Tak to bylo

07.03.2008 12:32

V dnešní překotné době, kdy se velmi často zapomíná na minulost a osudy mnoha lidí  v nelehké době v roce 1938 a 1939, mě nutí připomenout několik postřehů a faktů, které se staly a dnes jsou zlehčovány a překrucovány. V roce 1938 mně bylo devět let a bydleli jsme v Údlicích u Chomutova. Měli jsme zemědělskou usedlost, jako několik dalších českých a německých rodin. Do školy jsme to měli několik set metrů, ale pro naši bezpečnost nás většinou matka vodila do školy anebo jsme chodili ve větších skupinách. Běžně se stávalo, že německé děti nás přepadávaly, urážlivě nám nadávaly a často po nás házely, co měly po ruce. V březnu 1939 německé rodiny se slávou vítaly německé vojáky a oslavovaly je, jakoby do té doby žily pod útlakem Čechů. Násilí a nenávist vůči Čechům se neustále stupňovalo. Jednoho dne nám odvedli tatínka, ze dne  na den se ztratili funkcionáři Sokola, ČSSL, KSČ. Nevěděli jsme kam je odvedli, až postupem času jsme se dozvěděli, že většina lidí skončila v koncentračních táborech. V té době jsme s matkou a tříletou sestrou spaly oblečené a připravené k útěku do našeho tajného úkrytu na našem statku. Každou noc nám německá mládež, ale i dospělí Němci, rozbíjeli  kameny okna a házeli nám výhružné letáky. Po několika dnech donutili Němci matku vzít si několik nejnutnějších věcí, jednoho koně, povoz, nás děti a museli jsme opustit statek a pohraničí. Veškeré věci, vybavení a dobytek musel zůstat. Okamžitě po našem odjezdu se k nám do našeho domu nastěhovala německá rodina. S tímto skromným majetkem jsme se vydali do dvě stě kilometrů vzdálené Chrudimi k příbuzným. K naší velké radosti se za několik dní zde objevil i náš otec, kterého propustili. Tak jak byla naše rodina vystěhována z pohraničí, tak dopadly i všechny ostatní české rodiny. Musím říci, že se dnes velice podivuji některým politikům, kteří se snaží s německým landsmanšaftem omluvit poválečný odsun Němců z pohraničí a žádají zrušení prezidentských dekretů. Vždyť to byli Němci, kteří začali s vystěhováním, s utrpením a pohrdáním lidských bytostí a jejich životů z jiných ras než byla ta jejich árijská. Přestože německý rozmach skončil za šest let, stálo to přes padesát miliónů životů. Myslíte si, že to byla malá daň? Vždyť to je jako kdyby dnes zmizel z Evropy jeden stát například Francie nebo Itálie nebo dvě třetiny Německa! Ještě dnes šedesát dva let po válce, což v historii není žádná dlouhá doba, by měl každý Němec žít s pokorou a úctou, že jim bylo umožněno žít ve svém státě se slušnou životní úrovní. Nikdo z nich a hlavně ti, kteří nezažili ta válečná utrpení, nemá právo znovu otevírat již uzavřené kapitoly historie.

Po válce se vrátila naše rodina zpět do pohraničí na náš statek. Tentokrát se stěhovali Němci do své říše. Přece jenom spravedlnost zvítězila, ale za jakou cenu? 

 

               Podle vzpomínek Heleny Václavkové zaznamenal Josef Holý