Syn zastřeleného účetního promluvil: „Mašínové jsou pro mne loupežní vrazi“

15.03.2008 12:46

 Premiérská medaile udělená Ctiradovi a Josefovi Mašínovým a Milanu Paumerovi přiměla promluvit syna jedné z jejich nevinných obětí – účetního Josefa Rošického – o událostech před padesáti šesti lety. 

Ve výpovědi pro Právo boří oslavné mýty, které stále častěji kauzu  obklopují.

„V sobotu tátu zavraždili a v pondělí nám přišel kondolovat ředitel továrny. Zároveň nám řekl, že musíme začít  vyklízet byt, protože je podnikový,“ vypráví 65letý Stanislav Rošický, syn účetního zabitého Josefem Mašínem.

Pro noviny promluvil vůbec poprvé od tehdejší tragédie. Přiměla ho k tomu až medaile, kterou premiér Mirek Topolánek udělil bratrům Mašínovým a Milanu Paumerovi. O tátu přišel 2. srpna 1952, dva měsíce před svými desátými narozeninami. Zemřel jen proto, že se snažil bránit svěřené peníze. Josef Mašín tvrdí, že smrtící rána vyšla náhodně při tahanici o zbraň, Rošický je přesvědčen, že jeho otec byl zbaběle zastřelen.

 
S penězi jel náhodou

Ironií osudu je, že Josef Rošický ten den s penězi jet původně vůbec neměl.

V továrně Kovolis v Hedvikově na Čáslavsku, kde se vyráběly slitiny a nástroje, pracoval jako hlavní účetní a přepravu peněz na výplaty měl na starosti pokladník.

Jenže toho začali zrovna v té době podezřívat z krádeží v továrně, a tak ho pro peníze do čáslavské banky nechtěli poslat. Nahradil ho jeho nadřízený, Josef Rošický. Zaplatil za to životem. 

Z Hedvikova vyjel spolu s dalšími třemi lidmi do 19 kilometrů vzdálené Čáslavi hned po ránu. Vrátit se měl na oběd. „Řekl jsem mu ahoj, a pak ho už nikdy neviděl. S mámou jsme to dopoledne balili kufry, hned v pondělí jsme měli jet do lázní, do Karlových Varů,“ líčí Stanislav Rošický.

 

Povoláním programátor analytik, vysokoškolský docent je už v penzi. Žije v Rychnově nad Kněžnou. Dodnes jednou týdně učí na královéhradecké Fakultě informatiky a managementu. Vyznamenání Paumera a bratrů Mašínových premiérem Mirkem Topolánkem (ODS) komentovat nechce. Rozhodně ale odmítá to, že by otec byl komunistický pohlavár.

Neví ani o tom, že by byl v KSČ. Nikdy ho neviděl ani v uniformě Lidových milicí. „Mašín mi zavraždil tátu a komunisti nás pak vyhnali z bytu a ožebračili,“ posteskne si. 

Premiér nebo někdo z jeho okolí ho nekontaktoval. „Ani to nečekám,“ mávne rukou.

 

Rána padla ze zbraně účetního

Rošický ml. si při vzpomínkách na dětství vybaví lesy v Hedvikově, kde tříčlenná rodina žila. „Tátovi jsem se narodil, když mu bylo 44 let a mámě Julii 39. Byl jsem jedináček,“ říká. Otce vystihuje dvěma slovy: poctivý puntičkář. Učil ho poznávat stromy a brouky, vyráběl mu hračky.

„To, že je mrtvý, jsme se dozvěděli dozvěděli s mámou na továrním dvoře. Bylo kolem jedenácté hodiny, když jsme sešli dolů kvůli hluku. Křičeli: ukradli nám výplaty.
A můj muž? zeptala se máma.  Mrtvý, řekli,“ popisuje. Přepadení dodávkového auta s penězi došlo na silnici v lese.

Útočníci – Josef Mašín a Václav Švéda – byli v uniformách milicionářů a mávli na řidiče Františka Kočího, aby zastavil. To bylo proti předpisům, ale Kočí uposlechl.
Ozbrojení muži obstoupili auto a zmocnili se samopalu, který měl bezpečnostní referent Skokan na předním sedadle. Josef Rošický seděl v odděleném prostoru vzadu a rozpočítával peníze na výplaty.
V kapse měl pistoli. 

Mašín a Švéda ho vytáhli z auta a začala tahanice, na jejímž konci zemřel účetní kulkou ze své zbraně. Tady se výpovědi svědků činu různí. Mašín tvrdí, že se Rošický zabil sám při rvačce. On mu prý jen chtěl dát ruce za záda a odvést do lesa. Policejní spisy ale uvádějí, že střílel Mašín. 

Žádným hrdinou se zabitý účetní nestal. Manželka se musela sama starat o malého syna a přišla o byt. Rodinu opustila i část přátel. „Nevěděli, co se z toho vyvine,“ myslí si dnes její syn. 

