Stalin nebo Trockij?

06.12.2012 18:36

Do minulosti se prý nemáme vracet, neboť ji stejně nijak nemůžeme ovlivnit. To je sice pravda, nicméně návraty jsou potřebné třeba pro pochopení současnosti a ovlivnění budoucnosti.

Ať se nám to líbí či nikoliv, neseme si minulost v nějaké formě v sobě. Je přítomna v současnosti a přenášíme ji i do let příštích. Jen na každém z nás záleží, zda to negativní z ní dokážeme překonat, poučit se a to pozitivní rozvinout.

Nejnovější práce známého a zkušeného autora literatury faktu Karla Richtra Stalin nebo Trockij, s podtitulkem Vražedná rivalita moci je učebnicovým příkladem toho, jak se minulost - dětství a dospívání – dostalo pod kůži hlavních protagonistů se všemi děsivými důsledky zejména pro národy Ruska a někdejšího Sovětského svazu.

Lev Davidovič Bronštejn, jak znělo pravé jméno Trockého, za bod svého životního obratu pokládal rok 1896. Tehdy absolvoval poslední sedmou třídu  reálky a začal se zabývat úvahami o nezbytnosti revolučních změn v ruské společnosti. Výrazně ovlivněn vzdělaným Čechem, zahradníkem Švihovským, člověkem s vyhraněnými postoji, vstřebával buřičské myšlenky. Natolik intenzivně, až se pohádal s otcem a dokonce se zřekl jeho finanční podpory. O čtyři roky později putoval na Sibiř do vyhnanství. 

V. I. Lenin, jemuž v žilách kolovala směs ruské, kalmycké, švédské, židovské i německé krve a na němž autor demonstruje nesmyslnost hodnocení lidí podle jejich rodinného původu a z toho absurdního vyvozování, zda jim (ne)povolit to či ono studium nebo povolání, již od dětství žil v představě, že je někým víc. Jeho spolužák V. V. Vodovozov vzpomínal, že se s ním nemohl kamarádit, neboť Voloďa „byl příliš sebevědomý, nafoukaný, protože v něm doma viděli zázračné dítě a on si myslel, že je neomylný“. Leninovu nenávist vůči carské vládě zcela pochopitelně  probudila poprava bratra Alexandra, zatčeného pro účast na studentském spiknutí, jehož cílem byla příprava atentátu na cara.

J. V. Stalin v dětství zakusil obrovskou bídu a surové zacházení z otcovy strany. „Aby obstál se svou malou, neduživou postavičkou v partě násilnických kamarádů, naučil se uplatňovat ctižádostivou lstivost, přetvářku. Vyvinul se v něm sklon nenávidět každého, kdo ho předčil fyzicky nebo duševně. Nikomu zásadně nedůvěřoval,“ píše o něm K. Richter. Stalinův americký životopisec T. C. Tucker na základě skutečností ze Stalinova dětství dospěl k závěru, že si o sobě vyvinul idealizovanou představu a ztotožnil se s fikcí válečníka. Jako trvalá vlastnost se v něm upevnila pomstychtivost, touha po slávě a potřeba mstivého triumfu nad těmi, které pokládal za své nepřátele.

Richtrova kniha není lehké čtení. Je to pečlivá studie, která nutí opakovaně se vracet k přečteným kapitolám, porovnávat fakta, hodnotit je a činit vlastní závěry. Rozhodně je obrovským přínosem pro současníky, kteří tápou či nevěřícně kroutí hlavami nad konáním českých politiků a stranických funkcionářů. Možná, kdybychom měli podobné studie o nich, snáze bychom chápali, co je k tomu nebo onomu kroku (ne)vede.

Částečné zpřístupnění dosud přísně tajných archivů a svědeckých výpovědí po rozpasu někdejšího socialistického tábora a zrušení vedoucí role komunistických stran, umožňuje nahlédnout také do reality sovětských dějin a tím pádem i do našich. Nad přívalem zrady, zákeřnosti, vyvražďování ve jménu revoluce, ve jménu čistoty strany, ve jménu likvidace domnělých i skutečných zrádců vlasti, zůstává rozum stát. Čtenář si může říct, zaplať pánbůh, že jsem v té době nežil. Pouhé konstatování, jen ulehčený výdech - to  by bylo pohříchu málo, pokud by z přečteného nevyvodil vlastní závěry, nevzal si poučení. Bez toho se totiž historie může opakovat.

Vzdor faktům si Karel Richter zachovává chladnou hlavu historika a neuchyluje se k tak modernímu překreslování dějin. Fakta třídí, popisuje konkrétní události, aniž by vynášel jednostranné odsudky.

Dokazuje to nejen citací očitého svědka petrohradských událostí v roce 1917, amerického novináře Johna Reeda z jeho knihy Deset dnů, které otřásly světem, jenž dosvědčuje důležitost role, kterou v oněch dramatických dnech Lev Trockij hrál. „Za bolševiky pak vystoupil na tribunu Trockij, jako by ho tam vynesla vlna bouřlivého potlesku, který přešel v ovace. Všichni ho vítali a celý sál burácel.“

Trockij, jak o sobě prohlásil, měl rád kázeň a systematičnost, naproti tomu Stalin je charakterizován coby profesionální revolucionář, uzavřený, málomluvný, podezíravý, bez jiskry a fantazie.

Možná to byla i ona tolik vyžadovaná kázeň, která Trockého přiměla k hrůzným krutostem ve funkci lidového komisaře vojenství. Dokonce vzdor předchozí uzavřené smlouvě o čs. legiích, přesouvajících se do Vladivostoku k odplutí do Francie, telegramem z 25. května 1918 nařídil: „Všechny sověty jsou povinny pod hrozbou odpovědnosti odzbrojit Čechoslováky. Každý Čechoslovák, který bude přistižen na hranici ozbrojený, budiž zastřelen na místě…“

Železné kázně v Rudé armádě dosahoval krutostí, coby odstrašujícím prostředkem. Totéž v červnu téhož roku ze strany Stalina zakoušeli všichni, kdo v té době byli v Caricynu. Za odhalené údajné spiknutí, které mělo donským kozákům ulehčit osvobození města, nechal ke stěně postavit a zastřelit i nevinné. Trockého krutost, vzhledem k významu jeho osobnosti – uvádí K. Richter -  se stávala příkladem pro ostatní revolucionáře ve vedoucím postavení.

„Leccos se dá jistě omluvit mimořádnou situací, ale faktem zůstává, že iniciátorem revolučního teroru, který se už trvale vymkl zákonům a kontrole, byl nikoliv až Stalin, ale také Trockij, a dokonce již sám Lenin,“ konstatuje autor.

Teror byl pro Lenina revoluce. Bez teroru si ji nedovedl představit. Dmitrij Volkogonov, šokovaný objevem dokumentů, dokazujících vytrvalost, s jakou Lenin „prosazoval nutnost zpřísnění a upevnění diktatury uplatňováním teroru jako všeléku na sociálně ekonomické potíže, si položil otázku, proč muž s takovým pochopením pro humanitární principy, jakým byl Lenin, mohl pojednou sáhnout k násilnickým metodám nehrubšího zrna…“ Ztratil snad hlavu, táže se, nebo si v zaslepenosti z boje o moc osvojil jiné morální hodnoty, či snad chtěl strachem vyvolaným ve společnosti ochránit sovětskou moc? Na to nechť si čtenář odpoví sám.

(Knihu vydalo nakladatelství MarieTum, tel.: 607 860 255; e-mail: marietum@seznam.cz)

                                                                   Jana Časnochová-Vrzalová