Taková byla válka pro nás děti

18.01.2012 14:55

 

Můj kamarád Milan aneb Ach ty naše dětské plány

(V posledním díle jsme hrdinu vzpomínek opustili ve chvíli, kdy přišel o maminku a byl umístěn v nové rodině).

To už bych mohl rovnou do rakve, říkával Felix s tetou Ančou, bývalou baletkou, už kolik let žádali o děcko z ústavu, sami děti jaksi mít nemohli. A tak se Felix dočkal. Jenže si asi nepředstavoval, že to dítě bude trochu zvlčilý a vzpurný klacek z periferie. Teď byl strýc Felix, pravda, trochu překvapen, když se mu dostalo „dítěte“ odjinud a v čase, kdy měl svých nemalých existenčních  starostí dost.

Na gestapu byl vězněn za to, že nechal utéci jakousi židovskou rodinu z místa, kde se každý týden shromažďovaly skupiny Židů na odsun do Terezína. Vymlouval se pak, že v té chvíli byl na záchodě, protože měl zrovna ten den dyzenterii. Gestapáci mu vysvětlili dost pádně, že když měl ty židovské svině na starosti, tak neměl co mít nějakou dyzentérii. A vůbec, byli přesvědčeni, že za to, že je nechal utéci, určitě dostal od nich nějakou odměnu, nejspíš zlato nebo brilianty, nebo co. Dyzenterii mu během té doby vyléčili stravou zaručeně nemastnou z nahnilých brambor a nahnilé zeleniny - stravou vězňů.

Ani teta Anča nebyla nijak zvlášť potěšena novým „batoletem“. Ale smířila se mnou hned, jakmile zjistila, že mám jisté vlohy k domácím pracem, jako bylo mytí nádobí a podlahy a podobně. Vesměs šlo o práce, o kterých jsem do té doby já sám neměl ani potuchy, že se snad musejí taky dělat.

Staroměstská škola byla vcelku jiná, než ta periferní na okraji Prahy. Žáci tu měli pro mne překvapivě víc volnosti. Byli bezprostřednější. Jaksi jsem mezi ně hned líp zapadl. A tak to, co pro nás na periferii představovalo svět fantazie, tajuplných zákoutí, jakým byly pro nás jeskyně, háj Remedka, byla na Starém Městě romantická zákoutí v opuštěném zdevastovaném klášteře Na Františku. A taky jsme tu měli místo rybníka k dispozici Vltavu, tehdy ještě poměrně čistou a také teplou, neboť neexistovala soustava přehrad. Staroměstští kluci neměli k dispozici zahrady, ani kousek lesa. Ale za to fotbalová hřiště na Letenské pláni, plácků na hraní nepřeberně, skrývačky u kostelů, v pražských průchodech, nebo  v klášteře.

Ve škole jsme tou dobou trávili nejedno půldne ve sklepě, neboť se množily letecké poplachy, většinou plané. Ale někdy taky ne.

Ve škole na Uhelném trhu jsme měli ředitele, který na žáky štval policii jen proto, že jsme občas zapálili ve třídě čouďáka ze svitku filmu, který se stočil do prázdné nábojnice, nebo prostě jen do papíru. Měli jsme prima třídní učitelku, strašně hodnou, která měla dobrou snahu nás něco naučit, ale časté letecké poplachy rozvracely naši morálku. Vůbec se nějak už zdálo, že na ničem nezáleží: Lidé se chovali k sobě navzájem hrubě, cynicky, popudlivě i na ulici i v obchodech, ve kterých bylo čím dále tím méně zboží. Všechno, co za něco stálo, se prodávala načerno, za spoustu peněz. Peníze viditelně ztrácely hodnotu. Navíc jsem žil ve společnosti lidí, kteří jich moc neměli. Felix, jak mi vyprávěl, býval  spolu se svým starším bratrem Jindřichem těsně před válkou malým obchodníkem s kancelářskými potřebami a vedlo se mu docela dobře. Avšak ani před tím nestrádal. Měl pronajatý bar v Edenu, spoustu tanečnic, dobrý kšeft. Měl i svoje auto, tatřičku, podle starých fotografií dokonce i se šoférem. Jezdili vícekrát do roka s tou tatřičkou do Lázní Darkov na Moravě. Taky jezdili k moři do Splitu. Pak ale zase všechno nějak prohrál, snad v kartách, a musel začínat znovu.

