abych Vám mohl něco zaslat. Čekám netrpělivě na Vaše zprávy, ač věřím v Boha, že není možné, aby bylo něco zlého v událostech Vašich za poslední dobu, co jsme se neviděli.

                                                                            Buďte hodně zdrávi. Váš Pavel
                                                                     PS. Nemějte o mne nejmenší obavy.

                                                   V. H.

 Vyšlo v čísle 2 (18. ledna 2012)

                Na fotografii Pavel Hoffman v Římě roku 1945               

 … a v roce 2007.

 (Foto Andrej Hoffman a archiv autora)