Taková byla válka pro nás, děti

23.11.2011 09:55

 

Mám nového strýce

Volným pokračováním navazuje autor na vzpomínání z válečných let, publikovaném v minulém číslem pod názvem Máma, maminka. Co když se už nevrátí?

Mazanost německého válečného génia?

Včera nám říkal nový, úplně plešatý dějepisář, že německá branná moc praktikuje jako novou chytrou strategii neustálý ústup. V Rusku prý jsou strašné mrazy. Němci jsou inteligentnější, nechtějí tam zmrznout, tak se raději stahují. Možná, že úplně opustí ruské území. A pak se tam zase vrátí, až přijde jaro, až tam bude vhodnější počasí pro Evropany. Vykládal to s vážnou tváří o té mazaností německého válečného génia, ani nehnul brvou. My jsme cítili, že to je ironie a že si z celého toho strategického „plánovaného ústupu“ Němců pěkně střílí. Bylo nám jasné, že od Rusů dostávají na prdel, jak šeptal vytáhlému tělocvikáři, který si přišel půjčit do naší třídy křídu a hadr na tabuli, bůhví na co. Já jsem si hned říkal, že se přišel dějepisáře zeptat, jak to na těch frontách pokračuje, protože asi poslouchal „cizí rozhlas“. My jsme rádio neměli, já měl doma jen obyčejnou krystalku. Na ni jsem chytil taky úplně všechno, i Londýn, líp než na rádiu. My jsme nedávno jednu takovou Germány prohranou stalingradskou bitvu uspořádali ve třídě o přestávce. Házeli jsme po sobě vším možným, křídami, hadry, pastelkami, někteří kluci začali házet i jablka, takže na stěně vyrostly pěkně modré skvrny. To bylo zrovna, než měl přijít učitel. Vyslýchal nás říďa, ten byl vzteky celý modrý a prohlásil, že se to bude vyšetřovat, kdo to vandalství začal a že je odhodlán to ohlásit četníkům. Pak nás trochu vyslýchal dějepisář. Když jsme mu řekli, že to byla Stalingradská bitva, tak se nejdřív srdečně rozesmál, ale vzápětí stáhl obličej do vážné grimasy a začal nám zcela komisně vyprávět o husitech, i když to bylo zakázané téma. My pak ale koncem hodiny museli uklízet třídu. Zatím mokré fleky na zdi trochu uschly. Pak začal něco o tom, že český národ vždycky přetrval germánskou nadvládu, že byl tři sta let v porobě. Pak se zarazil a řekl, že to je téma pro vyšší třídy, a že by to bylo u nás předčasné. Bylo ale jasné, že si to rozmyslel a dostal trochu vítr, aby to na něho někdo nepíchnul, jak nás učí a že taky nemá rád Němce. Pak jsme si s ním zazpívali Moravo, Moravo, Moravěnko milá… Asi byl původem Moravák, ale nebylo to na něm nijak znát, mluvil krásně česky.

Čechy krásné, Moravěnko milá

Minule jsme s ním zpívali Čechy krásné, Čechy mé, ale dnes se asi bál zpívat o Čechách, tak jsme zpívali alespoň o Moravě, ale bylo to taky krásné. Rád hovořil o Praze a o bohatých dějinách našeho města. U němčináře ale neříkáme Čechy, nýbrž Böhmen, neříkáme Morava, ale Mähren. Není hezčí říci Morava, Moravěnka milá? Nebo Čechy krásné, Čechy mé? Na Moravě jsem ještě nikdy nebyl. Jenom jsme zpívali ty jejich teskné písničky, které měl rád prezident Masaryk. Ale já vlastně nebyl skoro nikde. Ani po těch Čechách. Prahu jsem znal, to ano. Karlův most, Hradčana, Staroměstské náměstí, Malou Stranu, tam všude to bylo krásné, z každého okna těch starých roztomilých domů jakoby se vykláněly ženy v dobových kostýmech a před radnicí jsem vždycky v duchu viděl pochodovat biřice. Po Praze se chodilo většinou všude pěšky, tak mě dost pak bolely nohy, jenže tramvaj stála tolik, jako třeba baterie do šajnovky!