V Darkově jsem byl pán, říkával Felix. Vítat nás po našem příjezdu vždycky okamžitě přiběhl livrejovaný vrátný. Hned při obědě nás přišel přivítat i ředitel lázní. A teď? Jak myslíš, hochu, že to na světě chodí: Teď dělám já vrátnýho a možná ten vrátný tam dělá ředitele. Tak to na světě chodí, vzdychal. Žid není člověk, Žid je zločinec a musí bejt poznamenaný, aby to každý viděl. Neznám Žida, který by někoho zabil. A že jich znám hodně, dodával.

Ve škole jsme byli taky všichni lhostejní, už jsme si ani nehráli ani na zloděje a četníky, ani na Němce a cizí parašutisty. Nic pořádně nefungovalo. Tramvajím často vypadával proud, autobusy neměly na co jezdit. Jezdilo se na dřevní plyn:  to byla dost legrace, když auta měla na boku generátor, řekněme, takový čoudící kotel na dřevo, a ten se musel každou chvíli naládovat, jinak se auto zastavilo. Někdy nebylo ani dřevo.

Naše třídní nás měla celé hodiny, třeba půl dne, protože učitelé určitých ročníků museli odjet na zákopy a jiní byli totálně nasazeni na práce v Německu. Třídní byla poměrně mladá, mohlo jí být asi pětadvacet. Už po ránu nás zkoumala zčásti lhostejným a zčásti zoufalým pohledem, v očekávání, kdy něco provedeme, anebo kdy zaječí siréna a jí to utrpení s námi skončí - alespoň pro ten den.

I my jsme vždy od rána čekali na poplach. Protože všichni věděli, že ke kontrole úkolů zpravidla už ani nedojde, tak je dělali jen ti nejpilnější. Jakmile zahoukala siréna, s řevem jsme se vrhali do sklepa. Tam jsme mazali karty, většinou dudáka, nebo oko. Učitelé bezmocně očekávali, kdy to skončí. Jestliže se tak stalo až k polednímu, rozpustili nás domů. Jeden kluk přinesl karty s hodnostmi vojáků československé armády od vojína až po generála. S těmi jsme hráli nejraději. Až nám je sebral ředitel, že se to nesmí, že už československá armáda neexistuje, jen protektorátní, nenechá se prý kvůli nám zavřít. To jsme se nasmáli, jak je podělanej.

Horší bylo, když Milan Panuška přinesl do školy protistátní leták, který vyzýval k sabotážím v továrně i v kancelářích. Prý čím víc bude sabotáží, tím dříve skončí válka. Sabotáží se rozumělo například sypat písek do ložisek kol a převodovek aut a tanků a všech možných jiných strojů a přístrojů, zkrátka, aby už ty naše fabriky nedaly Němcům nic kloudného, co by fungovalo. Vzrušeně jsme o letáku diskutovali právě ve sklepním krytu, když tam nepozorovaně přišel ředitel. Leták si prohlédl a poplach nepoplach, běžel nahoru.

Ten posera šel určitě volat policii, ne abyste mě práskli, řekl Milan.

Měl pravdu. Zrovna v době, kdy byl poplach odhoukán a my se vraceli do třídy pro aktovky, abychom to napálili do ulic a pak hned ke kostelu, kde jsme hráli s tenisákem vracenky, ucpal nám ředitel se svým pupkem dveře. Museli jsme si jít zpátky sednout a čekat. Netrvalo snad ani čtvrt hodiny a do třídy se vřítili čtyři pánové v kožeňákách: ani nemuseli německy promluvit, bylo jasné, že to jsou gestapáci. Museli jsme se všichni chlapci svléci do trenýrek a nechat se prošacovat. Holky byly bledé. Když si jich všiml jeden z nich, gestem ruky je propustil a zůstali jsme ve třídě sami, jen kluci. Říkal jsem si, asi proto, aby nevyprávěli doma, tak dostaneme výprask.