S mámou se pak odstěhovali do Rychnova, kde zdědila část domu po rodičích. Na hřbitově nechali uložit i popel Josefa Rošického. Rodině sice úřady slíbily odškodnění ve výši jeho ročního platu, daly jí ale jen půlku částky, ale i tu jim znehodnotila v třiapadesátém roce měnová reforma.

Přesto se podařilo Julii Rošické udržet Stanislava i z malého důchodu na Českém vysokém učení technickém v Praze.

 
„Nedokázal bych jim podat ani ruku“

„Tátu zavraždili. Byla to loupežná vražda a Mašínové jsou loupežní vrazi,“ říká Stanislav Rošický. Podle něj táta nemohl ani převážené peníze vydat. Do znárodnění továrny byl totiž prokuristou u továrníka, a kdyby výplaty mladíkům dal dobrovolně, mohla by to odnést jeho rodina. „Jistě by mu přitížilo i to, že krátce před přepadením nepotvrdil dělnickému řediteli zfalšované účty o splnění plánu výroby,“ doplňuje Rošický ml.

Nevěří ani verzi, že se otec zabil sám při tahanici o zbraň. „Uměl střílet. Za první světové války bojoval v Itálii. A proč měl u sebe zbraň? Ta se při převozu peněz vozí. A pokud vím, když Mašín střílel, ležel můj táta omráčený na zemi,“ shrnuje.

S nikým z trojice vyznamenaných by se setkat nechtěl, nedokázal by jim podat ani ruku. „Řada lidí odešla na Západ v té době jinak, kultivovaně. Proč oni museli vraždit?“ ptá se.

Mýty a fakta kolem kauzy

Šlo o skupinu pěti lidí…

Ve skutečnosti bylo lidí mnohem více. S přípravou akcí pomáhaly  pětici, která později utekla do Německa, často jejich rodiny a přátelé z dětství či ze studií. Mladíci se také většinou jednotlivých akcí neúčastnili společně. Na ty nejtěžší brali Mašínové Paumera.

Zabili šest lidí…

Ve skutečnosti zabili podle dobových pramenů 7 lidí – tři přímo při činech v Československu, tři v NDR a další německý policista, postřelený na nádraží Uckro v nemocnici zemřel. Po mladících zůstali i zranění. Ctirad Mašín zranil například v září 1953 hasiče Jana Leciána, vystřelil mu pravé oko, postřelil do hrudníku. Lecián Mašína pronásledoval poté, co Mašín se Švédou zapálil 17 stohů u silnice z Vyškova do Kroměříže.

Oběti byly fanatici ve službách KSČ…

Spíše není pravda. Dva zabití strážmistři – Chlumec nad Cidlinou a Čelákovice – byli ve službě asi náhodou. Někteří svědci vypověděli, že si měnili služby s kolegy. Účetní Rošický nebyl podle jeho syna Stanislava ani v KSČ, ani v Lidových milicích.

Uloupené peníze využili na cestu…

Není to pravda. Krádež peněz na Čáslavsku byla jen jedna z akcí provedených v letech 1951 až 1953. Mladíci si sumu zčásti rozdělili, nakoupili nové motorky. Z lupu platili i dva gauče, elektrický ohřívač vody nebo nové oblečení. O většinu peněz přišli po provedené měnové reformě.

Pracovali beze stop…

Syn vyšetřovatele případu Karel Kalivoda tvrdí, že kauza Mašínovi rozhádala načas pražskou kriminálku se  složkami StB. Ctirad Mašín byl totiž počátkem 50. let více než rok ve vězení za přípravu útěku na Západ, přesto jeho otisky prstů nebyly v tehdy vedené centrální evidenci. Kriminalisté je proto nemohli srovnat s těmi zajištěnými na místech činů. Kalivoda to řekl v rozhovoru pro deník Aha. Zaspekuloval, že StB o mladících celou dobu věděla.

Všechny rodiny byly potrestané…

Není zcela pravda. Například za Janatovy se jejich sousedé postavili. Trest na ně podle policejních spisů nedopadl. Rozsudky si v dozvucích útěku Mašínových a Paumera do Německa vyslechlo celkem 16 lidí.

Tři z nich dostali trest smrti: Zbyněk Janata, Václav Švéda a strýc bratrů Mašínových Ctibor Novák. Doživotí dostal Zbyněk Roušar, pokladní skupiny. Dalších 12 lidí – vesměs přátel mladíků – dostalo tresty od 4 do 22 let. Všem propadl majetek a byli zbaveni části občanských práv. Odcizených 900 tisíc museli splácet příbuzní odsouzených mladíků.

Při krádeži zemřel pokladník…

Ve skutečnosti šlo o hlavního účetního Kovolisu Josefa Rošického. Při transportu nahradil pokladníka.

Zveřejněno se souhlasem redakce PRÁVA. V deníku vyšlo 15.3.2008

 

Lenka Hloušková