Náš tatíček Masaryček, to byla dojemná básnička, malé děti ji tak krásně rozžvatlávaly v puse. Všechny dojímala, protože jsme starého pana prezidenta všichni milovali. To by náš ředitel asi pukl vzteky, jako kdyby někdo před ním, řekl třeba Stalin, nebo Montgomery. Nevadilo mu, že jsme museli biflovat, Adolf Hitler, geboren an um zwanzigste april…, Jenže co je nám do toho, kdy se narodil ten pacholek s tím knírkem pod nosem, který nechává zavírat a vraždit tolik Čechů…

Ale kde asi je ta moje máma? Co se pořád lekáš, je v práci a uklízí asi zrovna tam to schodiště, co po něm pořád chodí nějací lidé se žlutýma hvězdama na prsou! Ne, nevěřím, tohle je zatraceně divný den. Já vím co, podívám se do skříně, jestli si máma vzala ten kabát s našitými rukávci a s kožešinou kolem límce, tak do práce nešla.

Tak, a kabát tu není. Není… vzrůstala ve mně panika. Chybí nejen kabát. Není tu vlastně skoro nic, co máma nosí! Ani jedny šaty. Nic, nic, to všechno si vzala dnes s sebou.

A musela se asi balit v noci, když jsem spal. A já se ani neprobudil. Nic jsem netušil. Určitě odjela. Určitě dostala taky pozvání do transportu. Teď jde o to, jestli je někde v Praze, nebo jestli už ji odvezli. Ne, šla do práce! Co mě bulíkuješ? Jak mohla jít do práce, když právě ty pracovní šaty, které nosí, zůstaly na dně skříně. A co ten plášť, támhle visí na věšáku. Ty mi to říkáš jen tak, abych se nebál, abys mne uklidnil. Kdo mi to říká, abych se nebál? Já se nebojím, ale je to tak, mamka je pryč. Že se nebojím? Ale bojím se. Strašně se bojím, co bude s mámou. Jak budu moci bez ní žít?

Budeme žít jeden někde támhle a druhý… kde vlastně budu, kdo si mě vezme? Bětka už ani nechodí domů, bude se vdávat, co bude se mnou dělat?

Proč jsem ji nechal odejít?

Měl bys jít do školy, říkal mi ten druhý ve mně, který se mně pokoušel domlouvat. Ne, nikam nepůjdu. Nikam nepůjdu, kdybych tu měl umřít. Aby se mne ředitel taky vyptával, kde je táta, a jak to, že se nejmenuji jako táta, když je to můj táta? Copak já vím, a co je mu do toho? Kdyby tu táta byl, tak by do toho jeho ustrašeného a ustaraného obličeje praštil a hned bych měl pokoj.

I kdybych věděl, nic bych nikomu neřekl. I kdyby mě bili. Máma mě taky dovedla zbít, až jsem byl samé jelito, ani jsem nebrečel. Tak co bych to nevydržel. Ale co kdyby mi trhali nehty, jak říkal Miloš Kotýnek? To by bylo horší. To bych asi nevydržel a řval bych jako tur. A možná bych se počůral. Jako tehdy v té nemocnici, když mě zfackovala ta jeptiška, že jsem řval v horečce, že chci pít. A Miloš říkal, že Němci klidně trhají nehty, třeba partyzánům a pálí jim ruce nebo nohy cigaretou, dokud se nepřiznají. No, co bys dělal?

Ale dej pokoj, copak já vím? Asi bych kopal a kousal. A co kdyby tě svázali, každého spoutají, aby nemohl nic dělat, co pak? Nevím, asi bych se podělal. Nebo omdlel. Ano, omdlel bych a bylo by po bolesti. Když člověk omdlí, tak ho nic nebolí. Aspoň tak to říká fyzikářka. A co kdyby něco řekla máma? A co kdyby řekla? Třeba něco o tvým tátovi… Vždyť ani nic neví.

