Stalingrad

20.02.2013 18:22

 

Jedni tam bránili svou vlast, druzí tam neměli co pohledávat a v konečném důsledku právem sklidili, co sami zaseli. Tvrdé, leč pravdivé konstatování, které na faktech dokládá každé slovo, každá věta nejnovější knihy z pera Miloslava Jenšíka, prostě nazvaná Stalingrad. Lakonický název příznačně doplňuje podtitul – Každý dům, každé okno, každý kámen.

 

Pro obránce i dobyvatele se Stalingrad doslova a do písmene stal peklem, o němž si jeden z vojáků wehrmachtu zapsal: „Stalingrad, to už nebylo město. … byl to už jen gigantický oheň… Zvířata z tohoto pekla prchala; i ty nejpevnější kameny v něm dlouho nevydržely. Jenom lidé si na to museli přivyknout.“

Sedm desítek let letos uplynulo od oněch krví prosáklých dní a přesto má čtenář při čtení Jenšíkovy knihy pocit, že ve vzduchu je pořád cítit pach spáleného lidského masa, pach krve, že slyší řev tanků či smrtonosnou „píseň“ legendárních špaginů, před nimiž Němci měli obrovský respekt.

Tady se sváděla bitva bitev, k níž s nadějí vzhlížely nacisty porobené národy Evropy. Tady obránci bojovali Nasmerť. Stojali nasmerť. Zkuste si slova, která se obvykle překládají jako „bít se až do posledního dechu“, říct nahlas.  I neznalý ruského jazyka musí vnímat výrazný rozdíl. Stojať nasmerť – jak přiléhavé! Z těchto dvou slov mrazí. Je v nich ukryta nezměrná síla, výzva, obrovské odhodlání bránit před vetřelci Matku vlast – Mať rodinu.

Tady se sváděla bitva bitev. Nikoliv ve jménu politických ideálů. Tady šlo o něco mnohem cennějšího – o osud rodné země. Pochopil to přinejmenším generálplukovník Erhard Rauss. Své poznání bezprostředně po válce sepsal  v pozoruhodně objektivní studii - jak autor podotýká - Ruské metody boje ve druhé světové válce. Tento někdejší velitel pancéřové armády na východní frontě dospěl mj. k závěru, že Rus, kdyby byl sebevíce vystaven politické propagandě, „je v podstatě nepolitický; to platí přinejmenším pro venkovskou populaci a tedy pro většinu vojáků. Průměrný voják není aktivním komunistou ani politickým horlivcem. Je však uvědomělým Rusem, bojujícím jen zřídka za politické ideály, ale vždy za svou vlast“.

Proto obránci Stalingradu Stojali nasměrť! Proto dokázali změnit způsob boje: „do domu vpadněte vždycky ve dvou – ty a granát. Oba nalehko – ty bez torny, granát odjištěný…. Boj v domě je zběsilý, proto buď stále připraven na všemožná překvapení. Buď stále ve střehu.“

Stojali nasměrť! Posíleni mužnými vzory velkých předků – Alexandra Něvského, Dmitrije Donského, Kuzmy Minina, Alexandra Suvorova, Michaila Kutuzova… Probudila se Svatá Rus napadená hitlerovským Německem a s ní se „otevřely cesty k srdcím i těch, kterým byl sovětský režim cizí; dokonce i mnoha z těch, jimž ublížil. Když Stalin na vojenské přehlídce na Rudém náměstí 7. listopadu 1941 vystoupil s řečí, překvapivě v jejím závěru zazněla i jména legendárních hrdinů minulosti, o nichž se do té doby nemluvilo. „Popravdě: byla to pravá slova, pronesená v pravou chvíli,“ konstatuje M. Jenšík. Historické prapory vítězů nad Napoleonem jako by vlály i nad obránci Stalingradu.

Snad jen tady bylo možné spatřit nevídané. Bez ohledu na stupeň zničení Traktorového závodu a neustálý úbytek zkušených pracovníků se v továrně dál montovalo téčko za téčkem. Z fronty vzdálené jen pár ulic se tam poškozené tanky po opravě vracely.

Stojali nasměrť. Bojovali o každý dům, o každé okno, o každý kámen. A vydrželi. Protože, řečeno Jenšíkovými slovy:  „V nepřetržitých srážkách stovek malých úderných skupin a často i jednotlivců den ode dne roste do absolutní hodnoty síla vůle, fyzická i psychická odolnost, iniciativa, odpovědnost a vynalézavost i toho posledního pěšáka. V souhrnu je to nejen obrovská opotřebovávací bitva, ale také psychologické střetnutí dvou maximálně koncentrovaných vůlí.

Kdo bude mít nakonec navrch? Kdo tu bude poražen, ten až do neodvratného konce už nikdy nezíská zpět ztracenou rovnováhu. Tady vítěz bere vše. Kdo ovládne pole v tomto úděsném měření sil, udělá mílový krok k vítězství v celé válce!“

Jak výstižné!

Až 4. února 1943 vrchní velitelství říšské branné moci vydá zprávu, začínající slovy: „Der Kampf um Stalingrad ist zu Ende.“ Tak dlouho potrvá, než boj o toto město na Volze skončí.

Stojali nasmerť a vydrželi. Hlubokou vděčnost za to jim vyjadřují i právě sezdané páry. Přicházejí rovnou z obřadní síně nebo z chrámu. Kráčejí k vrcholu Mamajovy mohyly, aby tady nevěsta položila svou kytici. Podobný krásný zvyk lze spatřit také v Petrohradu. Je to dojímavá pocta hrdinným obráncům města a hold životu. Snad se nevytratí ani v budoucnu…

Stalingrad – město, o němž už toho bylo napsáno tolik, že se mimoděk nabízí otázka, zda je vůbec ještě možné o něm nabídnout něco nového, nepoznaného. Jenšíkova kniha je důkazem, že ano. Jeho práce s fakty, ale také s mistrovsky zvládnutým českým jazykem jako celek tvoří strhující příběh, až děsivě autentický obraz sedmdesát let starých událostí..

Publikaci v edici Magnetky společně vydaly Nakladatelství Epocha, s. r. o. a Pražská vydavatelská společnost, s. r. o. – (Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Na Poříčí 1048/28-30, Praha 1; www.pssp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz; nebo na adrese PVS, P.O.BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/I, 193 00 Praha 9; e-mail: kauerova@mediasefvis.cz; tel: 271 199 250; Nakladatelství Epocha, Kaprova 12, 110 00 Praha 1, tel.: 224 810 353, epocha@epocha.cz, www.epocha.cz))

 

 

                              Jana Časnochová-Vrzalová

 

O čem se tu rozmýšlet? „Vydat teď Stalingrad,“ odpoví Čujkov, „by znamenalo brát lidem víru v konečné vítězství.“ Na chvíli se odmlčí. „Úkol je mi naprosto jasný,“ řekne potom. „Přísahám, že město neopustím. Buď je udržíme, nebo v něm zemřeme.“

 

Čujkov udržel jen střípky města, ale úkol splnil. Nikdy by to nedokázal bez neuvěřitelné morální síly a vytrvalosti nesčetných, v drtivé většině bezejmenných bojovníků.

 

                                                              Z knihy Miloslava Jenšíka Stalingrad