Táborské popraviště

04.11.2014 10:09

 

Vilém Vavroušek, Karel Kalvoda, František Prudil, Rudolf Šelepa, Jan Horák… To byli za heydrichiády první popravení v jižních Čechách. Dne 30. května 1942 mezi osmnáctou a dvacátou hodinou je zavedli do prádelny v suterénu budovy českobudějovického gestapa. Postavili je nad odpadní kanálek a po jednom je gestapák Hempf zastřelil ranou do týla.

Následovali další a další. Také v Táboře. Dny poprav se pro německé zaměstnance tamního obrlandrátu staly atrakcí. Otevírali okna, aby dobře viděli na silnici směřující k popravišti. „Už je vezou, pojďte se podívat,“ volá Olga Müllerová na spoluzaměstnance, aby nepřišli o zajímavou podívanou.

„Koupat bych se chtěla v jejich krvi,“ hystericky ječí osmnáctiletá dívka, krvelačností připomínající svého otce Karla Müllera, nejsurovějšího z táborských gestapáků.

Jaroslav Hojdar, zkušený autor literatury faktu, za svou práci letos oceněný bronzovou medailí ČSBS (NO č. 22/2014), publikaci nezaplnil pouze suchým výčtem faktů, nýbrž se rovněž lidsky, jak píše v jejím úvodu, snažil přiblížit poslední dny a hodiny před popravami, trápení a následující život pozůstalých i celkovou atmosféru krvavých dnů roku dvaačtyřicátého.

K popravě stačilo málo: třeba jen gestapem smyšlený souhlas s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, udání souseda, závist spolupracovníků, politická nespolehlivost. Nebyl-li také důvod žádný, nacisté si vymysleli sami.

Vysokým počtem obětí se táborské popraviště řadí mezi největší a nejpamátnější místa v naší zemi. Za zdí zdejších kasáren zahynulo 156 lidí. Autor vybral několik desítek z nich zejména proto, že důvody, „které nacisty vedly k jejich popravě, jsou typické a často se shodují s těmi, jež vedly k popravě i ostatních, anebo právě naopak tito popravení byli ve svém životě či smrti něčím nevšední“, uvádí s poznámkou, že to neznamená, že oběť jiných popravených by byla menší.

Knihu mj. opatřenou dobovými snímky a dokumenty vydalo město Tábor (odbor kultury a CR, Žižkovo nám. 2, 390 15 Tábor; www.taborcz.eu) za finančního přispění Jihočeského kraje.

                                                                                                 Jana Vrzalová

 

„Čech…, který se jakožto člověk převážně slovanský sice ohne, ale nezlomí, je právě v tomto smyslu nebezpečnější a musí se s ním zacházet jinak než s jinými lidmi… Čecha, slovanského člověka, lze jen těžko přesvědčit, vždy se ohne, nikdy ho nezlomíte, a když ho přestanete ohýbat a pustíte jej, tu se zase vzpřímí, zase tu stojí a znovu je protivníkem. Z toho plyne závěr, že ho musíte vždy přitlačovat, aby musel být stále ohnutý, aby poslouchal a tahal.“

Charakteristika českého člověka, pronesená R. Heydrichem po čtyřech měsících jeho působení v Praze.