Anebo o tobě. Že kdybys měl revolver, tak bys střílel na gestapáky. Ty pitomče, máma by na mě nikdy nic neřekla, ani kdyby měla kvůli tomu umřít, víš, tak mě má ráda. Proč mě ani neprobudila a nedala mi ani pusu, jak to někdy dělala? Nechtěla tě budit. Nechtěla, abys brečel. Nechtěla, abys chtěl jet s ní, protože to stejně nesmí, vzít tě s sebou. Ježíš, proč jsem ji nechal odejít? Vždyť jsi spal. Ano, spal jsem, všechno jsem zaspal. Ani jsem si neuvědomil, proč se včera před spaním tak vroucně modlila nahlas. Jindy jen tak šeptala. Chtěla, abych se nahlas pomodlil taky a já nechtěl. Na co bych se modlil. Stejně to nemá cenu. Stejně je to všechno nesmysl. Žádný „pánbů“ není. Nikdo ho nikdy neviděl. Ani anděla. Máma vždycky říká, že když se nebudu modlit, že mne „pánbů“ potrestá. Kolikrát já se rouhal, říkal jsem potichu i nahlas: Pánbůh je vůl, jinak by nedopustil, aby se takhle s náma zacházelo, aby maminka musela nosit žlutou hvězdu, aby nevyhnal Němce! On přece všechno umí a všechno dokáže. Nikdy mě za to rouhání nepotrestal. Teta například říkala, že když budu naschvál procházet mezi dvěma sloupy, že budu mít smůlu a že se mi něco stane. A já je prolézal třeba desetkrát za sebou a nikdy se mi nic nestalo.

Svěřen péčí židovské obce

Teta. Není zlá, ale rád ji nemám. Ona mne asi taky ne. Nemá prý ráda špinavé kluky. Ale jaký mám být, když běháme celý den venku a chodíme na uhlí, a sedáme na klády? Teta nám dá vždycky najíst, když tam přijdeme, co ji zbude od oběda nebo od večeře. Co by stejně vyhodila. Ona prý nikdy neohřívá jídla, není to prý zdravé. Masa dá jen ždibíček, i když ho mají dost, protože strýc jako Němec má velké příděly a dostane ho ještě i mimo potravinové lístky. Když k tetě přijde nějaká návštěva, (když tam zrovna jsme) tak nás honem pošle do kuchyně, protože se za nás stydí, že jsme chudí, při tom rychle zamkne špajz a strčí klíč do kapsy. Máma si kvůli tetě v té její ulici vždycky dá na prsa kabelku, aby nebyl strýc nařčen, že spojil svůj osud s tak ohroženou rodinou, ale že to vlastně dělá z vlasteneckých důvodů, aby zachránil Bětku od koncentráku. Když pak ale dostal sám pozvánku do podobného tábora, pochopil, že asi udělal chybu. Jenže, jak se ukázalo, na ten "svůj" koncentrák nebyl vybrán proto, že spojil svůj osud s Bětkou a s námi vůbec, ale že byl ročník jedenadvacet, který , pokud šlo o muže, celý byl povolán na zákopové (a jiné) práce pro německou armádu. Na obci byli lidé moudří, vědoucí, že vlastně oni rozhodli o transportu maminky, takže považovali za svou povinnost postarat se nějak o mne. Musím dodat, že o osudu maminky rozhodli ne proto, že by to byla jejich vůle: Oni totiž dostávali příkazy německých bezpečnostních orgánů, kolik lidí se žlutými hvězdami musí být měsíčně ba týdně vysídleno ze svých domovů do koncentračního tábora v Terezíně, nebo jinam. Kdo kdy bude určen k vystěhování, o tom snad rozhodovala jakási komise, která tuto práci vykonávala přímo za Sicherheitsdienst. Takže to rozhodování se dělo zřejmě podle kartotéky, nevím, zda zrovna podle abecedy. Avšak zcela pochopitelně, podle zásady, uchránit své známé a příbuzné.

Takže já jsem byl svěřen sociální péčí Židovské obce pražské do rodiny Felixe S., no prostě Felixe, tak ho znali všichni, veselého, stále vtipkujícího vrátného na obci, který každému dobře poradil, kam si má jít co vyřídit, neboť snad všechny ty lidi tam znal. Jako bývalý obchodníček ze Starého Města pražského znal všechny a všichni znali Felixe. Měli ho rádi pro jeho milý úsměv a ochotu poradit, i pro ty žerty a žertíky. Felix měl zásadu, že je to za jedny peníze, jestli je člověk smutný a otrávený, nebo veselý a v dobré náladě.

Právě nedávno se vrátil z několikaměsíčního pobytu na gestapu na Karlově náměstí. Měl vyražené přední zuby a šišlal, ale stejně pořád vtipkoval a dělal legraci. Jeden jeho známý zubař, taky se žlutou hvězdou, snad jediný, který ještě směl pro lidi s hvězdou ordinovat, mu pracoval na protéze. Felix si neuměl představit, že by nemohl mluvit.

Václav Kraus, Praha

Vyšlo v čísle 24 (23. listopadu 2011)