Výprask se nekonal. U Milana, jehož strýc byl známý malíř a recesista, přítel autora Dobrého vojáka Švejka, našli ti chlapi v kabátě ještě tři letáky. A všechno dostalo rychlý spád. Dostalo se mu té cti, že mu nasadili pouta, dostal asi dvě facky, po kterých se díval velmi vzpurně a odmítal vysvětlit, kde to sebral. Ani od ředitele, který byl úplně sinavý, si nedal říci. Ještě než ho kopnutím vyvedli, Milan se smál. Smál se i ve chvíli, kdy mu v kapse saka našli dva ostré náboje z pistole. Ani k tomuhle nálezu nebyl ochoten nic říci. Hystericky se smál, i když dostal po tomto nálezu další ostrou facku, po níž mu zrudla půlka tváře. Smál se i ve chvíli, kdy ho gestapák vlekl za vlasy ke dveřím.

Snad několik minut ředitel chodil po třídě, kterou nejdříve po odchodu gestapáků vlastnoručně uzamkl, aniž byl schopen ze sebe vypravit slovo. Pak začal trhaně vystřelovat slova, která nás nějak moc nezajímala. Abychom si uvědomili, že je válka, že nepřátelé naší země na nás strojí léčky, aby nás dostali do rozporu s naším přítelem, kterým je Velkoněmecká říše, a že jemu je líto, že my, hloupí kluci na takové léčky skočíme, místo abychom sami, když nalezneme takové písemnosti cizí propagandy, přišli za ním, odevzdali mu to, a ne abychom si to posílali po třídě. Ještě že se to nedostalo do jiných tříd. Pak se ptal, jestli někdo nemáme takové věci ještě doma, že schovávat takové věci může stát tatínka nebo maminku život, protože německé úřady jsou sice k našemu národu přátelské, ale naprosto nemilosrdné, když jde o nepřítele. Měl ještě pár takových řečí, když na chodbě zazvonil zvonek, oznamující konec hodiny a ředitel a my taky jsme pochopili, že jsme v tom kárání strávili téměř celou vyučovací hodinu. V tom někdo vzal za kliku a pak se ozvalo zaklepání. Ředitel šel odemknout. Bylo vidět, že je strachem úplně bílý, jestli se zase nevrátili gestapáci. Když otevřel, vešel Milan, opět s úsměvem na tváři. Za strnulého ticha celé třídy došel ke své lavici. Vzal si tašku a řekl: Takže bych mohl jít domů, pane řediteli, ne? Nebo vám to snad pro dnešek nestačí?

Ředitel spustil celý splav výčitek, do jaké ho dostal situace, a že aby mu zítra poslal do školy maminku, že bude snad muset uvažovat o vyloučení ze školy.

Jo? Zašklebil se Milan, jak to uměl jen on a šašek z cirkusu Humberto.

Mě to tady stejně zrovna moc nebaví, budu si muset najít lepší školu, zavtipkoval, hodil si tašku přes rameno a vydal se ke dveřím. Ještě než k nim došel, řekl: Na vás určitě nezapomenu, pane řediteli, hlavně až to praskne.

Přes svůj pupek byl ředitel bleskurychlý jako medvěd: Chytil Milana za ruku, přitáhl ho zpátky do lavice a řekl: Nikam nepůjdeš, já bych tě sice měl vyloučit, ale abys věděl, já to neudělám, i kdyby mě to mělo stát krk!

Tak proč jste na mne volal gestapo, řekl tiše Milan.

To já ne, to asi oni, já je nevolal, přisahám, že ne, křičel ředitel.

Kdo oni? Milan byl nemilosrdný. Policajti…

Dobrý, taky dobrý… přitakával Milan. Takže jste volal policii. To  nevíte, že to je to samé, jako byste zavolal gestapo? Ředitel bouchl dveřma a byl pryč.

Milan se stal hrdinou třídy, nejen pro tento den. Byl to pěkný moodrooký kluk sportovního vzhledu s mikádem z kaštanových vlasů, ač v té době byly moderní potápky: tedy vlasy hodně dozadu a čím delší havel, tím lepší.

