Štěstí v přímém přenosu

06.03.2006 09:22

 

Jsou lidé, kteří svou bolest vykřičí do světa, a jsou jedinci, kteří ji v sobě dusí nebo, v krajním případě, ji svěří papíru a následně šuplíku. Podobné je to s lidskými tužbami. Třebaže Emilie Plšková patří k „šuplíkářům“, nasbírala v sobě odvahu a jednu ze svých prací na vlastní náklady, za přispění syna vydala. A dobře učinila.

Rodinovo údolí, tak se jmenuje útlá knížečka, která dlouhých deset let odpočívala v zásuvce, než se její autorka odhodlala ji nabídnout čtenářské veřejnosti. Jde o příběh s nádechem fantastična, o přímý přenos z Rodinova údolí, z koutu Země, v němž je člověk člověku přítelem, v němž neznají nenávist, války… Záliba spisovatelky ve filozofii a psychologii, spojená s lidským ideálem, proniká nejen do jejího životního kréda, ale i do zmíněné publikace: „Schopnost vnímat krásu je jediná pravda a největší bohatství.“
Do Rodinova údolí přijíždí dravý a cynický reportér Heran, aby v přímém přenosu televizním divákům ukázal, jak se tady žije. Jak údolí a jeho obyvatele poznává, proti své vůli si začíná přiznávat, že v tomto „jiném“ světě, tak odlišném od toho jeho (našeho), by asi opravdu bylo nádherné žít. Stejně jako televizním divákům, i jemu dochází, že Rodin je „člověk, který dokázal utvořit svět pro ně! VELKÝ ČIN BEZ VELKÝCH ŘEČÍ!!!“. Navzdory snahám jeho novinářské duše, zvyklé shazovat všechno krásné, si musí přiznat, že „k rozvíjení lidského citu je nutno přistoupit ihned, nemá-li dojít k zániku lidstva, k zániku této planety!!!“.
Heran, člověk ze světa, kde vládne hamižnost, kde se lidé jeden druhému vzdálili, kde si jdou po krku, jen aby dosáhli svých cílů, člověk ze světa drog a vražd, se už z profesio-nálního zvyku Rodinovo údolí v očích diváků pokouší shodit. „Stačila by jediná bomba,“ ušklíbne se reportér. Něco ho na té klidné kráse člověka i prostředí dráždí – neuvědomuje si, že je to prostá závist člověka, který ví, že se svým cítěním mezi ně nehodí, že jej vysoko převyšují.
Jenže ten úšklebek viděly miliony lidí – až se vrátí do svého světa, zjistí, že hodně ztratil ze své popularity.“
„Tam v Rodinově údolí být člověkem už nebolí…“ zpívá jedna z postav. Nebolí, protože všechny jeho obyvatele spojuje „vesmírná jiskra – MYŠLENKA!… nikdo z nich by nedokázal například zabít.“
„Ani ve válce ne?“
„Nikdy by do války nešli! Nikdy. Je-li něco zárukou míru, tak je to MYŠLENÍ TĚCHTO LIDÍ!!! Je to jiný, nový postoj k životu.“
Ohlas televizních diváků je, až na výjimky, kladný. Rádi by pracovali a žili v údolích, jako je to Rodinovo, jelikož pochopili, že pak „nebudou již nikdy války!!!“
„…A nebudou již nikdy války,“ zabručí do radostného halasu kolem profesor Grygar…
Dvě staré dámy v hotelu Květ se instinktivně objaly.
‚Škoda, má drahá, že to vše se neodehrálo dřív!‘
Jedna ztratila ve válce oba syny, druhá vnuka. Už nikdy války… Obě mají slzy v očích, teď, teď kdyby tak mohli zde sedět s nimi, živí! Všichni tři živí…“
V této knížce se nedočtete žádná fakta o válkách předkládaná konkrétními čísly padlých, zajatých, umučených… Navzdory tomu, nebo možná právě proto má Rodinovo údolí, napsané z upřímného srdce, tak silný protiválečný náboj. V době, kdy se Evropou šíří neonacistické hnutí, je taková knížka opravdovým darem. Zvláště na našem knižním trhu, jemuž vládne bůh zvaný Zisk.
Kde se v autorce, narozené v roce 1922, vzal odpor k válce, k zabíjení? Odkud pramení až šílená touha po míru a lidství? Ze životních zkušeností. Na vlastní kůži poznala protektorát, řádění nacistů zasáhlo i její rodinu. Její bratr padl v partyzánském boji proti německým okupantům.
V edici Magma knihu, jejíž doporučená cena činí 139 korun, pomohlo vydat nakladatelství Viléma Šmidta. Z jeho strany jde v dnešních dobách o nevídaný a odvážný krok, komerčně velice riskantní. Jak sám nakladatel říká: „Vydat renomovaného autora zajisté může nakladateli přinést obchodní úspěch, ale to není jediný ani hlavní aspekt jeho poslání.
…Pro národní sebepoznání, pro poznání a rozvoj národního vědomí, myšlení a osudu je důležité vydávat i autory, kteří své rukopisy mají zatím jen v zásuvkách. Ať už proto, že jejich vydání v minulosti naráželo na bariéry totalitní ideologie, či dnes na bariéry slepého trhu. Bez těchto autorů by však zůstala mapa české literatury neúplná a národní sebereflexe značně ochuzená.“


Jana Časnochová