Milan byl kliďas, do půtky se s ním nepouštěl ani Pepík Houska - tedy nejsilnější a nejagresivnější kluk ze třídy. Sice často dostával trojky a čtyřky, ale byl s nimi spokojený jako sám se sebou. Protože byl silný a vyšší, než my všichni ostatní. Milan byl idol děvčat i kluků. A dnes se z něho stal přímo filmový hrdina, něco jako Harry Piel, muž, který procházel i zdí, aby potrestal darebáky.

Všichni jsme ten den odcházeli ze školy v šoku, který nám nezpůsobilo ani tak gestapo, jako Milan, který se od gestapáků vrátil ani ne za hodinu potom, co si ho odvezli svým obvyklým černým mercedesem.

Když jsme šli dom, chtělo se mně ho zeptat, jak to, že ho tak rychle pustili, ale netroufl jsem si, i když jsem to tušil.

Druhý den si ho ředitel přišel prohlédnout, jestli je ve škole, a co se ho ti páni ptali, a co mu řekli. Milan řekl, do toho vám nic není. Důležitý je, že vím, kdo je tady udavač. Až skončí válka, tak si to s ním přijdu vyřídit, i kdyby to mělo být za deset let. Ředitel vytřeštil oči, napřáhl ruku k ráně, ale nechal ji ve vzduchu, pak ji spustil a beze slova odešel. Byl jsem šťastný, že mám tak slavného kamaráda. Rychle jsme se sblížili, on taky rád četl knížky. Když jsem začal chodit trénovat box, tak tam chodil se mnou, i když už uměl jiu jitsu, japonský způsob obrany, který byl v té době mezi kluky populární, jako je dnes karate.

Naše třídní byla úplně v šoku: nechávala Milana nosit sešity do kabinetu a utírat tabuli, ačkoliv nebyl ve třídě jednička. Až se zdálo, jakoby byla do něho zamilovaná. Věděl jsem, že Milanův dědeček byl přítelem Jaroslava Haška, ale to na gestapáky asi neplatilo. Spíš ten přítel paní Panuškové. V týdnu mne Milan pozval domů. Bydleli u Haštaláku ve velkém bytě. Už když jsme vkročili do předsíně, chtěl jsem se vrátit. V předsíni totiž visely uniformy s čepicemi, na nichž se blýskaly stříbrné umrlčí lebky SS. Visely tam i černé opasky, z nichž vykukovaly pažby černých pistolí Parabellum.

Pojď a neblbni. Holt máme zase hosty, no, táhl mne Milan do svého pokoje, který jsem mu hned záviděl. Měl tam na stěně kytaru, u zdi pianino, svůj psací stůl, svůj otoman, svoji skříň na věci. Prostě bezva.

Míilane, já tě mám rád, ale kdyby Felix věděl, kde jsem, tak by asi…

Kruci, pochop to, máma je hodná, nikdy by neublížila ani kuřeti. Ale taky je strašná mrcha. Já neříkám, že by měla žít věčně sama, ale řekni sám, musela zblbnout zrovna do esesáka. Myslíš, že mě to nesere? Máma totiž u nich někde na úřadě dělá tlumočnici, chápej. Kdyby za ní aspoň nechodili domů.

Mlčel jsem a prohlížel si jeho pokoj. Pepíku, ty mi nevěříš ?

Neblbni, tobě věřím, ale chápej, že se tu cítím všelijak.

Já taky. Stejně je jednou zastřelím. Bouchačku už mám, jednu jsem jim ukrad, když jich tady bylo hodně a všichni byli ožralí. Štíp jsem mu ji. Snažil se mě pak vyslýchat, rozumí se tady doma, ale protože už ožralí přišli, nametli se cestou v rychlíku z Brna, tak nevěděl, kde ji vlastně ztratil. Tak prý ohlásil svému šéfovi, že mu ji ukradli ve vlaku, partizanen, ha ha. Hovno. Náš Milánek ji má. Já ti ji ukážu. A až tě někdo bude moc srát, tak řekni, já ti ji půjčím, a můžeš ho zastřelit. Chceš někoho odprásknout? Víš, kdo ti udal mámu? Jestli to víš, tak já ti ji půjčím a naučím tě s ní střílet. Já už mám spoustu nábojů.

Ty jsem jim nakrad po troškách. Jestli najdeš toho parchanta, tak mi řekni, já ti ho třeba odprásknu sám. To bys koukal, jak umím střílet. Já už to zkusil kolikrát, když je poplach, v klášteře ve sklepení, hele, tam si netroufne ani noha, jaká je tam tma. Když střílejí flaky po Anglánech, tak nemůže nikdo nic slyšet.

Nechodí sem někdo z těch darebáků z Zentralstelle z Letný? Zeptal jsem se.

Taky, ale hlavně z městskýho velitelství SD tady vedle od Mačeků, a pak ze Španělský ulice, tam maj taky něco. Kdybys někoho poznal, tak mi řekni, bouchnem ho a utečeme k partyzánům, jo?

A co tvoje maminka? Neměl jsem se takhle blbě ptát.

Náhle mu zvlhly jeho velké modré oči: Asi ji jednou taky budu muset odprásknout, řekl se zaťatými zuby.

Milane, co to říkáš, je to tvoje máma.

Jo, ale je mrcha, když se tahá s esesákem.

Copak někoho udala?

To určitě ne. Ale víš jak na ni lidi všude koukaj? V baráku, a na ulicích a tak?

Hm, nebyl jsem schopen na to něco říci.

Ona spíš lidem pomáhá. Oni na ni daj. Ale copak to někdo ví? Kdyby žil táta, tak by ji zaškrtil.

Najednou se rozvzlykal: Hele, já bych někam utek, pojď se mnou, utečeme k partyzánům, anebo ještě někam dál, kde nejsou Němci.

Ale vždyť jsou všude, řekl jsem.

No, leckde už je ženou, řekl Milan. V Rusku, a taky v Itálii. Pepíku, já ti ukradnu taky bouchačku a utečeme spolu, chceš?

Ach ty naše dětské sny a plány!

Milana jsem měl rád jako vlastního bráchu. Byli jsme jak dvojčata. Kdo si začal něco se mnou, musel vědět, že bude mít co dělat i s Milanem. A naopak. Já se učil boxovat, Milan uměl japonskou sebeobranu a ránu uměl taky umístit. Milan nemilosrdně ztloukl jednoho kluka z hitlerjugend, který se na něho začal vytahovat na ulici. Ani nestačil vytáhnout svou dýku s černou střenkou a byl na zemi. Milan na něm a fackoval ho, až mu hlava poletovala. Pokračoval v tom, i když věděl, že se k nám právě blíží dva strážníci. Ti ale dělali, že nic nevidí. Musel jsem ho od toho zrzka odtrhnout.

On se tak mstil za svůj zpackaný dětský život. Záviděl mně, což byla trochu  legrace.

A když budu muset třeba do koncentráku, tak půjdeš se mnou?, žertoval jsem.

Až tebe budou chtít někam poslat, tak mi řekni a já toho parchanta, kterej by tě chtěl někam odvlíct, odstřelím jako psa. A pak utečeme spolu.

Po válce se naše cesty rozdělily. Milan se chytl jakési party, která se vyznačovala nadměrnou rvavostí a potyčkami po celém Starém Městě. O nějaký čas později jsem se dozvěděl, že byl spolu s ostatními odsouzen za vykrádání aut. Milan, který bral všechno na sebe, dostal l6 měsíců natvrdo. Pak o něm nebylo léta slyšet. Jednou jsem ho potkal v májových dnech s pěknou holkou a dvěma malými kluky - jednoho měl za krkem a druhý se ho držel za ruku.

Vyučil se řezníkem, dostal kdesi v Praze Masnu a byt a na tu starou záležitost se zřejmě zapomnělo.

Až v šedesátých letech jsem zachytil poslední zprávu o něm: Byl poslán na roční brigádu na Ostravu: tam se popral s nějakým chlápkem, který na něho vytáhl nůž. Milan prý sebral na zemi ležící trubku, chlapa s ní praštil do hlavy a zabil ho. Sám se pak oběsil.

Václav Kraus

Vyšlo v čísle 2 (18. ledna 2012)